Diwous - smutné povídky - Jednoho slunného dne, duše, les, slunný den, smutná povídka o životě a smrti, vrcholky stromů, západ slunce, život a smrt

Jednoho slunného dne už starý srnec ví – toto je jeho den poslední. Neomylně cítí, že nadešel jeho čas a tak musí jít. Nemá strach. Svůj život prožil tak, jak měl a proto čeká na svůj konec klidně, s pokojem v duši.

Leží v trávě uprostřed malého palouku v lesích a mžourá do sluníčka. Pozoruje hravého motýla, který skotačí po kvítkách. Neslyšně dýchá a odpočívá. Šetří síly na svou poslední pouť. Tráva je tak svěží a šťavnatá, ale on už se nepase. Ví, že už toho není třeba.

Zvolna se zvedá a roztřeseným krokem se vydá ke kraji paseky, kde tiše zurčí malý potůček, co měl vždy tak sladkou a osvěžující vodu. Starý srnec ji sem pokaždé chodil s rozkoší pít. Teď se sklání nad nevelkou tůňku mezi kameny a naposledy pozoruje svůj obraz.

Vidí velké hnědé oči plné moudrosti, klidu a únavy. Ty oči už si zaslouží odpočinek. Viděly toho hodně – radost i bolest, štěstí i křivdu. Viděly život. Srnec zlehka smočí svůj suchý teplý čenich v chladivé vodě. Je dobré vydat se na cestu osvěžen.

Ještě jednou se ohlédne po svém milovaném paloučku a pak odchází do hlubokého lesa. Nachází husté mlází a vkročí do něj. Nechce nikoho rušit, nechce překážet. Ulehne a stočí se do klubíčka.

S radostí v srdci ještě naposledy zvedne hlavu k obloze. Vidí oblaka, kterak plují na své nekonečné pouti a s pokorou zavře oči. Děkuje, že směl spatřit ten krásný svět a chodit po něm.

Naposled zhluboka nasaje jeho vůni a skloní hlavu. Položí svou bradu na suché listí a tiše skoná.

Jeho duše zvolna stoupá ke korunám stromů ozářeným jemným světlem slunka, sklánějícího se k obzoru. Má volnou cestu, je to duše čistá. Celý kraj utichne v posvátné chvíli. Jen příroda umí to tak vycítit. A starý srnec je její součástí.

Neodchází proto opuštěn, celý les se s ním loučí. Bez nářku, bez hluku, bez zbytečných okázalostí. Ptáci v korunách jej pohledem vyprovází, listí stromů přestává šumět, vánek ustává.

Poslední štíhlé větvičky zlatavé barvy, poslední dotyk s lesem, poslední pozdrav a duše letí prozářeným vzduchem k modrému nebi, teď už úplně svobodná.

Les se pomalu ukládá k spánku. Mír a pokoj ovládnou dnešní soumrak. Všichni vědí, že odešel starý srnec.

Jednoho slunného dne…