V minulém životě jsem byl beran. Divoký beran co se toulá po kopcích, pravda trochu zanedbaného zevnějšku, ale svobodný a jiskřivého ducha. Má vlna nebyla až tak krásná, spíše jsem byl chodící reklama na dredy. Život nebyl med. Občas jsem se zacuchal a potrhal v pichlavém mlází, někdy se napil pokažené vody a jindy si pochroumal nohu neopatrným krokem na skále.
Avšak jedl jsem, co jsem chtěl, šel kam chtěl, spal kdy chtěl, válel se po stráních, plašil ryby v potocích a chňapal tlamou po motýlích. Nikdy jsem žádného nechytil, ale vlastně jsem ani nechtěl.
Když jsem náhodou potkal kolegu berana, živě jsme se o sebe začali zajímat. Potrkali jsme si rohama, udělali si pár boulí na hlavě a kdo vyhrál, směl za odměnu ošustit krásnou beranici, co po nás pokukovala opodál.
Prochodil jsem celou zem, poznal každý kámen, objevil ty nejhezčí vyhlídky do kraje, věděl kde se napást i kde je nejhebčí tráva ke klidnému spánku a naučil se dávat si pozor před vlky.
Jednoho dne nás začali po okolí odchytávat. Ti z nás, kterým se hodně příčilo dát se lapit, se pořád jen schovávali a utíkali a těm opravdu přesvědčeným nezbylo, než se nechat zahnat až vysoko do hor, kde už je konečně nechali. Zřejmě si lapači řekli: „Těch pár kusů vem čert! Jsou tvrdohlaví, byly by s nima potíže. Zbavili jsme se jich.“
Nevážil jsem si toho co mám, ale tehdy jsem to ještě netušil. Přestal jsem být ostražitý a plachý a z nudy strkal zvědavě čumák všude, kde se něco dělo, aby mi nic neuteklo. Myslel jsem, že je někde lepší svět, kde poznám něco zajímavějšího, co mě ještě více obohatí. Bez nějak velkého odporu jsem se tedy nechal chytit.
Ujišťovali, že o mě bude dobře postaráno. Byla to pravda.
Měl jsem se jak to prase v žitě. To se mi zalíbilo. Byl jsem čisťounký, pyšnil se kabátkem z krásně upravené, pečlivě střižené vlny, nemusel jsem skoro chodit, vše mi nastrkali pod nos. Nemusel jsem si dělat žádné starosti o jídlo, o přežití, ani o budoucnost a tak jsem se o nic nezajímal a jen nasával ten blahobyt. Na minulost jsem zapoměl, ta už byla k ničemu.
Stala se ze mě vyžraná tupá ovce s pořadovým číslem na zadku. Když mi nedali nažrat, hlasitě a bezmocně jsem bečel. Když chtěli, abych šel se stádem, šel jsem. Pokud jsem jen vybočil, dostal jsem kopanec a poslušně se zařadil. Jen jsem zvedl hlavu, už na mě pořvával nějaký vypelichaný, patolízalský čokl, co k tomu dostal pravomoc a tak jsem se naučil držet ji stále pěkně svěšenou.
Nikoho jsem nezajímal. Každá sousedka-ovce si mžouravě hleděla jen svého koryta. Když pro některou z nás přišli, všechny jsme se ustrašeně choulily v koutku a dělaly, že tam nejsme. Také jsme vlastně nebyly. Byla to jen naše vypasená těla, pečlivého zevnějšku. Naše duše zůstaly tam někde v lukách a kopcích…
Skončil jsem v prasokombinátu.
Dostal jsem ránu do hlavy. Nikdo se za mě nepomodlil, nikdo nevyprovodil mou duši ke hvězdám. Věděli, že to není třeba, když žádnou nemám. Stáhli ze mě ten překrásný kabátek i s tím posledním, co mě dělalo jedinečným – číslem na zadku. Teď jsem byl již jen bezejmenná, smrdutá hromada masa, kostí a vyvržených vnitřností, která byla dobrá už jen na sešrotování a nacpání do střívek a do komína. Sežrali mě, říhli, pečlivě utřeli huby a tak po mě nezbyl už ani ten příslovečný mastný flek.
Utekl nějaký čas a mnoho vody řekami a narodil jsem se znovu. Koukám, nějak se nepoznávám. Mám jiné tělo, nohy jen dvě, žádné rohy, ale himbajs počkat… mám i ty starý dobrý dredy! Tak přece jsem to já. To se mi ulevilo.
Mám se docela dobře. Žiju si v moderním městokombinátu, kde vše běží samo a snadno. Velkovýkrmna s kruhem hvězd ve znaku slibuje dokonce ještě více. Asi mě mají opravdu rádi. Nebudu se muset o nic starat. Budu prý nosit pěkné šaty a jíst spousty dobrot k snídani. Budu usrkávát kávu vybraného zrna a ukusovat lahodného koláčku, který mi dovezou až do domu. Prý budou koláče už skoro bez práce. Kdo by odolal?
Říkám si, proč jako spousty druhých už také nevysávám nalitý štědrý prs té dojnice, jež se zove civilizace, když ho tak ochotně nastavuje. Snad aby nakonec nechtěla něco za něco a nevysála ona mě? Nevím. S čipem v zadku? Váhám …
Zatím uždibuji svůj vlastnoručně vydělaný chléb a otevírám noviny. Čtu, zarážím se, nevěřícně zírám a najednou mi po zádech přebíhá povědomé mrazení. Něco nenápadného se v tom všem záludně skrývá. Jak to tak jasně vidím černé na bílém, teprve mi to dochází. Tohle všechno už jsem jednou zažil. Tak to NE! Podruhé se chytit nenechám!
Více na:
No doprdele! Tak že človek dvakrát nestúpi do toho isteho ho…
Ty ještě nejsi chycenej :-P?
Tak tohle mě fakt dostalo. Dobře napsaný 🙂
Presne takBrouk prekvapil. Tentokrat vynechal srandu, ale stejne me dostal. Supr!
Čekal jsem, kdy to začne být sranda, ale tohle je něco víc, celkem mě to dostalo, i když pořád přemýšlím, zda jsem to pochopil správně, ale co, nechte mě přemýšlet ;-).
pěkné, Aleš má pravdu….
Nice one! Krásný, takhle hezky napsaný by to mohlo pochopit hodně lidí..
Nah let babylon catch you brothers and sisters! Keep JahFire burning!
Napřed jsem se chechtala, pak jsem přestala dýchat a se zatajeným dechem jsem to dočetla až do konce. Úžasně napsané!
zírám…krásný příběh