Sedím a přemýšlím, jestli mám tu dívku požádat o ruku.

Však je o mně známo, že tak nesmělý jako já, je snad už jen Marek Eben při moderování Porno Oscarů.

Svůj první a bohužel zatím i poslední polibek jsem nenápadně dal už ve škole, dívce pěkného pasu a vlasu ve slušivé teplákové soupravě. Ležela u toho na žíněnce v tělocvičně a poté, co mi učitelka napsala jedničku, vyfoukla ji a prohlásila, že dýchání z úst do úst budeme procvičovat i v příští hodině zdravovědy.

Abych měl alespoň někdy děvče na klíně, chodím na maškarní plesy převlečen za toaletní mísu a nabízím se přítomným slečnám k použití.

Jsem dokonce tak plachý, že stačí, když na mne v autě promluví dívka z mé GPS navigace a v mžiku jsem rudý jak řezníkova zástěra a dlaně se mi zpotí od brejlí až po trenky!

Navíc, znáte ty dnešní děvy. Jsou tak náročné… Podej jí prst a sežere ti celou ruku. Podej ruku a uhryzne ti ji až v rozkroku!

Onehdá, když mi máma drhla v neckách záda hoblíkem, dala mi herdu a životní radu: „Až budeš chlapče jednou žádat dívku o ruku, musíš si být jist, že má slušné chování, je dobře stavěná, bohatá a hlavně poctivá!“ Ironicky jsem poznamenal, že až na to poslední si můžu vzít za ženu jedině tak svou banku.

Máma mi takovou flákla, až jsem bradou vyrazil špunt z necek a spolkl mýdlo s jelenem včetně paroží.

„Je to tak, neudělej stejnou hloupost jako já!“ rýpnul si otec a matka ho vykostila motorovou kosou Husqvarna s turbodmychadlem a titanovými břity do těžkého terénu.

„Jářku, dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí!“ řekla babička a skočila si do Kauflandu pro lahváč.

Paroubek aby ty ženské spral! Jak se pak má takový chlapec ostýchavý odhodlat? Vytahuji termosku, nalévám si svůj kontryhelový čaj z kontryhelu a nakusuji řízek, kterému z obou stran dělají ochranku dva chleby.

S plným žaludkem se lépe přemýšlí. A vážné rozhodnutí se nemá uspěchat. Na druhou stranu si říkám, že kdybych jí o tu ruku řekl, vlastně by jí to zachránilo život! Bez přehánění.

Oddávaje se dalšímu loku moku z kontrhálu, dumám nad tou zapeklitostí a rozvážně bryndám. Jakýsi nebetyčně drzý orel skalní mi v letu vytahuje řízek z chabého sevření krajíců, stíhá mne ještě profackovat křídlem, pokálet mi lebku a mizí i s mou flaksou a výsměšným krkáním ve slunci. Přikusuji kůrku k střídce a pokračuji v úvahách.

Měl bych se vzmužit a přestat být tak stydlivý. Beze mne je ta dívka ztracená. Nejenže se už nikdy nevdá, ale nejspíš už ani nedá. Cítím, jak se ve mně rodí chlapská odvaha a smělost. Nafukují se mi bicepsy tak, až je Veronika Žilková, kterou mám vytetovanou na paži, díky tomu opět těhotná.

Neohroženě ukazuji na orla vztyčený prostředníček, nadýmám hruď a drsňáckým švihem hlavou sklepávám z čela další orlí lejno.

Rozhodl jsem se! O tu ruku jí řeknu! A až mi ji podá, tak ji vytáhnu nahoru. Přeci jen tu na té skále visí už skoro hodinu a vypadá to, že už se dlouho neudrží…

Více na: