Více na:

Více na:

Nedávno mě v jednom cestopisu zaujala informace o švábech žijících na Kypru. Prý dorůstají délky až deset centimetrů a lezou úplně všude. Stojíte-li kupříkladu na autobusové zastávce, tak i tam vám padají ze stromů za krk. Nasadil jsem si dědovu hasičskou přílbici s plachtou na zátylku a rozhodl se, že si to zajedu ověřit. Sedl jsem na stodevatenáctku autobus, ale ta mě dovezla jen na konečnou. Naštvala mě a tak jsem jí vypálil rybník a důvtipně přestoupil na letadlo.

Sotva jsem z něj na Kypru vylezl, nějaký otravný ouřada u turniketu mi přikázal helmu sejmout, protože ji na fotce v pasu nemám a tudíž si nejsem podobný. Sundal jsem ji a spadl mi za krk šváb.

Nedokáži přesně určit, zda mi v tu chvíli přeběhl po zádech on anebo mráz, ale každopádně někudy se dolů dostat musel, neboť mi po chvíli vylezl z nohavice. Brr… Jakoby nestačily ty blechy, vši, filcky a jiní pišišvorové, co obývají lidem ty chlupaté džungle v podpaždí i jinde. Skáčou tam přes houštiny, lezou po liánách, šplhají po stromech… Teď začnou osídlovat naše negližé ještě tyhle potvory!

Mezitím se ten zmetek švábovic rozeběhl po mramoru letištní haly směrem k toaletám. Zřejmě tam ucítil něco jako útulné útočiště. Byl tak velký, až jsem zřetelně slyšel, že dupe. Dohonil jsem ho a ve stylu Bruslího z výskoku přibil patou predátora do dlažby. Vyvrkl jsem si na něm kotník. Nebylo divu. Obrněn tvrdým štítem jak tank T-34 se mi výsměšně uchechtl do očí, kousl mě do palce a upaloval dále.

Zbabělý člen letištní ochranky odtamtud zdrhal jak cikán z pracáku. Vytrhl jsem mu zpoza opasku bambitku a vypálil na prchajícího členovce. Kulka se odrazila od jeho pancéřované předohrudi a přerazila zadní poloosu u vozíku invalidy namalovaném na cedulce záchodu pro postižené.

Popadl jsem pikslu Biolitu a pak vztek popadl mě, protože jsem zjistil, že žádnou nemám. Strhl jsem tedy ze stěny sněhový hasící přístroj a poslal mu za krk šestasedmdesát stupňů mrazu. T-34 jen zavrtěl podvozkem, otřepal CO2, třikrát kýchl a valil dál směrem na Kursk.

Po cestě monstrum podrazilo kramflek sličné letušce, přejelo jí po zádech a se zdemolovaným kolečkovým kufříkem a šestinásobnou frakturou páteře ji zanechalo úpící na podlaze terminálu.

Nakonec příšeru bezděky dostala až chladnokrevně pracující technika. Rus lidožravý vběhl na pohyblivý chodník, avšak se zrádným vústěním do podlahy na jeho konci, ve svém tupém rusáckém mozečku nepočítal. T-34 byl zachycen za svůj snížený podvozek a již nepuštěn. Zakřupaly krovky, odlétly nožičky, vycákla zelená voda, potom pukla hlavička, z ní vytekla kašička a travelátor se zadřel.

Jářku, a pak někam cestujte! Na Krétě zase poulíce oči a mrskajíce jazyky surfují po stěnách ještěrky a v Chorvatsku bruslí po stropě pruhované stonožky veliké jako pletená fusekle. To mám však pouze z doslechu, neboť jsem ostuda národa. Jako zřejmě jediný Čech jsem totiž ještě nikdy nebyl v Chorvatsku.

V poušti Gobi údajně vraždí mýtické krvavé jelito Olgoj Chorchoj a v Japonsku vám vyžere mozek tenhle pokémon Píchaču nebo jak se ta žlutá bestie jmenuje.

Na autobusové zastávce v Austrálii vám namísto švába může hupsnout za krk xenofobní klokan a rozzuřená ježura propíchá galusky u vašeho zánovního gazíku. V Německu vám Škorpióni rozbodají uši heavy metalem a v Patagonii vám nějaký ten čuňák tučňák přefikne manželku tak bleskurychle, že si to ani nestihnete vyfotit.

V Africe se od tarantule nakazíte chechtací nemocí, moucha Tse-Tse vás našlehne spavou nemocí anebo na vás vopičák flusne ebolu, co má ty silně projímací účinky. Ne že bych se rád nesmál, nespal nebo nes..l, ale „ocuď pocuď“.

Ještě, že u nás žádné takové odporné parazity nemáme. Snad jen těch dvěstě v Dolní komoře Parlamentu a nějaké ty mravence v kredenci, ale jinak zlaté Čechy! Tam nic takového nehrozí.

Vrátil jsem se tedy na rodnou hroudu. Vystoupil jsem ze stodevatenáctky a sousedův vořech se mi zakousl do lýtka. Odhryzl mi ho až k rozkroku i s džunglí a blechami. Z vděku za jeho dezinsekční služby jsem ten vrčící, chlupatý repelent podrbal za ušima a kousl ho do lýtka na oplátku za to moje.

Zřejmě jsem se již od parazitů nakazil a přebírám instinkty jako ta Brandloucha ve známém hororu. Jen ti silnější a krvelačnější mají v tomto světě šanci. Takový šváb prý přežije i jadernou válku. Učím se rychle. Zlaté Čechy!

Více na: