V noci jsem z mostu fotil zářící centrum Los Angeles protínané několikaproudými rušnými dálnicemi. Měl jsem rozložený stativ asi tři metry od posledního stanu v řadě nuzných příbytků bezdomovců, které jsou v amerických velkoměstech tak běžné.

Majitel tohoto stanu – hubený nevysoký černoch – se vrátil z toulek městem a přišel mě upozornit, že jsem v jeho soukromé zóně. Ukázal mi místo o dva metry dál, kde už to prý bude v pořádku.

Absurdní požadavek a mohl bych ho poslat někam. Ačkoliv jsem už žádný další záběr nepotřeboval, mlčky jsem se přesunul, pokývl na něj a ukázal vztyčený palec. Chvíli jsem ještě naoko fotil, aby viděl, že to akceptuji. Spokojený zalezl do stanu.

Myslím, že jakkoliv bylo jeho přání technicky vzato nesmyslné, to hlavní o co mu šlo, byla trocha respektu, kterého se mu od světa nejspíš tak zoufale nedostává. Možná je ten chlapík životní nula, ale podle mě si zaslouží stejný přístup jako kdokoliv jiný.

Netuším, jak těžký den ten člověk na ulici měl a tak mě těší, jestli jsem aspoň trochu přispěl k tomu, že snad usínal s vědomím, že má jako lidská bytost pořád ještě nějakou úctu.