Krátká úvaha o zvláštnosti naší mateřštiny

V češtině používáme dvojitou i vícenásobnou negaci a přesto nemáme v komunikaci chaos. Pokud bychom uvažovali logicky, že sudý počet záporů ve větě by se měl vyrušit a dát větě kladný význam, pak by to bylo v pořádku.

Ale ono tomu tak není.

Řekneme napíklad „Nevím nic“, ale de facto tím myslíme „Vím nic“. Vyřčením věta dostává opačný význam „Něco vím“.
Angličan by to z hlediska logiky řekl správně „I know nothing“. Tu naši variantu chápe jako nesmysl a má vlastně pravdu (Pomineme-li drobnost, že některá lokální nespisovná angličtina zná vícenásobný zápor také, obecně je v ní ovšem nepoužívaný).

To, že si Češi navzdory logice přesto bez problému rozumí, může mít dva důvody:

1) Buď jsme se při komunikaci naučili ignorovat smysl vyřčeného a spoléhat jen na intuici (když jsme v hospodách všichni v lihu a stejně nerozumíme, co kdo mumlá…)

anebo

2) Jsme prostě inteligentnější, cvičíme-li si dobrovolně mozky a aniž bychom ztráceli nit, záměrně si stěžujeme komunikaci těmito logickými rébusy.

Takový Angličan učící se česky, totiž kupříkladu při větě: „Nikdo nikde nic neslyšel a neviděl, a nikdo nikdy nikomu nic neřekne.“, bere provaz a svižným krokem odchází k lesu…