Nepochybně máme století tuningu čili hezky česky ladění. Ladí se dnes rádia, klavíry, motory, počítače, nábytek, oblečení a poslední dobou tyhle set-top boxy. Odladit se dá kupříkladu počítačový program. Cibulkou si zkuste doladit gulášek se šesti a šroubovákem poladit Ladu. Tím myslím vaši starou Ladu, nikoliv vaši starou – Ladu. Marihuanou možno naladit náladu a z neopatrnosti rozladit kytaru, televizi a šéfa. Sladit lze chutě, vůně i barvy, kravatu s trenkami, manželský sex a i takový čaj můžeme sladit. Anebo nesladit. Jarda Jágr si umí vyladit formu a Jarda Flágr od nás ze slévárny také.

Nejznámější český ladič Myšpulín ze Čtyřlístku mi tuhle v Třeskoprskách u piva tvrdil, že nejvíce se tuní právě auta a kompjůtry. Věřím mu. Ten, kdo dokáže sestrojit Mixle v pixle a parní trojživelnou ponorku určitě ví, co říká. Předvedl jsem mu za to své oblíbené kouzlo. Hodil jsem do sebe jednu finskou vodku, vyhodil dvě turecké šavle a vydal se na cestu úpravce. Auto i počítač mám a navíc i vrozené dispozice.

Náš rod má ladění dopravních prostředků v krvi. Můj děd si před sedmdesáti lety tůnil volský potah o výkonu dvou volů. Jeho speciální úprava spočívala v usednutí děda na kozlík a zapřažení toho druhého vola protisměrně dozadu. Menší nevýhodou sice bylo, že ten musel jít pozpátku, zato bylo možno plynule bičem zařadit zpátečku.

Dědeček byl též zakladatelem dnes velmi populární vesnické varianty takzvaného „widletuningu“. Vymyslel známé heslo Čím více spoilerů – tím více tuning! a v jeho duchu měl na kozlíku pětiplošníkovité prkenné opěradlo s integrovanou třetí brzdovou petrolejkou a vpředu radlici na sníh, kterou nesundával ani v létě, opatřenou nápisem Jezdím na Kastról! Zřejmě tím myslel rendlík chlupatých knedlíků, kterým ho babička vždy vybavila na pole. McDonald tehdy žádný nebyl, maximálně tak McMek vedle ve chlívku.

Otec zase před čtvrtstoletím tůnil limuzínu Trabant 601 DeLuxe. Již tehdy měl ta heligonová světla a výfuk exhalátů laděným kolenem od kamen značky Rámus. Ze starého vysavače utrhl cucací hadici, připojil na sání motoru, zavedl do pryskyřicového kokpitu a vynalezl tak první automobil s přímým vysáváním interiéru, který tak byl stále čisťounký a bez drobečků. Pomocí tlačítek na volantu se dalo přepínat mezi dvěma režimy De Lux a Nejde Lux.

Inu a já začínal již v dětství laděním a vymazlováním tříkolek a kolobrnd, v pubertě čtyřkolek a holek frnd a v dospělosti šesti- a více-kolek a šesti a více holek. Dopravní prostředky mě ale brzy omrzely neb zazvonil zvonek a když jsem otevřel, přišel věk počítačů. Vyplázl se mi jazyk, rozsvítily baterky, rozklepaly pastelky a ukápla slina. To bylo ono! Propadl jsem. Z češtiny také.

Nemyslím, že bych byl přímo kompoholik, ale pravdou je, že těch pěta až šestadvacet hodin denně u toho prosedím a tak jsou drobné úpravy takřka nezbytné.

V dlani mám instalovaný trackball a v bříškách prstů mikrospínače, takže ani nepotřebuji myš. Jezdím dlaní po stole a klepáním prstů klikám. Mám tudíž pět volně programovatelných prstlačítek plus jeden roler voperovaný do horního patra ústní dutiny. Pohybem jazyka pak roluji. Nechal jsem si chirurgicky odstranit ukazováček pravé ruky a implantovat místo něj digitální pero k tabletu, abych ho nemusel stále pracně odkládat a zase uchopovat. Kabeláž mám vyvedenu řitním otvorem a v pindíku Wi-Fi anténu. Když polknu Viagru, hned mám lepší příjem.

Dvoulalokový procesor chladím tekutým dusíkem a játra dusím chladivou tekutinou. Namísto očí mám dvě webkamery s rozlišením dvakrát tři dioptrie, v uších japonské značkové reproduktory Harashi a v zadeli ultravýkonný sabvůfr pro zvýraznění nízkofrekvenčního dunění, obalený šedým kovralem po babičce. Do krčních mandlí mám navrtán stereomikrofon a v nose ventilátor. Přítelkyně mě láskyplně oslovuje „ty můj dráťáku“.

Trapným náhražkám jako té virtuální realitě jsem se nelítostně vysmál a načipoval si do svého květáku Myšpulínův nejnovější vynález Mixle v pixle II. Veškeré vjemy nejsou simulovány složitou oklikou přes smyslové orgány, alébrž jsou předávány procesorem přímo do mozkovny. Moje já tudíž běhá, skáče, souloží, bojuje, závodí, jí, pije i lije aniž by se mé tělo pohnulo na gauči. Mozek je v tomto kybersnu stoprocentně převědčen, že děj opravdu prožívá.

Tato iluze je tak reálná, že když občas vypadne proud a program se přeruší v půlce, přiznávám, že nevím, čí jsem. Obvykle se pak jdu na balkón srovnat džojntem uranu nebo plutonia. Slabší matroše se totiž míjí účinkem. Hulím palivové články napřímo bez filtru. Zásobuje mě Trafika na Růžku v Dukovanech.

A jestli mě toto nezabije, tak mou poslední úpravou jednou bude absolutní vrchol tuningářových snů – přetaktovaný květákový mozeček a na břiše čtyři nízkoprofilové bezdušové pneušky co největšího průměru a budu přesně jako ten panáček Myšelín. Nebo Myšpulín?

Více na: