Více na:

Od 1. do 24. prosince 2009 probíhala na Facebooku akce Vaše Ježíškovská přání. Mohli jste Diwousovi aka Divnýmu Broukovi napsat, co si přejete k Vánocům a on Vám to jakožto Ježíškův posel vytvořil a předal. Žádosti o kresby a koláže se nám nakonec množily tak rychle, že už se bohužel nedostalo na všechny, za což se jim Divnej Brouk dodatečně omlouvá.

A zde jsou ukázky:

Bára si přála zasněženou krajinu, lásku v ní a Malého Prince.

Jiřina si přála broučky, co jí svítí na cestu k zasněžené horské chaloupce.

Monika si přála zamilovaný pár někde v horské chatě, prostě romantika u krbu a vánočního stromečku.

Eva si přála, aby její ještě nenarozené miminko byl chlapeček.

Maruška si přála dvojici s pejsanem při procházce zimní krajinou a aby jim na tu cestu svítila hvězda.

Anička si přála nějakou kočku, ať nejsou jejich kocouři tak sami.

Monika si přála letět balónem. I přes hrůzu z výšky by strašně chtěla vidět všechno na dlani.

Romana si přála, aby její dcerka měla co největší radost ze stromečku a dárků.

Monika si přála jeden den klidu a pohody, někde v teple a aby se při tom mohla dívat jak krásně padá sníh.

Lukáš si přál pro svou kamarádku procházku s pejskem zasněženou krajinkou.

Zuzka nechala výběr na mě, abych jí nakreslil něco hezkého. To prý jí udělá největší radost.

Sabina si přála VŠECHNO:
(…bych chtěla: konečně zase pořádnou dávku neředěný lásky, která jentak nedojde, zdraví a sílu na rozdávání, sexy kozačky, krásný teploučký kabát, elegantní kabelku, do který se vejdou kecky i smradlavý tepláky, jo a bezva kufr, co se vejde do kabinky, ale do něj narvu všechno co potřebuju, profi foťák a kameru, Tvou knihu, korzet s podvazky, o 2kg míň, úspěch mým chystaným projektům, geniálního kadeřníka, finanční pohodičku konečně po letech, monoploutev, neoprenové rukavičky 3mm, motorku (CBR 600F)………… , prosím namaluj tam i to, na co jsem si nevzpomněla. Tvoje Sabinka)
(Zapomněla už jen jadernou ponorku – tak ji tam má).

Lucka si přála konečně nějakýho hodnýho chlapáka.

Julia si přála návrat své lásky.

Jaruš si přála být konečně šťastná.

Terka si přála, aby strávili Vánoce celá rodina pospolu jako dřív, zdraví a šťastní.. Ale to jen tak nepůjde, tak taky novou postel, ta se bude asi malovat líp
(Šlo to – spojil jsem to dohromady)

Jarmila, Michaela a Jarka si přály pohodu, lásku, štěstí, zdraví a takové ty věci, co nejdou nakreslit jinak, než jako vánoční perníčky.

Pett a JuRii si přáli ukázat cestu ke štěstíčku, které se jim zaběhlo.

Veronika si přála obrovskou dávku odvahy říct šéfovi, že už po ní nemusí šlapat, aby ušetřil na odstupném, že jde sama a ať si trhne nohou!

Pavla si přála nový rošt do postele, kocourka, tenisky, kozačky, sukni, vibrátor, telefon a pořádný polštář.

Jozef si přál hodně marihuany, bongo a pár jointů.
(VESELÉ VÁNOCE Jozef!)

Lucinka si pod stromeček přála být s chlapcem, do kterého je blázen! Přitulená a schoulená v jeho objetí.

Petra si přála, aby se svým přítelem byla na hooodně dlouho, aby její rodina a kamarádi byli zdaví a spokojení a aby se jejím zvířátkům dařilo dobře A vlastně ten foťák by si přála, aby si mohla uschovat nejkrásnější vzpomínky třeba z možná zasněžených Vánoc.

Veronika si přála prožít krásný společný víkend se svým zlatíčkem Jarečkem, někde na horách, v romantické chatce, jen oni dva, daleko od všech problémů… Jen oni dva a krásné společné chvilky.

Lucie si přála chlapa :o) A tentokrát už napořád.

Nela si přála Mazdu 2, práci v Praze v KDU-ČSL a hodného přítele.

Markéta si přála, aby si aspoň na chvilku připadala jako v pohádce.

Jarka si přála být na chvíli s Michaelem Jacksonem, i když jen na obrázku.

Sabina si přála stavebnici Merkur :)))

Eva si přála dovču u moře.

Vojta si přál pro brášku Tomáše Bionicly různých druhů a barev a RC auto. A ještě maličkost, prý je závislý na papírových modelech a tak toužebně shání skalpel + nějaké modely. Takového bráchu prý nikdo nemá… ;))

Jana si přála Aladinovu kouzelnou lampu.

Lucie si přála… (jako všechny ostatní Lucky) …toho svého chlapáka.

Vlaďka si přála aby její milovaný hokejový tým HC MOUNTFIELD z Č.B.vyhrál titul!!!!!!!!!

Vánoce 2011

Pamela si přála, aby se jí narodila holčička s hnědýma očima, tmavými kudrnatými vlásky a růžovou mašlí.

Cheorchia si přála: Ježíšku prosím tě, já bych chtěla pěkně divokej sex :)))) Díky! :-* :))))
P.S. To jsem zvědavá, jak to nakreslíš. :)) Nějak, abych to mohla volně vystavit a nesebrala mě mravnostní

(Cheo, bez obav, zvládnu cokoliv. …Mimochodem, až po mně příště zase budeš chtít sex, tak už, prosím, ne kreslený…! ;))

V čase předvánočním jsem navštívil svou starou hodnou babičku. Ta mi nad hrníčkem voňavé melty se skořicí vyprávěla, jaké to bývávalo o Vánocích dříve. Lidé k sobě měli blíž a udržováním tradic a starých lidových zvyků dotvářeli Vánocům jejich jedinečné kouzlo. Házelo se prý střevícem, rozkrajovalo jablko, pouštěly lodičky ze skořápek a spousty dalších obyčejů. „Jářku, a na provonění seknice se zapaloval františek a purpura. Tumáš!“ uzavřela babička, vylovila orezlou plechovku ze staré truhly po dědovi a podala mi ji.

Dal jsem si předsevzetí, že letos se tradičně nezduním láhví Božkova již na štědrodenní ráno, ale udělám rodině také takové Vánoce. Na ty nikdy nezapomenou!

Doma jsem balistickou raketou středního doletu, kterou jsem měl zašitou pod postelí ještě od vojny, sestřelil z parapetu dýni s ksichtem, co tam zbyla ještě od toho halyvůda, strhl z krbu, který u nás v paneláku nemáme, červenobílou dárkovou fusekli à la Santa Klaus a razantně prohlásil: „Letos budou Vánoce po česku! Tradiční svátky mrtvých ryb, zkažených žaludků a oběšených bezdomovců. Žádná tahle émerika!“ Byl jsem potěšen, že se můj návrh nesetkal s jediným slůvkem odporu. Syn mě mlčky uzemnil levým hákem a pravým šperhákem mě manželka zamkla do špajzu.

Pustila mě až na Štědrý den a tak jsem se neprodleně čili ihned pustil do příprav a výzdoby.

Dnešní prefabrikované vánoční stromečky se syntetickým ochlupením mají jednu nevýhodu. Nevoní. Polil jsem ho tedy důvtipně borovičkou. Lihové aroma jehličí sice zapůsobilo, avšak nepotykalo si s následně zapálenou prskavkou. Jelikož stromeček začal vrhat zápalné předměty, což bylo shledáno neslučitelným se současným pojetím svobodně vyjadřovaného názoru, byl donucovacími prostředky zatlačen do koupelny, kde jsem ho mimo záběry kamer hadicí od pračky seřezal jak Paroubek technaře a definitivně ho srazil na kolena proudem vody.

Došlo mi, že koupit kapra na poslední chvíli ve Zverimexu, také nebyl zrovna dobrý nápad. Ten syčák prodavač nepochybně zneužil mé neznalosti a důvěřivosti. Piraňa sebou ve vaně mrskla a jedním šmahem odhryzla sprchu od zdi, ucho od mé hlavy a spolkla pryžový zvon na výcuc odpadů, kterým jsem se hodlal bránit. Nastříkal jsem jí do očí Domestos s vůní oušn, ale to ji zřejmě jako sladkovodní patriotku rozzuřilo ještě více. Nakonec ji skolila manželka jedinou ranou pánví s termospotem. Dodnes ji podezřívám, že šla původně po mě a tak blahořečím své mrštnosti, že jsem v poslední chvíli uhnul.

Zatímco vražedkyně podebravši svou oběť pánví ji odešla rozložit na prvočinitele a ty usmažit, naservíroval jsem zbytek. Dětem jsem obalil vanilkové rohlíčky v LSD, abych měl jistotu, že uvidí zlaté prasátko. Zdařilo se. Dcera prohlásila, že vidí dokonce celou Planetu prasat. Vypnul jsem televizní zprávy z Poslanecké sněmovny a svolal rodinu k večeři.

Bramborový salát jsem hrnul v mordu, jak je u nás zvykem, plnými hrstmi. Jinak by mi ho děti snědly. Starší syn si dokonce sestrojil z Merkuru zmenšený model korečkového rypadla, které mu tak těžilo salát z centrálního povrchového dolu Mísa-1 po kilech rovnou do chřtánu. Vykuk! Příště na něj vyzraju polní lopatkou.

Ta amazonská mrcha potoční se mi však stihla pomstít ještě In memoriam. Jakási kost ploutevní se mi vzpříčila v krku, probodla mi krkan i hrtavici, roztrhla límec mojí sváteční dederonky a vypíchla oko našemu psovi, marně loudícímu s hlavou nad stolem. Začal jsem se dávit. S vyplesklými bulvami a rybí pěnou u huby jsem zuřivě mával jak Jan Hus na hasiče, ale rodina dál nevzrušeně pokračovala v bagrování majonézy s luštěninou a kořenovou zeleninou.

Dotčeně jsem přestal dělat haryky s harakiri mého hrdla. Posadil jsem se na sáňky, přitáhl kšíry, chopil se špagátu a rozhodl se odtáhnout mě na pohotovost sám. Sotva jsem sjel schody a prolétl zamčenými domovními dveřmi, nahodil mě svým kolem kolem projíždějící trambus. Tím přesoleným břečkoidním prejtem, co se v zimě tak matně třpytívává po naších ulicích. Vytřel jsem si botou sůl z oka, vysmrkal šest a půl kilogramu inertního posypového materiálu z nosu a vyrazil ku špitálu.

Službu konající doktorka Jarmila Osmrdlá byla ožralá jak skvrnitá doga, ale kurz šití zjevně absolvovala. Látala mi košili i krk a u toho mumlavě recitovala: „Karel Jarolím Loprais – Vo-vodovodník… Šiju, šiju si botičky, do sucha a do …..prdele asi budu zvracet!“ a pohotově umístila svůj vzorek snídaně do Petriho misky. Kopla do sebe poslední odměrku podezřele nažloutlé tekutiny a s výkřikem: „Sloužím lidu!“ se skácela do koše s použitými tampóny a latexovými rukavicemi. Nechal jsem ji tam zpytovat játra a vrátil se domů.

Pro navození patřičného vánočního kouzla prý babička zpívávala koledy a tak jsem zalovil v rodinné fonotéce. Místo Goťákovy Tiché noci roztrhla reproduktor Hetfýldova hlučná Metallica. Ihned jsem rozhořčeně zahájil vyšetřování, který blbec zase zpřeházel obaly. Po skončení procesu a usvědčení viníka, jsem se potrestal půlhodinou klečení na plechovce sterilovaného hrachu, ale poněvadž jsou ty Vánoce, velkoryse jsem si vzápětí udělil amnestii.

Došlo na rozdávání dárečků. Obdržel jsem od ježidědy trencle svislého proužku, triko s tím Michalem Jásoňem, červený pletený svetr s jelenem a hnědé fusekle s báječně zařezávající gumou, která mi do pěti minut vymodelovala z lýtka přesýpací hodiny.

Odvděčil jsem se rodině výkřikem: „Jůůůva!“ a výkřikem nejmodernější elektroniky – atomovou televizí Sony Trinitrotoluentron se zabudovaným miniaturním reaktůrkem a tak širokoúhlou obrazovkou, že na rohové logo stanice jsme se museli chodit dívat až k sousedovi na balkón. Sehnal jsem ji ve výhodné vánoční akci s předplaceným ročním pronájmem jednoho barelu v jaderném úložišti u obce Rakovník-Leukemice.

Se slovy: „A nyní – vůně Vánoc!“ jsem vyklopil obsah babiččiny plechovky na rozpálenou plotýnku sporáku. Vzápětí mi došlo, po kom jsem zdědil onu kleptománii bojových látek a munice. Dědeček si z První světové také leccos ulil a babičce již nesloužil zrak dobře.

Při rozkrajování jablka jsem se rozhodl dětem předvést, jak to dělají samurajové. Z krbu, který u nás v paneláku stále ještě nemáme, jsem sundal repliku japonského meče, pustil jablko volným pádem k zemi a mohutně máchnul jak ta Andula Kurníková při forhandu. Ostatní členové rodiny však podcenili záludnost geometrie. Kruh, který kolem mě utvořili, měl bohužel poloměr o trochu menší, než byl součet délek katany a mé ruky.

Přefikl jsem manželku jako nikdy. Tentokráte i s dětmi. V pase. Vzápětí se na koberci mezi dárečky válela zvlášť tělíčka a zvlášť nožičky. Zašel jsem do sklepa pro pikslu akrylátového tmelu a slepil všechny poločleny domácnosti opět dohromady, dbaje, abych je nepomíchal. Splnila se tak babiččina idea, že Vánoce mají hlavně stmelit rodinu.

Pouze syn se mi nepovedl ideálně, neboť přes jeho dlouhé pačesy se nedalo nikdy přesně určit, kde má předek a kde zadek. Slepil jsem ho tudíž obráceně, ale jemu šly stejně vždycky ruce dozadu, takže se to vlastně srovnalo.

Babička vyprávěla také o lití olova a čtení osudů z něj. Vytrhal jsem ze stoupaček v koupelně pět a půl metru trubek, ale po zahřátí letlampou se ukázalo, že jsou plastové. Sehnat v renovovaném paneláku olovo není dnes snadné. Před domem jsem tedy vymontoval olověný akumulátor ze sousedovy Šáde 105 a umístil jej do mikrovlnky. Jelikož nejsem padlý na hlavu, nastavil jsem prozíravě dobu tavícího procesu pouze na čtyřicet minut.

Když po čtvrthodině hasiči odjeli, seškrábal jsem mikrovlnku ze zdi a leukoplastí zalepil díru v podlaze. Horký elektrolyt se totiž proleptal panelákem skrz naskrz jak Vetřelcovy slinty. Olovo z baterky jsme sice již nenašli, ale rozteklé lino nám vyvěstilo zářivou budoucnost.

Raději jsem vyzkoušel jiný obyčej, abych se dozvěděl, zda se vdám. Hodil jsem přes rameno svou okovanou pantoflí s ocelovou špičkou, kteroužto používám coby obranný nakopávací prostředek proti sousedovic rotvajlerovi. Pantofel zřejmě přitahován silným elektromagnetickým polem vybral cíl zcela neomylně. Poté, co jsem zametl střepy a vytřel tekuté krystaly z rozfláknuté televize Sony Trinitrotoluentron mi rodina mstivě vylila zbytek kyseliny sírové z autobaterky na hlavu.

Sloupl jsem si z kebule zpuchřelou kůži a zbytek začistil ocelovým kartáčem. Až půjdu do lesa, vstrčím na chvíli hlavu do kupky a nechám si od brabenců vybělit lebku dočista do čista. Prozatím jsem rozdělal ve vaně beton a zalil do věčného sarkofágu trosky nebohé televize i s peřiňákem, na kterém po svůj jepičí život stála.

„Pojďme děti, vrhněme se v jiskřivý sníh a postavme sněhuláka!“ snažil jsem se zachránit situaci vidinou radostného zážitku. Syn otráveně přestal na svém Plejstejšnu ostřelovat postavičku s nápisem: My Father na hrudi. Ještě, že neumím anglicky. Doufám, že to neznamená něco sprostého. Dcera mu přestala nabíjet a oba se líně zvedli.

Vyběhl jsem radostně před dům, křepce si poskočil jako jelínek v oboře a přerazil se na náledí. Ten lajdák domovník zase neposypal chodník! „Kdo jinému jámu bagr, sám do ní stonožka!“ řekl jsem si a mrskl mu za trest do okna dlažební kostkou. Pomstychtivě doufaje, že vyběhne a práskne sebou také, jsem mu do sněhu vyčůral výhružný vzkaz: Obtáhl jsem tvou starou fordku pětikorunou! Na poslední dvě slova už mi však nevybyl dostatek tekutiny a tak jsem se odbelhal zpět domů.

Otevřel jsem si flašku Božkova, zboural se jak Windows Service Pack a s posledními zbytky nezakaleného vědomí jsem namačkal rezignovanou esemesku: FRNTISEK ZAPALEN, PBNTOFEL VRHNUT, PRASE SPATRENO, RODINA STMELENA, ALE S TIM KKOUZLEM UZ TO DNESKA NEJAK NEUMIME VESELE VANOCE BABI!

…a Vám také přeje Diwous!

Více na: