Diwous - humorné povídky, cyklus Jak dobÍt svět, Jak jsem přežil krizi, Bear Grylls, doutník, Edison, elektronická cigareta, Eva a Vašek, filtr, hospodářská a finanční krize, James Bond 007, joint, kardiostimulátor, KFC, krůtí maso, Mogul, morčacie mäso, pařížský salát, pískoviště, plynová maska, Popelka, prostitutka, pštros, xenony, závitník

Jednoho dne přišly zlé časy a ani nepozdravily. Noviny psaly o recesi a zaměstnavatelé psali výpovědi. Televize vyřvávala o krizi a politici, mlčky krčíce rameny, tentokrát neřvali nic. Lidé začali propadat panice a pesimismu. V propadání jsem měl značnou praxi již od školních let a tak jsem propadl také.

Chtěl jsem se tomu schovat. Udělal jsem to po pštrosácku a strčil před vším hlavu do písku. Když jsem ho vdechl sedmou lopatičku a začal se dusit, byl jsem donucen předčasně tento vyhýbavý postoj k věci přerušit a postavit se všemu čelem jako chlap. Před tím jsem se však ještě také jako chlap posadil zadkem na mísu a vytlačil hroudu pískovce. Jak to ten lajdák pštros dělá, že může v písku dýchat, to vážně nechápu!

Vyřízl jsem si čtyřicítkou závitníkem do nosu závit. Z obou nosních dírek sice vznikla jen jedna, zato filtr od staré plynové masky po prastrýci do ní padl jako ulitý. Ten v ní za války padl jako nalitý. To nejspíše proto, že byl skutečně nalitý. Při osvobození tvrdil Rusům, že je elektrikář. Ti si však dvojitý blesk na jeho helmě, kterou vyhandloval s prchajícím náckem za flašku, vyložili po svém a na místě ho zastřelili.

S filtrem se mi už v písku sice dýchalo lépe, ale zase mě nějaký usoplený kindroš začal polní lopatkou mlátit do temene se slovy „Otloukej se bábovičko…“ Dost, takhle to dál nepůjde!

Řekl jsem si: Nač stahovat kalhoty nad rozlitým mlékem, když se ucho utrhne. Moudřejší bude vydržet, utáhnout si podvazek a raději se přizpůsobit, než se to přežene. Sedl jsem si na židli, vzal hlavu do dlaní, rozum do hrsti, chvíli ho požmoulal v prstech, pak jej vrátil do hlavy a tu usadil zpět na krk. Mám to!

Nápad mi vnuknul podnikavý soused Gejza Bílý, co bydlel naproti přes chodbu. Ten se onehdá chlubil, že obchoduje s bílým masem. Původně jsem myslel, že krade kuřata pro KFC, ale mluvil o něčem jiném. Prodával svou manželku Eržiku Bílou, co zase tak bílá nebyla. Poděkoval jsem mu za tip, ale chtěl za to po mě nějakou desku Evy a Vaška. Jednu jsem mu vypálil a pak jsem mu jednu vypálil.

Svůj panelákový byt 3+1 jsem zametl, aby tam nebyl bordel a přestavěl ho na tři priváty. Při jakémsi světovém šampionátu konaném tou dobou v našem městě, jsem jej výhodně pronajal Němcům. Těm chlípným, kteří byli ochotni si připlatit, jsem nabídl k pronájmu i svou dospívající dceru. Ta mě probodla pohledem a prohlásila, že jsem kuplíř. Manželka mě probodla kvedlačkou a řekla, že jsem prase.

Poté se oblékla do kukly a svářečské zástěry a odešla vzít za dceru druhou směnu. Prasopes Helmut Schweinehund ze trojky to totiž rád ve stylu Arbeit macht frei! Inu, v těžké době každý groš dobrý.

V práci jsem se proti vyhazovu pojistil preventivně. Zašel jsem za šéfem a upozornil ho, že kdyby mě hodlal čirou náhodou vyhodit, tak vynesu na světlo kompromitující materiál. Šéf se sebejistě usmíval, že by ho děsně zajímalo, co bych asi tak na něj mohl mít. S neotřesitelným klidem Džejmse Bonda jsem pomalu vyňal doutník ze skříňky za jeho zády, připálil si jeho vlastní vázankou, usedl naproti němu, rozvážně potáhl, vyhodil nohy na těžký mahagonový stůl a za hromového rachotu se převrátil i se židlí.

Když jsem se vyhrabal zpátky na nohy, vrazil jsem mu pod nos mobil s fotkou z vánočního večírku, kde držel kolem ramen manželku našeho ředitele. Na počítači jsem mu mistrně přesunul ruku z ramen až do výstřihu. Uvěřil, že je to autentické, neboť byl tehdy dost připitý a moc si toho nepamatoval. Chvíli nevěřícně čučel jak Edison na xenony a pak zbledl.

Zjistil, že je v pasti, zaskřípal zuby, vzteky rozkousal počítačovou klávesnici, vyflusl cAPs LoCk – nejidiotštější klávesu, co kdy kdo spáchal a vyhodil mě alespoň z kanclu. Vítězně jsem se zachechtal jak Popelka na vysavač a zamnul si ruce. Tohle mám v suchu.

Také jsem zkoušel jíst nízkonákladově, podobně jako Bear Grylls – zrozený k přežití na kanálu Discovery. Chroustal jsem červům hlavy a housenkám zadky, žvýkal žabám strupatá stehna a pavoukům chlupatá lýtka. Chtěl jsem se i napít ze žaludku pošlého velblouda a pojíst, dle Beara, výživného sloního trusu, avšak pan ředitel Fejk mě s pohorkou v mém zadku taktně vyprovodil ze dveří své kanceláře v pražské ZOO.

Holky mě už sice nechtěly líbat, ale ušetřil jsem poměrně výrazně. Bear Grylls mi pak poslal pohled, ve kterém mi srdečně gratuloval k získání titulu „Vepřák roku“ a prozradil, že v televizi je to ale fikaně jenom jako. Ostatně prý jako vše. Zklamal mě, býval to můj hrdina.

Vzpomněl jsem si, že mám ještě v kurníku od vojny ulitých pár konzerv masa z morčat slovenské provenience, což napovídal poslední neorezlý kousek nápisu Výrobca: Slov       a       . Tak dodnes nevím, jestli to byla Slovakofarma Hlohovec anebo Slovnaft Bratislava. Pravda, byly již vyduté tak, že nešlo poznat, kde má plechovka dno. Lépe řečeno – byly ve tvaru dělové koule. Také se tak chovaly. Postavil jsem jednu na plotnu a počal zahřívat.

Poté, co jsem si kombinačkami vytahal plechové střepiny z obličeje a vymaloval kuchyň, pojedl jsem zbytek, uvízlý v lustru. Vôbec som netušil, ako sú slovenské morčatá chutné. To ich „morčacie mäso“ naozaj veĺa pripomína naše české „krůtí maso“. Sĺubujem však, že nabudúce plechovku otvorím pred zohriatím.

Pro přežití, od přírody skvěle vybaven ryzím českým důvtipem, jsem také vymyslel, jak ušetřit při nákupu poměrně drahých potravin. Do marketu jsem si donesl k pultu vlastní kyblík od velkobalení obyčejné plnotučné hořčice. Prodavačku jsem požádal o pět kilo pařížského salátu a zda by mi to nakydala do něj. „To víte, doma bude oslava… mraky chlebíčků… ať to nenesu v tuctu těch prťavých kelímků, co tu máte!“

„Ale to víte, že jo!“ ochotně vyhověla, típla jointa a dodala: „Anebo vám to můžu nakydat do toho vašeho kyblíku, co si čirou náhodou nesete sebou… ať to nenesete v tuctu těch prťavých kelímků, co tu máme!“ Dal jsem jí snožku, poděkoval a před pokladnou nenápadně sloupl cenovku, kterou víčko přelepila a „zakoupil“ tak obyčejnou hořčici. Rozdíl na váze nulový – rozdíl v ceně OBROVSKÝ!

„Inu, kdo šetří – má za tři!“ řekla babička a vypnula si kardiostimulátor. Moudré rčení se vyplnilo do puntíku. Když mně po měsíci chození s kbelíkem prokoukli a chytili, dostal jsem tři měsíce ve druhé nápravné.

Poté, co jsem vylezl z lochu, bylo už po krizi. V parcích děti vesele výskaly a holubi vesele výkaly káleli na sochy. Lidé se šťastně usmívali a krmili prostitutky, už zase rozpustile plavající v akváriích ve výlohách nevěstinců. Vzduch voněl kvetoucími stromy a dobrotami smaženými na vyjetém Mogulu v domečku se zlatým „M“, kde to myslí se zdravou výživou našich dětí opravdu upřímně.

Startnul jsem levné čínské elektro-cigáro, schytal pár kilovoltů do jazyka, nasadil si protisluncové brýle… a zhluboka se nadechl. Cítím to….. zase bude dobře.

Více na:

Diwous - Jak dobÍt svět! - logo pro slider