Moje žena dnes prohlásila, že nemá žádné boty. Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral jak Stephenson na Pendolíno, pak jsem otevřel přístěnek a zasypalo mě to až po krk. Vytáhl jsem si z oka stříbrnou lodičku, vyplivl kozačku a vysmrkal čtyři sandály. Skočil jsem do garáže pro buldozer, který nemáme a vyhrnul tu haldu před dům.

„A co je tohle?“ otázal jsem se. „Ty to nechápeš“, mávla rukou. „Prostě si nemám co vzít.“

To opravdu nechápu. Mám mozek primitiva, místy až degena. Nejspíš proto, že mám mozek primitiva, místy až degena. Hučí mi v něm jak vězňům v koulích, jak si ho namáhám, ale i tak stále nejsem v obraze. Asi jsem pod obraz.

Proto stejně tak nechápu, proč mají ženy v koupelně šestsetpadesát lahviček a piksliček, když já tam mám jen čtyři: Barbus, Pitralon, Solvinu a repelent proti filckám.

Měl jsem ještě tenhle Old Špajz, ale ten mi manželka omylem vhodila do nádržky záchodku v domnění, že podle vůně jde o desinfekci, která s mikroby a jinými toaletními bubáky zatočí tak, až se jim zkroutěj brejle a srolujou klepeta. Nestalo se. Naši alieni domácí se teď drze sprchují pod prkýnkem a voní jako kdysi já. Parchanti!

Tuhle jsem byl dokonce nucen hledat cestu k vaně s GPS navigací. Nenašel. Všechny tři satelity, které měly polohu určit, pod náporem takové hustoty informací zkolabovaly a zřítily se k Zemi. Naštěstí nezpůsobily vůbec žádnou škodu. Jeden se zapíchl do Mrtvého moře, čímž ho zabil úplně, druhý zahučel do kedlubnového pole v jižním Finsku a třetí srovnal se zemí budovu Parlamentu ČR v Praze.

Nakonec jsem vanu v tom pralese kosmetiky našel až s pomocí virgule na hledání vody. „Inu, nic se nemá přehánět“, řekla babička a vyšňupla lopatu kokainu.

Najít po velkém praní svých pár svršků, také někdy chlapa řádně vyčerpá. „Kde mám moje oblíbený tričko s Rambem?“ optal jsem se onehdy. „Promiň, asi bude mezi mejma“ odtušila. Utáhl jsem si kolem čela černou silonku, svlékl se do půl těla, namazal se Vegetolem, otevřel dveře její šatny a odvážně vstoupil do té džungle.

Mačetou jsem si klestil cestu spoustou téměř neprostupných území cizích názvů, jako například Kokos Kanál, Vrzáče, Dolče&Gumárna, Prda nebo Adihash a cestou vyhodil do vzduchu kulometné hnízdo Vietkongu plné vřeštících bambusáků i s ramínky a čutorou.

Poté, co jsem Johna osvobodil, lehl jsem si na otoman, přikryl se letákem z Intesparu a začal nad tou ženskou nenasytností usilovně přemýšlet. Když jsem se pod zlevněnými ploutvemi a baklažánem za tři pade po třech hodinách probudil, tak jsem na to vše přišel!

Ženy netroškaří, jelikož jsou velmi předvídavé. To vše tam hromadí z důvodu, kdyby si muž náhodou přitáhl domů milenku. Ať bude taková, maková nebo třeba plešatá černovlasá blondýna – vybere si každá. Oblékne se, obuje, navoní…

Obdivuji ženy – jsou tak velkorysé.

Více na: