Více na:

Ještě než se polovina národa popere s tou druhou, dovolím si přihodit do pranice několikaletou zkušenost z Irska. Tato země zavedla celoplošný zákaz kouření jako první na světě a po deseti letech je definitivně jasné, co to přineslo a co vzalo. Po pravdě, jasné to bylo už mnohem dříve, stačilo pouhých pár dnů a týdnů., aby se s tím všichni srovnali, začali to respektovat, přestali zbytečně remcat a užívali si dál života.

Jsem příležitostný kuřák doutníků. Nadělám dýmu několikrát více, než cigaretáři a kouřím výhradně na veřejnosti. Doma nemám důvod a dým v bytě mi vadí. Kouření doutníku je pro mě radost a relaxace při posezení mezi lidmi a s dobrou irskou whiskey. Doutník se neinhaluje, proto nekouřím kvůli potřebě nikotinu.

Každopádně se ale díky tomu nacházím na pomezí mezi oběma skupinami – kuřáky i nekuřáky a dokáži snadno pochopit obě strany. Pokusím se tento oboustranný pohled nastínit i z neobvyklých úhlů. Nepůjde o žádné vnucování irského modelu, ale jen o informace pro zajímavost, jak to chodí jinde. Každý národ má svá specifika, zákony tedy přirozeně nelze slepě přejímat. Zde v Irsku neexistuje rozdělení na kuřácké a nekuřácké podniky. Na nějaké separování kuřáků od nekuřáků, černého od bílého a podobně, jsou tu hákliví. To by neprošlo. Nerozděluje se tu na ty špatné a na ty dobré. Všichni se baví pospolu a kuřáci jednoduše chodí kouřit ven.

Předně – vnímají to tu tak, že zákon vymezující kouření patří ke každé civilizované společnosti. Co si budeme povídat, kuřáctví zrovna neoplývá ohleduplností k druhým a pokud to nelze po dobrém, je třeba stanovit pravidla. Na druhou stranu, výroky o tom, že kouření je zavrženíhodné a patří na okraj společnosti, by tu byly chápány jako nemístné, diskriminační a patřící do středověku. Cejchování a vyřazování jakékoliv skupiny prostě podle jejich vnímání do moderní společnosti nepatří. Pokud někdo neporušuje pravidla oprávněně chránící ty ostatní, ať si jinak dělá, co chce!

Jakési konspirační teorie o tom, že cigaretami to začíná, potom nám zakážou pivo, pak hamburgery a tak dále, dokud z nás nenadělají nesvobodné ovce, jsou ovšem také úsměvné. Konzumenti piva a hamburgerů bezprostředně neničí zdraví druhým. Kuřáci ano. O tom není třeba dalekosáhle polemizovat. Z toho vyplývá, že pravidla hry jsou jediné schůdné řešení a každý rozumný a civilizovaný národ by neměl mít problém se jimi řídit.

Na druhou stranu nemá smysl problém přefukovat a dělat z komára velblouda. Tím hovořím k militantním nekuřákům. Leckdy si pro svou často až přehnanou honbu za zdravým způsobem života a svatou válku proti kuřákům nevšimnou, jak absurdní jejich postoj může být. Například když cestou do své nekuřácké restaurace projdou centrem města plným aut a nainhalují tolik jedovatých zplodin, jako kdyby v zahulené hospodě seděli nonstop několik dní. A přitom auta sami také používají a boj za jejich vyhnání na okraj společnosti samozřejmě nevedou. Takže odtud potud.

Pojďme ale zpátky do Irska. Irové, jakožto lidé družní, společenští a přátelští, žijí v pubech a barech. Ty jsou nacpané k prasknutí od pondělí do neděle. Upřímně řečeno, česká hospoda je ve srovnání s tím klidné a tiché místečko. Ir, i kdyby měl v kapse posledních pár centů, tak by i tak vyrazil mezi lidi.
Zdálo by se, že s takovým národem musí úplný zákaz kouření pořádně zacloumat. Nikoliv. S klídkem a pohodou sobě vlastní, se s tím Irové sžili a nemají problém to respektovat. Kuřáci tu nejsou žádní vyvrhelové, nekuřáci nejsou žádní zapšklí stěžovatelé. Není co řešit. Kuřáci dodržují pravidla, nekuřáci jsou spokojeni a žádná rivalita neexistuje. Je to jen a jen o osobním přístupu.

Obecně tu plošný zákaz kouření všem spíše dal než vzal.

Strašení panikářů o třetině zkrachovalých provozoven není vůbec na místě. Pokud to zrovna není národ nepřizpůsobivých přízemních trotlů, kteří přestanou do hospod chodit jen z trucu a naštvání, že byla určena nějaká pravidla, pak majitelé žádné výrazné změny nepocítí. Tuto otázku tedy můžeme pustit ze hry.

To, že takový zákon ochraňuje zdraví nekuřáků je také bez diskuze. Prospívá ale i kuřákům, protože rozptylují kouř po venku, kde jim samotným nenadělá tolik škody při jeho zpětném vdechování, jako je tomu v uzavřených prostorách.

My kuřáci zde v Irsku tím navíc získáváme i něco více, což nám nekuřáci leckdy nakonec i závidějí. Ano – překvapivý paradox – čtěte dále.

Představme si nekuřáka, který jde do hospody se třemi kamarády kuřáky. Z nich každou chvíli někdo vstane, že si jde ven zakouřit. My kuřáci jsme banda společenská, která drží při sobě. Kouření o samotě tolik nechutná. Kouření lidi sdružuje – jak se dnes říká „socializuje“. Proto kuřák obvykle vyzve ostatní soukmenovce: „Jdete někdo taky?“

Nechat bratra ve štychu se nesluší a tak se obvykle někdo další také zvedne. Často jdou i ti, kteří byli před chvílí a bez výzvy by třeba ani nešli. Pro nekuřáka to pak vypadá tak, že každou chvíli je část a leckdy i celá parta pryč a on tam zůstane sedět sám. Chvilková samota samozřejmě nevadí, ale pokud tak prosedíte polovinu večera, nebudete z toho nadšení. Vyrazili jste se bavit a tohle vám náladu dovede pokazit. Od řady nekuřáků už jsem slyšel povzdech, že toto se jim dříve nestávalo a že by klidně i překousli zakouřené prostředí, jen kdyby se netrhala parta. Ano, někteří z citlivějších jedinců jsou tím až frustrováni – připadají si nějak opomenutí, odstrčení a kdo ví, co ještě.

Kuřáci se pak obvykle vrací zvenku rozesmátí, seznámili se tam s novými lidmi a vyprávěli si tam příhody a fórky, o kterých ten uvnitř nemá páru. Ten se potom musí vyptávat, o co tam šlo a připadá si ještě hloupěji. Někdy takový kuřák dokonce i přivede dívku, kterou sbalil třeba na žádost o připálení. Nekuřák pak navíc ještě závidí a má na celý ten protikuřácký zákon pěkný vztek. Kuřáky venku totiž ten jejich společný osud „vyvrhelů“ spojuje. Snadno se dávají do řeči, navzájem si připalují, společně si postěžují na zimu nebo déšť, tulí se k sobě, mají k sobě blíže. Ideální socializační nástroj.

Provozovatelé hospod a barů se jim snaží také vyjít vstříc a tak jim budují stříšky, přidávají lavice a plynové hořáky na zahřátí, takže někdy se takový kuřácký koutek změní ve velmi útulnou celoročně venkovní zahrádku plnou lidí, života a zábavy, kde navíc nikdo nenadává na kouř. Co víc si může kuřák přát?

Řada provozoven také chytře zužitkovává své zadní trakty a vnitřní dvorky dobudováním všelijakých přístavků, které spolu s vlastní nálevnou vytvářejí jeden komplex. Není pak vůbec nutné odcházet do vyhnanství na ulici. Stačí projít do této zastřešené polootevřené části, která mívá nezřídka i svůj vlastní bar. Vybavení bývá stejné jako uvnitř – kožená křesílka, dekorace, vyhřívání – žádná z nouze ctnost. Často se tam za kuřáky stahují i jejich nekuřáčtí kolegové a všichni spokojeně paří už jenom tam.

Zpět k oněm osamoceným, kteří však bývají zanecháváni v lokále, kde takové příjemné venkovní posezení chybí. Že to dokáže přinést i takovýto paradox – určitou diskriminaci nekuřáků – to asi nikoho předtím nenapadlo.

Takový opouštěný nekuřák má potom několik možností, jak své trauma řešit:

• Začne chodit ven s ostatními a jen tam tak postávat bez cigarety. Připadá si pak ale opět hloupě, cítí, že je tam tak nějak za křena a navíc stejně vdechuje kouř.
• Začne kouřit také. Absurditu toho, že protikuřácký zákon v takovémto případě vlastně tvoří nové kuřáky, snad není třeba dál komentovat.
• Omezuje své chození do společnosti, až třeba přestane chodit úplně. Cítí, že dříve býval neoddělitelným členem party a teď je každou chvíli mimo dění.

Se všemi těmito případy jsem se už setkal a jak vidno, ani jeden z nich není pro nekuřáka šťastným řešením. Vyštvání kuřáků ven se tak nekuřákům vrací jako bumerang.

Správně namítnete, že ne vždy jsou ale kuřáci v přesile. Máte samozřejmě pravdu – pojďme si tedy naši irskou partičku obrátit naruby: jeden kuřák a tři nekuřáci. Kuřák opět získává více. Pokud je zábava u stolu dobrá – neodchází na cigárko tak často, aby mu něco neuteklo. Šetří tak svou peněženku i zdraví. Pokud ale přeci jen vyjde, opět sbírá ony výhody svého kuřáckého údělu, jak už jsme si je popsali výše.

Co si budeme povídat, ti u stolu toho tolik zažít nemohou. Stoly totiž jaksi automaticky separují společnost. Vytvářejí uzavřené kroužky diskutujících, které nezajímá, co se děje u stolu vedlejšího. Z toho plyne, že si sice užijí tu svou interní debatu, ale málokdy je vůbec napadne třeba oslovit někoho od vedle, tak jak to obvykle dělá kuřák venku. Irové se prostě vydávají za zábavou i proto, aby se seznamovali. Dřepět izolován ve své ulitě, je jejich povaze cizí.

Kuřáci mají tudíž s podporou tohoto zákona většinou zábavnější a pestřejší večer. Navíc se ještě projdou a nesprosedí celý večer jak pecky. Při protlačování se ven z narvaného baru se přihodí další spousta zážitků, setkání a zábavy. Kdo se nerad izoluje, ten to jen uvítá. Obvykle ono sdílení nikotinu bourá bariéry i uvolňuje vztahy – kuřáci se venku pod jednou stříškou seznamují a komunikují přirozeněji a nekřečovitě, navíc tam není takový hluk jako v lokále, což k diskuzi také přispívá.

Osobně mi tedy ono irské „vyhnání kuřáků z ráje“ vůbec nevadí. Nikdy předtím jsem se v hospodách neseznámil s tolika dívkami, nezískal tolik nových kontaktů a užitečných informací, nepoznal tolik různých, více či méně zajímavých lidí, nezažil tolik rozmanitých gagů a příhod, neslyšel tolik různých vtipů, vyprávění ale i nesrozumitelných opileckých blábolů. Můj doutník navíc není rychlovka, beru si k němu ven rovnou dvojitou, a za tu hodinu než dodýmám, zažiju ještě o dost více, než cigaretkáři za tu svou pětiminutovku. Sedět nebo postávat venku mě baví a je to pro mě přidaná hodnota k tomu, že se můžu ostatně kdykoliv vrátit k přátelům, kteří sedí uvnitř a pokračovat s nimi.

Případné zavedení podobného protikuřáckého zákona by tedy nemělo smysl přehnaně dramatizovat a spory o něm hrotit. Na všem zlém lze nalézt i něco dobrého a jak vidno, leckdy se to může i všelijak zajímavě vyvrbit.

Ale kdo chce, ať se s pánem bohem odstěhuje třeba do hor. Tam může ve své chajdě žít naprosto izolován, nikdo ho nebude obtěžovat zápachem, hlukem ani svou přítomností. Může si tam spokojeně dřepět s mrkví v koutku úst namísto cigarety, místo piva usrkávat svůj brokolicový koktejl s pohankou a vdechovat ten průzračný a čistý horský vzduch. Sice se z něj možná časem stane asociál a začne mu pěkně šibat, ale říká se, že zdraví je přeci to nejdůležitější!

Nebo ne…?

Jednoho dne přišly zlé časy a ani nepozdravily. Noviny psaly o recesi a zaměstnavatelé psali výpovědi. Televize vyřvávala o krizi a politici, mlčky krčíce rameny, tentokrát neřvali nic. Lidé začali propadat panice a pesimismu. V propadání jsem měl značnou praxi již od školních let a tak jsem propadl také.

Chtěl jsem se tomu schovat. Udělal jsem to po pštrosácku a strčil před vším hlavu do písku. Když jsem ho vdechl sedmou lopatičku a začal se dusit, byl jsem donucen předčasně tento vyhýbavý postoj k věci přerušit a postavit se všemu čelem jako chlap. Před tím jsem se však ještě také jako chlap posadil zadkem na mísu a vytlačil hroudu pískovce. Jak to ten lajdák pštros dělá, že může v písku dýchat, to vážně nechápu!

Vyřízl jsem si čtyřicítkou závitníkem do nosu závit. Z obou nosních dírek sice vznikla jen jedna, zato filtr od staré plynové masky po prastrýci do ní padl jako ulitý. Ten v ní za války padl jako nalitý. To nejspíše proto, že byl skutečně nalitý. Při osvobození tvrdil Rusům, že je elektrikář. Ti si však dvojitý blesk na jeho helmě, kterou vyhandloval s prchajícím náckem za flašku, vyložili po svém a na místě ho zastřelili.

S filtrem se mi už v písku sice dýchalo lépe, ale zase mě nějaký usoplený kindroš začal polní lopatkou mlátit do temene se slovy „Otloukej se bábovičko…“ Dost, takhle to dál nepůjde!

Řekl jsem si: Nač stahovat kalhoty nad rozlitým mlékem, když se ucho utrhne. Moudřejší bude vydržet, utáhnout si podvazek a raději se přizpůsobit, než se to přežene. Sedl jsem si na židli, vzal hlavu do dlaní, rozum do hrsti, chvíli ho požmoulal v prstech, pak jej vrátil do hlavy a tu usadil zpět na krk. Mám to!

Nápad mi vnuknul podnikavý soused Gejza Bílý, co bydlel naproti přes chodbu. Ten se onehdá chlubil, že obchoduje s bílým masem. Původně jsem myslel, že krade kuřata pro KFC, ale mluvil o něčem jiném. Prodával svou manželku Eržiku Bílou, co zase tak bílá nebyla. Poděkoval jsem mu za tip, ale chtěl za to po mě nějakou desku Evy a Vaška. Jednu jsem mu vypálil a pak jsem mu jednu vypálil.

Svůj panelákový byt 3+1 jsem zametl, aby tam nebyl bordel a přestavěl ho na tři priváty. Při jakémsi světovém šampionátu konaném tou dobou v našem městě, jsem jej výhodně pronajal Němcům. Těm chlípným, kteří byli ochotni si připlatit, jsem nabídl k pronájmu i svou dospívající dceru. Ta mě probodla pohledem a prohlásila, že jsem kuplíř. Manželka mě probodla kvedlačkou a řekla, že jsem prase.

Poté se oblékla do kukly a svářečské zástěry a odešla vzít za dceru druhou směnu. Prasopes Helmut Schweinehund ze trojky to totiž rád ve stylu Arbeit macht frei! Inu, v těžké době každý groš dobrý.

V práci jsem se proti vyhazovu pojistil preventivně. Zašel jsem za šéfem a upozornil ho, že kdyby mě hodlal čirou náhodou vyhodit, tak vynesu na světlo kompromitující materiál. Šéf se sebejistě usmíval, že by ho děsně zajímalo, co bych asi tak na něj mohl mít. S neotřesitelným klidem Džejmse Bonda jsem pomalu vyňal doutník ze skříňky za jeho zády, připálil si jeho vlastní vázankou, usedl naproti němu, rozvážně potáhl, vyhodil nohy na těžký mahagonový stůl a za hromového rachotu se převrátil i se židlí.

Když jsem se vyhrabal zpátky na nohy, vrazil jsem mu pod nos mobil s fotkou z vánočního večírku, kde držel kolem ramen manželku našeho ředitele. Na počítači jsem mu mistrně přesunul ruku z ramen až do výstřihu. Uvěřil, že je to autentické, neboť byl tehdy dost připitý a moc si toho nepamatoval. Chvíli nevěřícně čučel jak Edison na xenony a pak zbledl.

Zjistil, že je v pasti, zaskřípal zuby, vzteky rozkousal počítačovou klávesnici, vyflusl cAPs LoCk – nejidiotštější klávesu, co kdy kdo spáchal a vyhodil mě alespoň z kanclu. Vítězně jsem se zachechtal jak Popelka na vysavač a zamnul si ruce. Tohle mám v suchu.

Také jsem zkoušel jíst nízkonákladově, podobně jako Bear Grylls – zrozený k přežití na kanálu Discovery. Chroustal jsem červům hlavy a housenkám zadky, žvýkal žabám strupatá stehna a pavoukům chlupatá lýtka. Chtěl jsem se i napít ze žaludku pošlého velblouda a pojíst, dle Beara, výživného sloního trusu, avšak pan ředitel Fejk mě s pohorkou v mém zadku taktně vyprovodil ze dveří své kanceláře v pražské ZOO.

Holky mě už sice nechtěly líbat, ale ušetřil jsem poměrně výrazně. Bear Grylls mi pak poslal pohled, ve kterém mi srdečně gratuloval k získání titulu „Vepřák roku“ a prozradil, že v televizi je to ale fikaně jenom jako. Ostatně prý jako vše. Zklamal mě, býval to můj hrdina.

Vzpomněl jsem si, že mám ještě v kurníku od vojny ulitých pár konzerv masa z morčat slovenské provenience, což napovídal poslední neorezlý kousek nápisu Výrobca: Slov       a       . Tak dodnes nevím, jestli to byla Slovakofarma Hlohovec anebo Slovnaft Bratislava. Pravda, byly již vyduté tak, že nešlo poznat, kde má plechovka dno. Lépe řečeno – byly ve tvaru dělové koule. Také se tak chovaly. Postavil jsem jednu na plotnu a počal zahřívat.

Poté, co jsem si kombinačkami vytahal plechové střepiny z obličeje a vymaloval kuchyň, pojedl jsem zbytek, uvízlý v lustru. Vôbec som netušil, ako sú slovenské morčatá chutné. To ich „morčacie mäso“ naozaj veĺa pripomína naše české „krůtí maso“. Sĺubujem však, že nabudúce plechovku otvorím pred zohriatím.

Pro přežití, od přírody skvěle vybaven ryzím českým důvtipem, jsem také vymyslel, jak ušetřit při nákupu poměrně drahých potravin. Do marketu jsem si donesl k pultu vlastní kyblík od velkobalení obyčejné plnotučné hořčice. Prodavačku jsem požádal o pět kilo pařížského salátu a zda by mi to nakydala do něj. „To víte, doma bude oslava… mraky chlebíčků… ať to nenesu v tuctu těch prťavých kelímků, co tu máte!“

„Ale to víte, že jo!“ ochotně vyhověla, típla jointa a dodala: „Anebo vám to můžu nakydat do toho vašeho kyblíku, co si čirou náhodou nesete sebou… ať to nenesete v tuctu těch prťavých kelímků, co tu máme!“ Dal jsem jí snožku, poděkoval a před pokladnou nenápadně sloupl cenovku, kterou víčko přelepila a „zakoupil“ tak obyčejnou hořčici. Rozdíl na váze nulový – rozdíl v ceně OBROVSKÝ!

„Inu, kdo šetří – má za tři!“ řekla babička a vypnula si kardiostimulátor. Moudré rčení se vyplnilo do puntíku. Když mně po měsíci chození s kbelíkem prokoukli a chytili, dostal jsem tři měsíce ve druhé nápravné.

Poté, co jsem vylezl z lochu, bylo už po krizi. V parcích děti vesele výskaly a holubi vesele výkaly káleli na sochy. Lidé se šťastně usmívali a krmili prostitutky, už zase rozpustile plavající v akváriích ve výlohách nevěstinců. Vzduch voněl kvetoucími stromy a dobrotami smaženými na vyjetém Mogulu v domečku se zlatým „M“, kde to myslí se zdravou výživou našich dětí opravdu upřímně.

Startnul jsem levné čínské elektro-cigáro, schytal pár kilovoltů do jazyka, nasadil si protisluncové brýle… a zhluboka se nadechl. Cítím to….. zase bude dobře.

Více na: