Diwous - humorné povídky, cyklus Jak dobÍt svět, Jak jsem vyhořel do základů, antihmota, atomový hřib, Betlém, CERN, chilli, feferonky, habanero, hasiči, jaderný výbuch, maďarská básnička, Maňana, papričky, Piros Arany, Přísada zdravé výživy, raketa V2, recept maďarské kuchyně, Red Gold, Red Gold pasta, tabasco, wasabi

Kamarád Vilmos je z Maďarska a je to veselá kopa. Onehdy mi zarecitoval jakousi maďarskou básničku. Dodnes si ji naprosto přesně pamatuji. Znělo to nějak jako:

Maďároš hároš,
huloš trávožvároš,
neserese s feltreké,
Gabčíkovo-Naďmároš.

Ale nejspíš to bylo úplně jinak. Kdo si má tu jejich hatmatilku pamatovat.

Každopádně jako správný Maďar, i Vilmos miluje pálivá jídla. Vyprávěl mi o jednom nepostradatelném doplňku stravy správného Uhra. Říkal tomu Red Gold. RUDÉ ZLATO! Jednou ho donesl.

Na první pohled nevinně vyhlížející tuba velikosti větší pasty na zuby. Proč je zhotovena ze silného nehořlavého plechu, mi v tu chvíli hlavou nevrtalo. Prozření mi osud nachystal až na později.

Po zmáčknutí tuby vystrčil svůj jazyk sám ďábel. Pronikavě, až nepozemsky rudá pasta. Tak jedovatá červeň, že snad i ve tmě by rudě žhnula. Prý je to jako kečup, ale ne z rajčat, nýbrž z paprik. Opravdu z paprik?!

Opatrně jsem si kápl na své rizoto pouhých pět kapek, protože ho syčáka uherskýho znám! Notně jsem zamíchal a ochutnal. Chvíli se nic nedělo. Celou dlouhatánskou vteřinu. Začal jsem se uklidňovat. Zřejmě to byla jen přefouknutá bublina. To jsem ještě netušil, jak příšerně se mýlím. Pak to přišlo!

Nejprve mi shořely kecky a chlupy v nose. Bulvy mi vylezly jak malému budhovi na velké straně. Pak zasyčely a vyschly. Mozek se mi rozdrnčel o stěny lebky, která narůstající vibrace nakonec nevydržela. Po hlavě mi vybuchl i hrudní košík, ze kterého zbyla jen trocha otřepaného proutí.

Řval jsem jak zasypanej horník. Po bradě mi tekly sliny proudem jak puberťákovi na nový Bravíčko. Prohořel mi krk. Žíly na rukou se napjaly jak vzpěračovy kšandy. Zuby o sebe naposledy skříply a zanechaly po sobě jen vyhryzlý otisk na mé dlani. Prostě se vypařily. Z řevu se stávalo už jen chroptění postřelené bachyně.

Z prázdných očních důlků mi vytryskl mozkomíšní mok a z nosu se sypala prasokostní moučka. Uši se bleskově stočily do tvaru šunkové rolky v aspiku. Svaly se mi ukrutně napnuly, pouze jeden povolil. Nechápu, proč zrovna ten. Páteř se mi tím drtivým stahem prohnula do obdoby ímejlového znaku „@“, jehož název Vilmos pohotově upřesnil na „zkroucenáč“.

Neuvěřitelná a prapodivná pnutí a kontrakce mých tělesných součástek pokračovala. Pahýly prstů divokým tempem rozjely čardáš všech možných tanečních kroků a postavení. Do této chvíle jsem netušil, že umím znakovou řeč a že jsem v ní tak ukecaný. Nehty mi zuhelnatěly a vycházel z pod nich načervenalý dým.

Stále ještě jsem však žil. Chrlil jsem oslnivě rudé plameny jak raketa Fau Cvaj nad Betlémem. Někdo přivolal hasičskou jednotku. Shořela také, jakmile překonala kritickou hranici dvaapůl kilometru od epicentra kečupu.

Kamarád Vilmos s uspokojením pokyvoval hlavou a rozkošnicky mžoural očima. Zapíchl svou pikantní čabajku doprostřed termonukleárního kečupu a pomalu, sadisticky s ní zatočil, aby nabrala ještě více té pekelnické radioaktivní hmoty. Provokatér! Pomalu ji vsunul do úst, labužnicky přežvykoval a pomlaskával.

Domnívám se, že se vědci ve švýcarském CERNu spletli. Nejdestruktivnější látkou na světě není antihmota, ale maďarský paprikový kečup kamaráda Vilmose. Počínaje dneškem navrhuji, nevyjadřovat ničivou sílu v kilotunách trinitrotoluenu, nýbrž v kilotubách trinitrokečupu.

A poučení? Nevěřte karbon-titan-magneziovým kamarádům s azbestovou hubou!

Více na:

Diwous - Jak dobÍt svět! - logo pro slider