Jakožto správný Čech, který si v mládí předpěstovával na chmelových brigádách mok pro svůj další život, jsem i já onehdy vyrazil. Jel jsem v období zavádění. Pamatujete to? Z hlíny lezl krátký camfourek rašícího chmelu a ten se namotal po směru hodinových ručiček na chmelovod. To je takový ten drát na chmelnici, ale já raději ten mosazný chmelovod v knajpě, co má nahoře kličku.

Zavádění chmelových ocásků mě ale moc nebavilo a tak jsem raději za stohem zavedl ocásek do spolužačky Věrky Nevrlé. Načapala nás naše třídní, která tam přišla procvičovat stejnou techniku se spolužákem Dušanem Trčúdem. Dostal jsem dvojku z chování. Choval jsem se ale přitom velmi jemně a proto dodnes nechápu za co. Zřejmě za to, že jsem měl tu drzost vyrůstat v normálního zdravého jedince.

Abych nepráskl pravdu, dostal Trčúd exemplárně také dvojku za to, že neměl přezůvky.

Během prázdnin, kdy všichni kamarádi trávili léto bezduchým zevlováním po koupalištích, balením holek, ježděním na fichtlech a podobnou, pro teenagera nezáživnou činností, jsem byl za jemného nátlaku rodičů, podpořeného svištěním karabáče a herdami do zad, dokopán na brigádu v JZD Dolní Nosofrky. Tam mě přidělili na výpomoc do kravína, kde jsem se pohyboval mezi samými dojnicemi a dojičkami.

Jářku, ty měly vemena! Jednu jsem si zvlášť oblíbil a vždy, když jsem šel okolo ní, plácl jsem ji po zadku. Jmenovala se Jitka a byla to pěkná kráva. Pak tam byla ještě jedna Jitka a ta nebyla kráva. Byla člověk. Platonicky jsem se zamiloval.

Začaly žně a tak jsem byl převelen do polí. Dostal jsem zodpovědný úkol sedět na kraji lánu a dělat čárky za každý odjíždějící náklaďák plný obilí. Šel jsem raději do hospody na jedno. Myslím tím na jedno celé odpoledne. Sebral jsem tam ze stolu nějaký lístek plný čárek a dal ho druhý den šéfovi místo toho pravého, který jsem předtím na mezi použil na jisté neodkladné účely. Zaevidoval do výkazu práce osmnáct piv a devět panáků a řekl mi: „Dobrá práce! Takhle bude letos úroda pod střechou natotata!“

„Souložím Vlasty!“ zasalutoval jsem s upravenou vojenskou přísahou, osouložil Vlastu, což byla jeho sekretářka a šel zase do hospody.

Tam jsem si poručil pivko a jednoho utopence. Otočil jsem ho nejprve obličejem dolů, aby mu z úst vytekl žabinec a ta zkažená voda, co nalokal. Jakmile šedozeleně oslizlé tělo pěkně splasklo , obral jsem řasy, odtrhal pijavice, odehnal mouchy a pustil se do něj. Někdo pijavice nechává, ale zase takový gurmán já nejsem. Tfuj tajxl! Inu, proti gustu, žádný dišputát.

Druhý den, aby se neřeklo, jsem hospodu pro jednou vynechal a vydal se opět v pole lán. Vedoucí agronom Skočdopole mi k polednímu řekl: „Skoč do pole pro klucí, ať se dou najíst!“ Skočil jsem tedy do traktoru, který už tam ale nebyl. Rozplácl jsem se v brázdě, posbíral se a šel raději pěšky. K obědu byl buřtguláš. Traktorista Osolsobě mi poradil: „Osol sobě tu bryndu, je to ňáký bez chuti!“ Kombajnista Nejezchleba dodal: „Nejez chleba, jsou v něm mravenci!“ Vybral jsem je do jednoho, snědl je a chleba zahodil.

Nebylo divu – ten den tak pálilo, že už mi to nepálilo. Na poli v létě se i flusanec vypaří dřív, než dopadne! Jediný stín v okolí vrhal telegrafní drát podél kolejí a tak abych se zchladil, šel jsem se v něm projít. Naštěstí jsem byl hubený a tak mi ze stínu vyčnívaly pouze uši, ramena, ruce, boky a nohy. Usmyslel jsem si, že tam vpředu, kde se obě kolejnice setkávají, se otočím a půjdu zpátky. Když jsem šel asi šest hodin, ohlédl jsem se a zjistil, že už jsem to dávno přešel.

Když polní práce skončily, poflakoval jsem se zase po areálu družstva a přemýšlel jak sbalit Jitku. Tu nekrávu. Šéf mi jednou řekl: „Zajdi do skladu pro er vé trojky! Pak ti dám práci!“ RV3! Celý svůj dosavadní život jsem snil o tom, že budu jednou tak nepostradatelný a budu poslán pro něco tak zásadního! Nevěděl jsem, co to může být, ale podle názvu jedině něco speciálního a nesmírně důležitého! Asi k počítači.

Všem jsem na potkání pyšně hlásil: „Jdu pro er vé trojky! Dívejte se, až půjdu zpátky – ponesu er vé trojky!“
„Vážně? No to si teda počkáme, tak utíkej!“ odpovídali mi.

„Nechceš er vé štyrky? Mám je tady vepřédu!“ zahřímala baba v montérkách u výdejního pultu ve skladu. „Ne-é“, vykoktal jsem, zaskočen zřejmě nějakým upgrade modelem. „Mám donýst er vé trojky, šéf nemá tak starej počítač.“
„Co to meleš?“ houkla babizna a dodala: „Tak počkéj, musim pro ně dozádu!“

Přifuněla a flákla přede mě na stůl VIDLE! Slovy: „V I D L E“!

„Co to je?!“ polil mě pot. „No co čumíš? RV3 – ruční vidle tříhroté! Tos chtěl né? Ták padej!“ zařičela ta Godzila, vdechla traktor a rozšlápla práškovací letadlo.

Protože na dvoře nebyly kanály, byl jsem nucen vracet se po povrchu. Šéf mi dal slíbenou práci – přeházet hromadu hnoje za prasečákem, kam všichni chodili na kouřovou. Před zraky celého jézetdé včetně Jitky-nekrávy jsem studem zaházel sám sebe a doufal, že mě nikdo nevyhrabe.

Šéfovi jsem se pomstil. S rozběhem jsem mu zabodl RV3 do počítače, kravským lejnem napsal na monitor UPGRADE SUCCESSFUL! a osouložil mu Vlastu. Vyhodil mě.

Od těch dob se naše zemědělství musí smířit s mou absencí, což se mu, k mému mírnému roztrpčení, daří kupodivu velmi dobře.

Více na: