Ema: „Pozdrav taky sociální sítě! Co to tam pořád kreslíš?“

Diwous: „No, co asi? …Tebe, jak zdravíš sociální sítě.“

Více na:

Více na:

Tuhle jsem si uvědomil, že jsem již takový druhohorní ještěr, prostě fosil. Stalo se to ráno, po vytavené noci. V hubě jak v kafilérii po šichtě, v hlavě hukot, až mi drnčely brejle na nose. Dopotácel jsem se do koupelny a někoho pozdravil. Pak mi došlo, že je to zrcadlo a jediný přeživší mozkový závit mi rychlostí půl kilobitu za hodinu vypočítal, že to musím být logicky já. Odvážně jsem tam pohlédl ještě jednou. I napodruhé jsem se lekl.

Všechny dva vlasy rozcuchané až běda, na čele valcha, pod očima kruhy jak ráfky od traktoru. Tvář rozbrázděná vráskami tak hlubokými, že při posledním skenování zemského povrchu satelitem, byly omylem zaneseny do map jako vrstevnice. Odulý raťafák jak klika od blázince. Zapadlé oči připomínající mlhu nad vietnamskou tržnicí – žluť překrytá šedým zákalem.

Otočil jsem modrým kohoutkem. Začalo téct studenej voda. Musel jsem se na chvíli posadit, abych to překvapení rozdýchal. Škytl jsem. Podrobil jsem svůj zdevastovaný organismus brutálnímu šoku způsobenému výplachem očí vodou z navlhčených konečků prstů. Odvrávoral jsem k lednici a restartoval si mozek jedním vyprošťovákem. Krkl jsem. Chytil jsem se za vlasy a odtáhl své tělo na balkón vstříc čerstvému vzduchu. Dole prozuřil vytuněný wartburg a tak se mi hned dýchalo lépe. Protáhl jsem se. Prdl jsem. Soused na mě shora chrstl kýbl vody. Uschl jsem.

Ale než k tomu došlo, zahleděl jsem se přes ploché střechy nákupních center naší stovysílačovaté matičky do zapadajícího neonu na obzoru a zasnil se…

FOSIL. Jářku není divu, vždyť já chodil do školy, když se ještě sedělo okolo ohně a místo tabule jsme čmárali uhlíkem na stěnu jeskyně primitivní znaky jako slunce, pšenici, vosla, falus a výjevy z lovu mamutů. Místo nacuclou smradlavou houbou jsme po holkách o přestávkách házeli játrama z velociraptora. Doma u naší jeskyně 3+1+ohniště jsme v prachlívku chovali praprase. Můj otec měl dceru praSoňu a dva prasyny. Pramě a mého prabratra. Větší prasyn jsem byl samozřejmě já. Inu ano, takhle si to pamatuji.

Do školy jsem jezdíval na skládacím trilobitu bez přehazovačky. Vzpomínám, jak jsem se jednou vracel a od boudy radostně zařičel náš Rex. Byl to trpasličí hladkosrstý piraňosaurus. Vyběhl mi naproti, povalil mě a samou láskou mi uhryzl obě ruce. Praotec ulomil nějakou haluz rozvětvenou v konci tak, aby to co nejvíce připomínalo ruku s prsty a vrazil mi ji do pahýlu. Ten samý zákrok spáchal i na druhé straně. Od té doby mám obě ruce volšové. Na jaře se mi zelenají, na podzim opadávají a když vzpažím, přiletí ptactvo, usadí se a kadí mi na budku. Proto v ní mám pořád nas*áno (místo hvězdičky má být „tl“). Tím je myšleno pilinami. Z toho důvodu stále nosím MP3-špunty, aby se mi nesypaly z uší.

Velkým snem mého mládí bylo vyhrát Velkou Pradubickou, což byly dostihy mastodontů v prastarém dubovém lese. Takový závodní chobotnatec tehdy ale stál spoustu praprachů a tak jsem si chodil přivydělávat. Prapráce byla už tehdy stejně e!e jako dnes, ale pro úspěch bylo třeba obětí. Například jsem sbíral prašivky, což jak název napovídá, byly pravěké šivky. Prodával jsem je šamanům okolních kmenů, kteří z nich extrahovali prazvláštní halucinogeny a vařili prašlehy pro prasmažky.

Na zakázku jsem vyráběl taky praky pro prapoldy a jiné ozbrojené prasložky. Anebo jsem na vývěsní skály chodil vyvěšovat plakáty s programy prakin a podobně. Vzpomínám, že byl hitem ten Džon Brambor a Roky Brambora. No prostě Silvestr Svalone a tahle parta. Plakáty se musely přibíjet. Lepidlo jsme tehdy ještě neměli. Pouze jednosložkový žabí hlen, ale ten byl vzácný a lepily se s ním pouze prasklá praskla a podobné praskliny.

Jednou jsem se při zatloukání břidlicových plakátů k nadcházejícím pralamentním volbám klepl příklepovým pazourkem do ukazováčku a se vztyčeným přiběhl za šamanem, aby mi z něj vyhnal duchy. Dal mi lepáka, protože byl zhulen nějakým kvalitním modelem přesličky a myslel si, že si z něj utahuji a všem ukazuji, jak ho má malého. Což byla ostatně pravda a věděla to celá vesnice.

Všichni se tehdy smáli, když mě honil a začali na něj ukazovat stejným posunkem. A tak vzniklo celosvětově známé gesto, které přežilo sedmdesát miliónů let až dodnes. S výjimkou britských ostrovů, kde se prý v pozdější době nějaký kelt praštil do ukazováčku i prostředníčku zároveň a proto tam mají variantu se dvěma prsty.

Nu a to jsme se dostali už zase do současnosti. Koukám z balkónu, že po nebi prosvištěla zase ta žlutá koule a tak to nejlepší co mě napadá je, že půjdu prokalit další noc.

Více na: