Diwous - humorná povídka, potrhlé povídky, cestování, chřipečka, covid-19, cukrová třtina, domácí rum, dům na stromě, džungle, hacienda, halucinogen, halušky, horizont událostí, hamaka, houpací síť, chameleon, Indický oceán, izolace, Jižní Afrika, karanténa, koronavirus, kvajáva, léčení, liči, makak, Madagaskar, mexické pivo, moskytiéra, očkování, omikron, pandemie, paralelní vesmír, Réunion, terasa, treehouse, tropy, vakcinace, zombie

„Tak nám infikovali Diwouse,“ řekla paní Müllerová – nad mikroskopem skloněná jihoafrická viroložka, co vidí covidí mutace.

Inu, zhruba od dob Švejka, Ferdinanda a španělské chřipky neřádila nám po planetě žádná vážnější pandemie, jež si nevybírá a kosí jak lumpenproletariát, tak arcivévody. Pokud tedy pomineme nákazy typu StarDance, Beatlemánie, lov Pokémonů nebo epidemie blbosti, která je věčná.

Covid-19 zvaný též chřipečka nebo pozdrav z Wu-chanu. Neviditelný zmetek, přenesený na člověka z luskounů a dalších potvor, kterým se našinec normálně vyhne. Když jsi ale Číňan, tak jdeš na tržiště a jen to mlaskne sežereš netopejra v těstíčku z tamní verze KFC. A už to lítá! Zeměkouli zachvátí virus, co má ještě tu drzost, že si vesele mutuje. A červi se rozlezou, že je ani bič Boží nevyžene.

A tak se i stalo léta Páně 2019. Dost jsme si odvykli, žili bezstarostně a pravidelně se potýkali maximálně tak s nákupními horečkami a epidemiemi Black Friday. Takže jsme si ten vztyčený prst nejspíš zasloužili. V zemích třetího světa, kde vládne hlad a bída jsou ale nemoci běžné a když cestuješ převážně po tropech, potkáš tam kdejakej neřád.

Malárie, horečka dengue, žloutenka, úplavice, cholera, vzteklina, ebola, černý kašel, žlutá zimnice, Agáta Hanychová, břišní tyfus, mor, tubera, západonilská horečka, spavá nemoc… Jeden větší sympaťák než druhej. I když jakousi chronickou variantu té poslední zmíněné měla i jedna moje expřítelkyně a to ani nikdy nebyla v Africe.

K těm zhruba deseti povinným očkováním, která jsme vyfásli už v dětství, dostávám tedy ještě vakcíny i proti zmíněným cizokrajným potvorám, abych do těchto zemí vůbec mohl a měl šanci tam přežít. Někdy i ve verzi supershot, což je včelička proti vícero šmejdům zároveň. Mám v sobě vakcín tolik, že kdybych z vrtulníku pochcal prales, tak v něm vyhubím všechno živé na ploše padesáti hektarů.

V mé blízkosti mobily ztrácí signál, mikrovlnky začínají mrazit a ždímat prádlo, leckterým lidem se dělá nevolno a přestávají jim fungovat všechny jeden mozkový závit. Nepomáhá jim prý ani koupel v kravské moči, pití WC čističe, modlitby, odvar z borovice, aromalampa s levandulí, koňský odčervovač, ani alobalová čepička. Jsem zkrátka noční můra ezoteriků – kyborg osázený nejmodernějšími čipy, způsobující chemtrails a 5G migrénu.

Přesto jsem se nevyhnul ani té coroně. Třebaže se jinak mexickým pivům vyhýbám důsledně. Už v počátcích pandemie jsem chytil jednu z prvních variant, aniž jsem o tom věděl. Zřejmě na asijských letištích. Bez příznaků. Protilátky ale časem vyprchaly jak pižmo z přejetý kuny a navíc se nám tu rozmohl onen nešvar v podobě mutací.

Cestování jsem tedy omezil, doma v Irsku se svědomitě odizoloval od okolního světa a vyhýbal se kontaktům. Zamknul jsem, spolknul klíč, dveře objel montážní pěnou, chlemtal dešťovku, žral parkety a pracoval z domova. Jako kdybych snad předtím žil jinak, viď.

Po dvou letech střídání lockdownů a uvolnění už jeden vytuší, kdy příjde další vlna a jaké restrikce znovu svážou svět do okov. Sice jsem se v duchu na toho zmetka obořil se slovy „Covid, ty vole! Nedělej vlny!“, ale stejně neposlechl. Tak jsem se sbalil a než ta v pořadí už čert ví kolikátá zasáhne Evropu, zmizel rychle na ostrovy do Indického oceánu, dokud to jde. Předcházející vlnu jsem přečkal na polynéských ostrovech mezi lidožrouty. A nenakrájen. Vcelku. Takže tohle bude malina. Jsem si myslel.

Jenže tentokrát si mě ta mrcha v mnohem infekčnější variantě omikron našla při pouhém přestupu a dvoudenním zdržení se v Jižní Africe. To se o ní ještě vůbec nevědělo. Ale protože inkubační doba pár dní trvá, byl jsem už jeden z prvních šťastných nosičů. Nějaký Mandela tam poblíž mě asi zakašlal, jedna kapénka doparaglajdila na mé čelo a po nose jak na tobogánu sklouzla do škvírky pod roušku. Tam ji můj chobot nasál a někde v těch sliznicích nebo kde to žije, se drze usadila a to i bez vstupního víza a mého svolení k přechodnému pobytu.

A tak jsem si hřál svini na prsou. Dorazil jsem na ostrovy, vyrelaxoval se u kamarádky Kreolky v její haciendičce a vyrazil do džungle, abych se aklimatizoval a prohřál si z Irska prokřehlé kloubní chřupavky. Stihl jsem si sotva natrhat pár bobulí, vymáchat se pod vodopádem, prosekat mačetou trochu toho divokýho klestí a hned u první palmy, na níž jsem si chtěl zavěsit hamaku, jsem objevil pikolu. „Deset, dvacet, Diwous! Mám tě, hajzle!“ s ďábelským smíchem se mi omikron zachechtal do vnitřního ucha. Během pár hodin mě opustila všechna šťáva a nanožiletky započaly v krku svůj rej.

Podobně jako plukovník Trautman popisoval Ramba, že je cvičen jíst to, po čem by i prase blilo a přežít nejhorší útrapy, jsem už za těch pár desetiletí v divočinách také slušně odolný a se změnami bakterií v ovzduší, jídle i vodě se při střídání kontinentů vyrovnávám bez potíží. Netrpím ani na střevní nehody netrénovaného turisty na dovče v Chorvatsku, když mu dojde Májka a je nucen schlamstnout první langustu. No, proti gustu…

Bylo mi tedy jasné, že jsem něco chytil. Jelikož jsem vcelku inteligentní zařízení; zhruba na úrovni 4bitové rychlovarné konvice, což oproti třeba leckterým diskutujícím z Novinek.cz není zas tak špatné; docvaklo mi, že to bude covid. Doplazil jsem se zpět do civilizace vyždímanej jak pomeranč ve smoothie baru.

Tak jako za středověkých morových ran odvážel mrtvoly na žebřiňáku morový doktor v oné slavné ptačí masce s dlouhým zobákem, svářečských brýlích a klobouku, přilepila si kamarádka k obličeji hadici od vysavače, natáhla gumový oděv k inseminaci hrochů, naložila mě vidlemi na korbu svého terénního pickupu, zasypala mě pro jistotu nehašeným vápnem a odvezla do špitálu.

PCR test vyřkl ortel: POZITIVNÍ. Nová varianta evidentně prostřelila včeličky i protilátky jako prd. Ale těch už jsem měl možná jen poslední zbytky někde v palci u nohy. Kolik, to jsem zkoumat netoužil. Stačilo mi to už v Irsku, když jsem se chtěl doktora zeptat, kolik jich mám, ale nevzpomněl jsem si, jak se sakra řeknou „protilátky“.

Když totiž v angličtině nevím, tak improvizuju. Fajn, řekl jsem si tehdy… PROTI je ANTI, to je jasný. LÁTKA je MATTER. Oukej, takže: „Doc, do I have an antimatter?“ A doktor suše: „Nikoliv Obi-Wane, antihmotu bohužel nemáte. Budete muset Temnou stranu Síly porazit jinými prostředky!“ No co, mohlo to dopadnou i hůř. Taky jsem mohl protilátku přeložit třeba jako „against fabric“, no ne?

Nařídili mi tedy izolaci a tak mě kámoška odvezla do svého druhého treehousu v džungli. Takový dům v korunách stromů daleko od lidí je pro karanténu ideální. Na podobné pobyty mimo civilizaci jsem zvyknut, tak jsem věděl, že tam těch pár týdnů strávím v pohodičce. Říkali, že omikron je mírnější než předchozí varianta delta. Prý ani nedochází k typické ztrátě chuti a čichu. Říkali. Fajn, budu si vařit, cpát se, tvítovat a vegetit na terase v houpací síti. Co mi bude chybět? Říkal jsem si.

Kreolka mi navozila zásobu jídla a vody, pro případ nouze mi dala volací znak kouřovými signály pro nejbližšího šamana a odpádlovala do džungle. Jenže Ouha! O chuť a čich jsem přišel po asi pěti dnech. Objevil jsem v tom ale první výhodu covidu. Při krájení cibule ti ani netečou slzy. Snaží se jak mexická telenovela, aby tě rozbulela, ale ty se jí nadrzovku chechtáš do oček a nic. Nicméně ale kdybych si místo ní nakrájel do salátu třeba tenisák, tak bych rozdíl chuťově stejně nepoznal.

Jak je mým blbým zvykem, tutově jsem si tedy zase vybral něco spešl. Nejspíš jakousi mutaci mutací. Deltakron nebo tak něco. Všechny příznaky, co popisovali u obou verzí, se na mě sesypaly jak muchy na lejno. Horečky, až se mi samovzněcovaly chlupy a vlasy. Mouchy ze všech lejn v okolí se přemístily na můj ksicht. Takže žádná velká změna pro ně. Aspoň že mi je chameleoni z lián a palmových listů, jež visí až do oken, sestřelovali jazykem.

Makakové mi na verandu nosili banány, liči a kvajávu. Ta má pětkrát víc vitamínu C než citrusy. Vopičky holt nejsou blbý a nějak vycejtily, co potřebuju. Domácí rum ale nedonesly. Kámoška taky zapomněla, byť ho má doma tolik, že se v něm i koupe, leje ho do nádrže teréňáku a zalejvá s ním trávník. To si pak říkáš, jestli má vůbec smysl se snažit to přežít, no.

Ale nakonec se to nějak podařilo, byť lehká chřipečka to teda fakt nebyla. Deset dní jsem nevstal z postele. Ani na záchod. Jednak jsem na to neměl sílu a navíc jsem ani nepotřeboval. Potil jsem se jak okna v žigulíku, takže to na vyloučení veškerých tekutin stačilo. I když jsem byl vyčerpanej jak latrína po odjezdu hovnocucu, nemohl jsem ani chrnět. Po deseti dnech nespaní a pouhého čumění skelným pohledem do moskytiéry pod stropem, jsem se začal dostávat do jiných dimenzí a změněných stavů vědomí. Aspoň jsem ušetřil za LSD.

Mluvil jsem s draky a démony, nahlédnul, jak to vypadá za horizontem událostí a potkal Elvise, Čingischána a Franze Kafku. Kromě toho jsem zjistil, že odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec není 42, ale 54. Dále jsem vypátral, že Morpheus pořád ještě hledá Nea a že nekonečno není světlemodrý, ale světle kyselý a na pohmat voní jako tón houslí. A taky že v paralelním vesmíru musí kávovary pravidelně měnit filtry v lidech. Jó, když se halušky povedou…

Za celou tu dobu tranzu, kdy jsem nerozeznal rozdíl mezi dnem a týdnem, jsem jen pil a třásl se. Z trsu banánů zavěšeného nad lůžkem jsem snědl jen asi tři nebo čtyři kousky a sežvejkal něco cukrové třtiny, která roste planě všude okolo. Nakonec jsem si ale poklidil čurbes v synapsích a spolu s pilinami vysypal z ucha pár miliard spálených neuronů. Šebestová mi vydrhla mandle rejžákem a Mach kladívkem bacil posledního bacila.

Ačkoliv jsem ještě chrchlal jak děravej vejfuk z felicie, podařilo se mi druhý týden vstát z potní postele, což je můj vlastní vynález vodní postele se slanou vodou. Vydal jsem se na náročnou výpravu z ložnice do kuchyně. Strastiplná mise obnášela mimo jiné zdolání tři metry vzdálené chodby s lidožravým závěsem, který mě za halucinogenních větrných nocí strašil a proměňoval se v příšery. Dále mě čekal vyčerpávající výstup na Mount Schůdek, což je málo známá osmitisícovka na pomezí chodby a o čtvrt metru výše položené jídelny. Úmornou expedici zakončilo probití se nepřátelským územím mozkožravé televize v obýváku.

Za zmínku stojí jedna příhoda za všechny. Přidržuje se stěn, šoural jsem se právě roztřeseně chodbičkou jako stotříletý chovanec pečovatelského domu. Když vtom jsem koutkem oka vedle sebe zahlédl nějakou postavu. Otočil jsem vrzajícím krkem a „Fujtajxl, to sem se lek!“. To je taky nápad, vylepovat na zdi tyhle plakáty zombíků z béčkových émerických hororů!

Scvrklá, sivá, tváři divé, pod rousňáky osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – Bohdalky podoba! Do toho ještě propadlé tváře, kalné žluté oči, vylezlá žebra jak valcha, povislá šedozelená kůže, z níž kapal studený pot a před sebe napřažené kostnaté pařáty. Shrbená šmátrající obluda sípavě lapající po vzduchu a s chroptěním vydechující oblaka černého prachu plného toxického koktejlu patogenů, RNA virů, bacilů a všech myslitelných zlořádů ze samotného pekla.

Vtom se postava v obrazu pohnula. Poznenáhla vynořovat se mi začala mlhavá vzpomínka, že tam přece vždycky bývalo zrcadlo. S nepříjemným podezřením jsem natáhl chvějící se ruku, dotkl se obrazu a ucítil hladký studený povrch. Bylo to zrcadlo. Strhnul jsem ho ze zdi, sroloval do ruličky, pokapal citrónem a sežral, abych se na tu hnusnou chcíplotinu nemusel koukat.

Alespoň že čuch se mi časem trochu vrátil. Chuť však ne. Naprd. Z metanu a sirovodíku se mi na hajzlíku kroutěj i palce u nohou, ale mňamky si při vaření nevychutnám. Tak aspoň můžu klohnit ty strašný blafy a šmakulády z mimibazaru a bude mi to fuk. Natláskám rejži na točeňák, kydnu kečup a zamotám do listu z kapusty. Suši, vole, ne asi!

Jako obvykle tedy holt nezbylo než mé osvědčené Vylež se a vyliž se! Z čehokoliv. Na cestách světem vypořádal jsem se už s kdejakou svízelí. Proplížil jsem se pod nosem hlídkám drogovým kartelů. Vykecal a vyplatil se ze zadržení vzbouřeneckými juntami. Přestál jsem noční metro v nechvalných čtvrtích New Yorku, L.A. i Paříže. Chodil jsem s Ruskou. A beze ztráty údu i krku přežil několik dní v ulicích Caracasu, což je pro bílého gringa samo o sobě zázrak.

Přepral jsem žraloka, seřval kuguára, profackoval varana, pokousal kojota, zauzloval krajtu, sežvýkal tarantuli a chystal se namazat si na chleba Chucka Norrise, ale ten se polekal a utekl. Vykřesal jsem se zkrátka z kdejaké polízanice i choroby.

Křovácký lapiduch mi vyléčil ukrutně bolavý zánět zubu kamenem a majzlíkem z rohu buvola. Indiánský šaman do mě lil vývary z lián, hub, bobulí a kořínků, po nichž by i Ajnštajn mrkal, co všechno lze stvořit za vize a teorie. Lidožroutská babička mě louhovala v kotli s léčivými nahrubo pokrájenými stehýnky a prsíčky z mladé švédské turistky.

Tudíž nemám obav, že bych nepřemohl i koronavirové mutanty. Vylízal jsem se z delty, vylízal jsem se z omikronu, vylížu se i z každé pí či další varianty!

… a pár fotek z místa činu

Najdete mě i na Instagramu