Diwous - humorné povídky, cyklus Jak dobÍt svět, Jak jsem letěl nízkonákladově, Afghánistán, Boeing 737 747, Bruce Willis, Camel, Dárfúr, detektor kovů, DiCaprio, Dobříš, Gaza, hot dog, játrovka, Jordán, Kašmír, kerosin, lečo, letuška, levné letenky, lowcost aerolinie, MacGyver, Paříž, pilot, rentgen, terminál, titanový kloub, Tom Hanks, Trosečník, vepřová konzerva, Vetřelec, Wilson, Zagorová, Zeman

Nejsem žádný boháč a létat je občas potřeba. Kamarád Bohdan Vrhlhnát z Kopidlna mi vehementně doporučoval ty loukosty, co se s nimi poslední dobou tak nadělá. Cena prý symbolická až žádná a tak „Něco málo z toho komfortu snad oželíš, nejsi přece snobák nebo jo?“ trefoval se přímo do hlavičky hřebíčku. „Se ví, že ne!“ hustohustě jsem nahodil patku a drsňácky si přehodil žvejku v ústech zleva doprava. Vypadla mi do horkého kafe a na hladině se roztekla v cosi, co připomínalo Vetřelcův flusanec.

Šel jsem do toho.

Druhý den, jakmile šéf odešel na poradu, nahodil jsem internet. Samozřejmě bych se nebál klidně i před ním, nejsem poseroutka, ale prostě se mi zrovna nechtělo. Vybral jsem si nízkonákladovou leteckou společnost Érovehykles Érlajns, protože měla v hlavičce stránky takovou hezkou letušku, jejíž pohled sliboval i něco víc, než jen soucit s mou peněženkou.

Trochu mě zarazilo, že stránky zároveň nabízí prodej gumových šidítek a erotickou seznamku, ale šel jsem dál. Po šedesátém přesměrování jsem se konečně dostal k rezervačnímu formuláři. Kromě výhodně objednaného balení deseti análních vibrátorů, jsem si za pouhých osmdesát korun za minutu poklábosil i s operátorkou Carmen. Na mé otázky ohledně pojištění letu mi sice neodpověděla, zato jsem se ale dozvěděl, že jsem její kocourek, má vlhkou studánku a je tu pouze ve spodním prádle jen a jen pro mě.

Přešel jsem lákavé slevy na letní dovolené v jižním Afghánistánu, odolal i Palestině, zvláště pak prosluněným plážím západního břehu Jordánu, Golanským výšinám i malebnému pásmu Gazy. Dokonce mě nezlákala ani Jižní Osetie, perla orientu Kašmír nebo exoticky krásný Dárfúr, protože byly nabízeny pouze s polopenzí a voucherem na standardní, nelakovanou rakev zdarma. Zabůkoval jsem let na opačnou stranu. Přičteno mi bylo ještě penále za příliš časté klikání na nápovědu a pak se konečně zrodil kód. Letenkám odzvonilo. Zbytečné výdaje za papír. Kód jsem si vytetoval zevnitř na víčka, abych ho někde nezašantročil a měl ho stále na očích.

S bohatým předstihem pěti hodin do odletu, mi emajlem přišly podmínky letu. Když jsem přelouskal, co všechno mít nesmím, vrátil jsem peřinu zase na postel, klavír zasunul zpět pod okno, do kanálu před domem zahodil brýle i klíče od bytu, léky nadrobil vrabcům na obrubník a vyrazil nahý na letiště.

Před letem doporučovali dobře se najíst, neboť prý nedostaneme lautr nic. Daň za škudlení. Namazal jsem si máslem kus nástěnky, co nám visí dole u výtahů, neboť polystyren jak známo nadlehčuje a nebudu tak mít problémy s nadváhou. V nějaké knajpě v odletové hale se ještě dorazím lečem. Lečo má tu výhodu, že když se vyblinkne, tak vypadá pořád stejně, jako když se jedlo. Ti snobi ho ale na letišti nenabízeli a tak jsem si dal kafe za dvestěšedesát korun a nepozornému spolucestujícímu od vedle v nestřeženém okamrku urval kus chleba a ukradl vepřovou konzervu. Ve vlastní šťávě.

Milá paní u detektoru kovů mi sdělila, že vše kovové musím dát do přepravky. O rám detektoru jsem si vytřískal zlaté zuby, propiskou si vypreparoval titanový kloub z kolena a poslal vše rentgenem. „V pořádku, to jste nemusel. Další prosím!“ usmála se paní a zabavila mi i můj cestovní demižón s domácí malinovkou od babičky. Tekutiny prý nejsou na palubu dovoleny. Chvíli jsem se hádal, že mám letenku a ne lodní lístek, ale paní mi trpělivě vysvětlila, že letadlo má také palubu a že teroristé dokáží vyrobit bombu i z mokré plíny. Věřím tomu, jednou jsem viděl v televizi, jak jakýsi chlápek jménem Mek Gajvr za pomocí sponky do vlasů, vyžvejklé žvejky a gumy od trenclí vyhodil do povětří celou chemičku.

Bylo mi divné, proč někteří zkušenější pasažéři nesou kanystřík s kerosinem. Vysvětlili mi, že tato společnost vychází svým zákazníkům vstříc tak razantně, že náklady snížené na naprosté minimum nemusí však vždy pokrýt ani potřebnou dávku paliva na dolet pod motory. Proto je prý vítána spoluúčast cestujících. Spoléhat na doplachtění není podle aerolinek příliš rozumné.

Čekal mě pochod terminálem, který byl tak dlouhý, že jsem z jeho konce viděl v dálce už zase jeho začátek. To proto, že Země je kulatá, jak řekl strejda Galileo. U výstupu jsem se těšil na chůzi chobotem až do letadla. Vyfasoval jsem však erární holínky, mapu pro orientační běžce a vypadl na plochu. Chobot chyběl. Letadlo nikde. Autobus žádný. Prý po svých. Daň za škudlení. K zapůjčení byla papírová koloběžka, která se pak v letadle zrecyklovala v kelímky na kávu. Většina se ale vydala po letištní ploše po svých. Lidé z ochranky nás obuškem nasměrovali od hlavní budovy a poradili nám držet se slunce.

Vydal jsem se přes pole, louky a beton hledat tu duralovou bandasku s křídly. Za devatero horami a devatero řekami jsem ji našel na pronajaté škvárové dráze u blízké vesničky. To prý také kvůli snížení nákladů. Daň za škudlení. K tisíci kilometrů nachozených po hale, se tedy přidal další tisíc po ranveji. Vzhledem k tomu, že jsem letěl do dva tisíce kilometrů vzdáleného místa, štvalo mě, že jsem tam už mohl být.

Pakliže se na loď člověk nalodí, tak já jsem se naletadlil. Byl jsem vděčný, že můj let je alespoň verze s pilotem. V extrémních případech se šetřilo na všem. Kapitána jsme museli každý zvlášť hezky poprosit, aby nás svezl a do hrníčku u dveří vhodit povinný obnos za ošlapání koberce. Roztleskávačka co předvádí spartakiádu s opaskem, plovací vestou a kyslíkovou maskou se jízlivě usmívala, když doprovodný komentář hlásil, že kyslík do masek je jen za příplatek a vesty někdo propíchal, když na ně přišíval loga společnosti. Hned jsem byl klidnější.

Při popisu nouzových dveří nad křídlem nám byla sdělena omluva výrobce tohoto Boeingu 737 za konstrukční vadu. Zámečník v montážní hale prý spletl panty a dveře se tak občas nouzově otevřenou a vletí dovnitř, nikoliv ven. Počínaje následujícím sedadlem až k ocasu prý pravděpodobně zabijí všechny pasažéry, za což se jim výrobce předem omlouvá a děkuje za pochopení. Přesedl jsem si tedy raději před ně a doufal, že zámečník nezmršil alespoň ty u pilota.

Nakonec nám amplión vysvětlil, co všechno nesmíme, jako například: Nenahýbejte se za letu z oken! Nemluvte za letu s pilotem! Neházejte z oken slupky od banánů ani od brambor! Nekrmte ptáky! Neplivejte do uličky! Nelepte žvýkačky pilotovi na brejle! Nesouložte s letuškami při servírování nápojů, ale vyčkejte, až odloží konvičku! Nešlapejte po trávě! Třiďte odpad! Neklepejte – vyčkejte příchodu sestry! Neklepejte popel z cigaret do víček od nádrží na křídlech! Zákazů a příkazů bylo tolik, že Sklapněte a seďte rovně! už jsme neslyšeli, neboť zaburácely motory, žaludky se zhouply a letušky vytřely lečo.

Odstartovali jsme. Rozklepal jsem se jak Zeman na becherovku. Samozřejmě ne strachy, ale protože tam byl nějak hrbolatý vzduch a tak to drncalo. Pro jistotu jsem si odskočil. Jakmile jsem na záchodku začal močit, automaticky se spustil průtokoměr a zapsal mi do záznamu spotřebu. Ve dveřích mě chytil stevard za flígr a upozornil mě, že svůj objem si budu muset po přistání v kýblu vynosit.

