přečíst celý článek

 

Na můj vkus příliš málo barev.

Dejte mi vědět, až bude trendy igelitka Lidl od Armaniho!

Nedávno mě jedna polská kamarádka tak nějak během řeči o oblékání zaskočila. „…A ty nechodíš ven v teplákách?“ povídá. „Jsem snad Polák?!“ já na to. „Tak v bermudách?“ zkusila ještě. „V květovanejch ne? Jsem snad ňákej Nyk Slotr?! Ty u nás byly in před patnácti lety! No jo, jenže vona ta móda než dorazí přes hranici, než přeleze tu Sněžku, chápu…“ shovívavě pokyvuji. „Ty cholera!“ šlehla po mě pohledem (to v polštině znamená něco jako „Ty jsi debil!“). Ale kamarádka je kamarádka, takže ví, že do ní jen tak přátelsky internacionálně rejpám.

Když jsem šel naposledy ven v teplákách, myslím, že jsem měl v jedné ruce chleba s máslem a v druhé gumovou flintu. To když jsme si šli s klukama hrát na vojáky. Na Rusáky a na Němce. Byl jsem vždycky Vinetů, páč ten měl dlouhé vlasy. Rusáci měli ježky a Němčouři plešky a to se mi nelíbilo. A tak jsem nikdy nějak nezapad’. Ale bylo nám to fuk. Bojovali jsme i tak.

Je to vlastně takový obraz mého dětství ty tepláky a taky punčocháče, pamatujete? Modré tepláky – modelová řada Křupan ZX-2 a vymakanější model Buran BŽ-FŇ-9 s přidanou gumou na spodku nohavic, která stejně ale visela nejdéle do měsíce jen na jedné straně utrhlá. K tomu vytahaná kolena a kapsa plandající ven jak ovčí děloha. To jednou vyprávěl spolužák Žaloun, jehož otec měl ovčí farmu, že jim jednou rodila ovce a vytrhli z ní to batole vzpříčené za rohy asi, a to tak prudce, že té chudince obrátili dělohu naruby až ven! Já vím, hrůza, ale takhle ta kapsa asi vypadala. A když jste si je vytáhli co to šlo (ten starší model bez gum), až pod bradavky, tak jste byl jasnej KRÁL DISKOTÉK! „O-O-O, DECIBELY LÁÁÁSKY…“ a „GEJZÍÍÍR, V NĚM JÁ A SPÓÓL…“

A punčocháče? Okrová barva, manžestrový dezén, pata shrnutá až na špičce, špička ta visela půl metru za vámi. Jste si na ní šlapali a furt jste házeli tlamy. Anebo jste se naučili chodit jako lachtan (slovensky uškatec), to pak plácaly ty přebytečné půlmetry za vámi ze stran a když jste při dopředném pohybu nohy mávli jaksi jakoby vnějším obloukem, vydoudaný půlmetr vás předběhl, vy jste ho došli a znovu… A takhle jste tím plácali z obou stran, takže jste fakt šli jak postiženej tučňák s utrženejma hnátama. Nebo ploutvema či co to má.

Tak takhle já chodil naší ulicí, když mi byly štyry, za sebou jsem táh‘ kačera, co mi k němu táta přidělal kulomet z Igráčka a slintal jsem si na límec kostkovaný flanelky, co měla knoflíčky zaplý o jednu řadu šejdrem. Jó, to bylo dětství… krásný!

A dále si pamatuji: Džíny, tehdy se jim říkalo rifle, co se v nich potily kulky snad i holkám! Plísňáky, Mrkváče, Trubkáče, Zvonáče, no kdo je neměl? Džísky a trika se Sandokanem zastrčená do kraťasů z ustřižených džín, tak krátkých, že při jízdě na kole vám vždy jedna kulka vykoukla ven. Pulóvry s kosočtverci a svetry s jelenem, slipy s apsidou jak horolezecký stan a trenky se svislým proužkem jakbysmet. Fusekle z krepsilónu, co tak úžasně dokázaly osmrdět nohy i celý byt.

Také adidy proslulé vietnamským mottem „čím víc pruhů – tím víc Adidas“ a velikostí Ik-Ik-El, co byla každému hubeňourovi tak akorát. Byla to speciální odrůda trenclí, co se nosily hlavně na tělák. Samozřejmě až po perestrojce. Do té doby musely být dle osnov červené plátěné, co řezaly do stehen a tak jsme si dole po stranách vystříhávali trojúhelníčkový rozparek, abychom byli jako Platini nebo Vízek.

Holky měly modré bavlněné kalhotky, zřejmě redukovanou variantu oněch slavných tepláků. Výborně sály. Pot samozřejmě. A protože ještě nebyla vynalezena membrána, tak si ho také výborně udržely.

Nu a na nohách kecky-pláťáky asi značky Botas. Jiná tehdy nebyla, pokud vím. Kdo měl tetu v Západním Německu, nosil tenisky, co tak krásně pískaly v tělocvičně na palubovce. Ty české nepískaly. Asi to Brežněv nedovolil. Bože, jak já toužil mít tetu v Německu! A na prvním stupni se nosily cvičky, co se jim vždycky vytahala guma na nártu od zrcátka, které jsme za ní strkali a koukali holkám pod sukně.

Ano, pamatuji ještě dobu, kdy holky nosily sukně. Krešlakové, dederonové, chemlonové nebo snad umakartové? Už nevím. Kam se dnes poděly, kdo ví? Zmizel s nimi i kousek holek samotných. Myslím, že za to může kartelová dohoda výrobců vložek s výrobci kalhot. Ti první vyrábějí produkty, co dnes umí udržet úplně vše uvnitř a není proto třeba tolik ovzdušňovat. Voda na mlýn kalhotářům. Já jsem ale sukničkář. Nebo spíš sukňař?

Co mi utkvělo v hlavě nesmazatelně, byly dva sešité padáky tělové barvy visící na Sidolem nevyleštěné bakelitové klice od ložnice rodičů mého spolužáka, u kterého jsme trávili přestávky před odpoledkou. Stejné měly ostatně všechny ženy v té době, akorát každá ukusovala různým dílem ze společného koše socialistické produkce tkaniny, to podle toho, jak byla která přírodou obdařena.

Na vytahané šňůře odhodlaně držící stěny panelákového balkónu před rozpadnutím, schnulo krimplenové kombiné s cedulkou PLEAS – národní podnik, přicvaklé dřevěnými kolíčky, hebkými z jedné strany lišejníkem a z druhé vyšisované, to podle toho odkud šlo slunce. A na tyčce v koupelně trenky ovčí babičky z pravé vlny horské kozy, pletené fusekle dvakrát hladce, jednou obrace s palcem definitivně vytahaným na obou stranách.

Vzpomínám též na tesilky a díky Pavlovovu reflexu mi automaticky raší vyrážka. Museli jsme je mít povinně k pionýrskému kroji a kousaly tak příšerně, až jsem si jednou dobrovolně přehřál podvozek. Byl První Máj – práce čas a do průvodu jsme museli právě v kroji. Bylo tehdy asi stočtyřicet ve stínu, ale já si přesto vzal ráno doma punčocháče a navlékl je pod sadistická mučidla markýze de Tesila. Potají, aby maminka nevěděla. Myslím, že tehdy mi okroví lachtani zachránili život.

Pak přišel velký zlom doby, tesil sametově reinkarnoval v šusťák a my si začali malovat svět narůžovo. Skutečnost však byla trochu temnější a tak nadešel věk fialové barvy. Infikovala saka, kalhoty, ledvinky a skončila s elegantní partnerkou Tyrkysovou, s níž se zvráceně spářila právě na šusťákových soupravách značek PLIMA, ABIBAS a REEBONS. Vpravdě ďáblovo dílo, tyhle šusťákovky! V dešti nacucaly, po dešti neschnuly, ve větru profoukly, v chladu netopily a na sluníčku se v nich člověk tak zapařil, až smrděl jak zpocená kuna. Čtrnáct let připravovaná pomsta Vietkongu západnímu světu se na nás začala valit po megatunách, ale to už je na jiné vyprávění…

Takové tedy bylo oblékání nás Husákových dětí. Někdo měl kliku, byl voháknutej z Tuzexu a my ostatní jsme si ve své dětské naivitě připadali horší a zavrženíhodní. Naše maminky ale dělaly co mohly, vystály předlouhé fronty v Priorech, protože nás měly rády a myslely to dobře. A tak už na to dnes jen vzpomínám s úsměvem a snad i ty tesilky co skončily v propadlišti dějin, bych dnes rád láskyplně pohladil.

Brrr, zas ta vyrážka!

Více na: