Jednoho dne zavolala armáda, ale položil jsem jí to. Zavolala svině znovu a nabídla, že mi nedobrovolně ukáže „krásy“ celibátu. Skvělá nabídka! Byl jsem bezohledně vyrván z měkkých náručí dívek a vržen do tvrdých spárů té děvky, co prý není kojná.

Nedal jsem se. Brzy po přijímači u mě propukla akutní otrava disciplínou, komplikovaná prudkým záchvatem simulantství. Fronta mě poslala z první linie do týla, odpočinout si od pekla války a já nezklamal. Jako správný potomek chrabrého Švejka jsem skončil až v Ústřední vojenské nemocnici.

Tam bylo sestřiček až oči přecházely! Naše spermie pořádaly bouřlivé demonstrace a protestní pochody k ústí konečné stanice metra trasy Chámovod-Žaludovna. Nepokoje byly rozháněny všemi dostupnými prostředky. Nejčastěji za odborné pomoci obětavých sestřiček.

Na ministerstvu zdravotnictví byl tehdy někdo pěkně zvrhlý anebo měl pokrokový nápad, jak zvýšit porodost. Do ÚVN byly totiž posílány na praxi spousty sestřiček-žákyněk. Jejich sladkých sedmnáct a našich vražedných osmnáct pohromadě, to tedy byla kombinace! Hotová Codoma Komoda!

Z těch stálých, co už měly po škole, tam byla jedna, bohužel už si nevzpomínám na jméno, ale měla dlouhé černé vlasy a krásné velké …. oči. Akorát do ruky. Jednou v noci se mnou přišla zatřást, ať si prý přijdu na sesternu pro injekci. Včeličku do zadku jsem měl předepsanou vždy po ranní vizitě a tak mi to přišlo trochu podezřelé. Vědom si své armádní povinnosti: „Být vždy připraven!“, nelenil jsem však ani vteřinu.

Sloužila noční a byla tam sama. Položila mě na lehátko, shrnula kalhoty od pyžama a řekla, ať uvolním hýždi, jinak to prý bude bolet. „Vy máte ale tvrdej zadek!“ doslova řekla. „A to jste ještě neviděla předek!“ ujelo mi neprozřetelně. Hned jsem se lekl, aby to nechtěla vidět. Chtěla. Co se dělo pak, o tom už správný džentlmen (piš: gentlemoun) nemluví.

Vybavuji si jen její ruce v latexových rukavicích, připoutávající moje zápěstí hadičkou od infuze ke stojanu od infuze a pak už jen třetí světovou válku! Obstál jsem ve zbrani se ctí a nakonec dostala „injekci“ i ona ode mě a to rovnou koňskou dávku. Do rána jsem pak pomocí pinzet a nůžek spravoval ulomené kolečko od lehátka a ona lepila provizorní igelit místo rozbitého okna u skříňky na léky.

Bohužel se to doneslo k zástupkyni primaře, což byla paní doktorka Olga Vrhlá asi o patnáct let starší mě. Dala mi na vybranou. Buď zpátky na frontu anebo s ní v rámci vyšetřování incidentu provedu přesnou rekonstrukci případu na místě činu, až bude sloužit ona. Počty byly jasné: jeden rok a khaki nebo jedna noc a modrá. Co se dalo dělat? S bodákem jsem to uměl obstojně a zamíření na cíl bylo mou silnou stránkou. Vykoupení nebo válka. Zvolil jsem dobře.

Pro blaho a rozkvět vlasti jsem byl tedy povolán zpět do civilu a vrátil se do náručí dívek a slečen vyznamenán válečným křížem a pasován titulem „vojín podvazkového řádu“, plnit své branné povinnosti v záloze.

Více na: