Agama límcová je neškodná ještěrka. Ovšem, když se cítí ohrožena, roztáhne svůj děsivý límec, začne se stavět na zadní a hrozivě syčet. Nebezpečnou to z ní neudělá, jenom to tak vypadá.
Chytrý predátor ví, že může agamu vmžiku zašlápnout i s celým tím divadélkem. Úplně stejně, jako bez něho.
Podobně jako agama se chová i řada lidí.
Strachu ve společnosti vždy využijí velkohubí politici a všelijací pseudoumělci, kteří ho dokáží vycítit jako hyena mršinu, aby se na něm mohli následně jaksepatří přiživit. Z bezpečné vzdálenosti pak hlasitě prskají a infikují ostatní. Pozotvírají ty své klapačky, zasyčí něco rádoby siláckého a po tomto svém neškodném divadélku pak stejně jako ta agama nakonec vezmou jako první do zaječích.
Ten, kdo se nebojí života a pravidelně se vystavuje realitě světa, ten se s pocitem ohrožení naučí žít, vyhodnocovat jeho míru a činit adekvátní smysluplná opatření.
Pochopí, že ne všechno neznámé je automaticky i nebezpečné. Chápe, že něco nového přichází stále a uzavírání se do bezpečí své ulity ho nijak neposílí.
Naopak, naučí se s odvahou čelit a to mu dá jistou evoluční výhodu v tomto drsném světě.
Dokud bude člověk člověkem, svět nebude nikdy bezpečným místem. Jen neznalí, nezkušení nebo naivní v to doufají.
Silný jedinec tomuto faktu časem porozumí a dokáže se s ním zžít. Otevírá se světu, neznámu, vydává se na cesty, obklopuje se podobně kurážnými lidmi, zkouší stále něco nového, anebo se o to alespoň zajímá, pokud sám zatím nemá prostředky, možnosti nebo odvahu.
Oproti tomu člověk, který prodřepí celý život v bezpečí za pecí, k tomu je navyklý bojácně klopit uši, dezinformace čerpá jen z médií nebo z tlachů typu Jedna vytřeštěná paní povídala, ten je přirozeně vystrašen ze všeho nového a neznámého, co mu přeběhne okolo chalupy.
Maximálně se s vykulenýma očima zmůže na silácká slova, přičemž také není o nic víc nebezpečný než ona agama.
Dává tím jen najevo strach a svou bezradnost vypořádat se s novou situací.
Lev, který kráčí po savaně, ostatní zvířata ignoruje.
Vyzařuje respekt tak silně, že už prakticky nemusí pro svou převahu dělat více. Až když je opravdu ohrožen, pak teprve vycení tesáky a začne bojovat.
Kdežto antilopy jsou ve střehu pořád. Monitorují každý lvův krok a neustále se jím zabývají.
Tím jasně demostrují svou podřízenost a zranitelnost. Pouze úprk je to, co je může nakonec zachránit.
Podobně někteří lidé, když se cítí ohroženi něčím novým a neznámým.
Donekonečna to sledují, řeší a straší se navzájem. Tím na sebe také prozrazují svůj strach, když se semknou ještě těsněji ve svém vyděšeném stádečku.
Ti nejvystrašenější pak sdílí a šíří strach nejvíce. Strach sice zvyšuje ostražitost, automaticky ale staví dotyčného do role ohroženého, aniž je to třeba nutné.
S očima vyvalenýma strachem se potom všechno jeví ještě větší a děsivější.
Ten, komu se podaří takový antilopí stav strachu v druhých vyvolat, se tím pádem cítí silný, což mu dává psychologickou výhodu. Jako onomu lvu.
Antilopy mu tím samy nahrávají do karet.
Rozdělení na silné a slabé, nebojácné a bojácné, je v přírodě pevně dáno. Narozdíl od zvířat však pro člověka není nemožné to změnit.
Stačí vylézt zpoza pece, neposlouchat ustrašené breptající tetky, přimhouřit oči, použít vlastní hlavu a odhodlat se jít se podívat, co že to okolo té chalupy vlastně opravdu dupe. Bez kousku odvahy nikdy nezjistíme, jak moc nebezpečné to je. Zda to půjde jen zahnat, nechat dupat, anebo bude opravdu nezbytné vzít do ruky klacek. Pokud už ano, pak ale nestrkat klacek do ruky jiným a neutíkat se zase schovat za pec.
Mít strach je v pořádku, ale nepřekonávat ho, to je zbabělost.
Zbabělost je ale i mlčení, pokrytecké přidávání se k většině, nebo strach mít a projevit vlastní názor.
Napsat komentář