Usadil jsem se a dostal hlad. Pamětliv varování, že jídlo v tomhle lokále nedostanu ani za zlaté tele, jsem se pro nouzové případy vybavil záložním hotdogem (česky horkým psem), kterého jsem propašoval v trenýrkách. Jen jsem ho rozbalil z ubrousku, přiskočil stevard a urazil mi rohlík od huby, až mi přetrh‘ párek! Zatímco jsem překvapeně polkl masového vajgla, zasyčel: „Ještě jednou tě uvidim s jídlem u huby a deš na vocas! Vopovaž se, šmejde! Tady seš v nízkonákladovce, nemáš nárok! A ani svoje!“ Měl pravdu. Nebral jsem to varování na lehkou váhu. Neposlušní pasažéři se věšeli silnými kolíčky za ocas na ocas až do konce letu. Ženy, které neměly, tak za ucho. Nejsem tak statečný jako Brus Wyhryz a tak už jsem nezlobil.

Pro zpříjemnění cesty nám začali promítat film. Boeing 747 v ohrožení. Šel jsem se tedy raději protáhnout na křídlo. Při hezkém počasí se tam dalo vyjít na zahrádku. Sedl jsem si na lavičku pod lípu a zapálil si dlouhou kamelku. Vykouřil mi ji silný protivichr dřív, než jsem stačil poprvé potáhnout. Rozmrzele jsem vstal a vyčůral se z okraje křídla. Zapomněl jsem, že tam trochu fouká. Sprška ve tváři mi to připoměla. Přesunul jsem se tedy na zadní stranu křídla a dokončil potřebu. Odlomil jsem si od šulína dvěstěmetrový žlutavý rampouch a rozhodl se prozkoumat letadlo. Povrch se poměrně smekal, ale co dokáže Brus Wyliž, zvládnu přeci také.

Všiml jsem si, že náš eroplán není právě v ideální kondici. Rezavý vejfuk a prokvetlé prahy bych ještě přešel, ale chybějící zpětná zrcátka mě vážně rozčílila! Dumal jsem, proč pro bezpečnost letového provozu ještě nezavedli ve vzduchu dopravní značky. Dej přednost v letu! , Pozor kluzký mrak! a tak. Mohly by to být meteorologické balóny s namalovanou značkou na obalu a ukotvené dlouhým špagátem k zemi. Až dosedneme, budu to muset navrhnout na ministerstvu letectví a kosmonautiky. Vrazil jsem si prsty do nosu až po loket, poškrábal se na mozku a vrátil se dovnitř.

Na můj dotaz, zda si nechce zahulit, mi letuška jednu ubalila a pak ubalila. Bylo to fajn. Podávalo se z ruky do ruky až k pilotovi, ale ten zásadně nevracel. Takže let podle toho vypadal. Chlápek přede mnou měl nějaké potíže s podtlakem v uších a tak ho vyrovnával přetlakem ve střevech. Další zase blil jak Zagorka na řetízkáči. Puch jak z ropuch. Bojnk v tu ránu smrděl jak zapařenej cirkus. Chtěl jsem to vyvětrat. Poučen smutným příběhem jednoho bývalého kamaráda, jsem však od toho ihned upustil. Ten totiž sloužil na ponorce a jeho poslední úkon v životě byl, že stáhnul okénko, aby vyvětral.

Najednou pecka, rána, mozek na zdi! Naštěstí ne můj. Něčí. Letící noha. Vichr. Ruka s prstenem. Hlava s vyděšeným výrazem. Oheň. Voda. Vítr. Ví. Někdo venku pustil vysavač. Za oknem krauluje ten syčák stevard. Pilot se usmívá. Jako jediný má padák. Děkuje ostatním za společné chvilky, mává na rozloučenou a vyskakuje. Bohužel pro něj, přímo před motor. Je nasát a vzadu vyprodukován ve formě paštiky balené ve střívku z padákoviny. Jediná játrovka s hodností kapitána, kterou jsem kdy viděl. Další svištící sedačky. Na nich svištící lidičky. Dveře opravdu nevydržely, jak se předpokládalo.

Co bych ještě povídal. Prostě jsme spadli. Do moře. Poté, co poslední spolucestující zašuměl pod hladinu a srdceryvně zmizely i rozevřené prsty Leonarda Dy Kabrio, zůstal jsem na hladině sám. Jak už to tak v životě bývá, hodilo mě to naštěstí na nějaký ostrůvek.

Spatřil jsem tam okolo ohně křepčit postavu bušící se pěstmi v olysalou hruď. Vybavila se mi scéna z filmu Trosečník a lekl jsem se, že je to ten Henksovic Tom. Nebyl. Byl to Bohdan Vrhlhnát! Shodou okolností se k tomu samému ostrovu zřítil na pravidelné lince Paříž-Dobříš i jeho loukosty let na dovolenku v ceně půlky rohlíku, což se samozřejmě vyplatí. Tlapal jsem příbojem k němu, zpod nohou mi skřípal písek a z huby zuby: „Těš se ty mizero! Jestli ti nevyrazím zuby bruslí, tak si nabodnu tvou hlavu na kůl! Ty ………. Wilzne!“

Více na:

Diwous - Jak dobÍt svět! - logo pro slider