Dospěl jsem k rozhodnutí pořídit si dítě. Chtěl jsem si ho vyřezat z polínka jako v té pohádce o Otesánkovi, ale doma strkáme do radiátoru jen brikety a po těch se mi smekal řezbářský nůž. Navíc nejsem tak zručný tesař, jako byl ten zarostlý ilusionista, co onehdá chodil po vodě a za tu troufalost dnes visí na trámu v každém kostele.

Udělali jsme to tedy se ženou klasickým způsobem a to kapalnou výměnou genetického materiálu. Večer jsem sfouknul petrolejku, skopnul z nohou galoše, nadzdvihnul duchnu a hupsnul na mámu. Udělal jsem jí to šestkrát. Třikrát tam a třikrát zpátky. Dal jsem do placu pár chromozomů Ypsilon, ona přihodila nějaké to X, trochu jsme to zakvedlali a pak devět měsíců čekali, až se to uklohní.

Když přišel čas, tak to prasklo. Ta plodová voda. Manželka škytla, prdla, omdlela, robátko kviklo a poblinkalo porodníka. Pak od něj dostalo herdu do zad, aby hned na začátku pochopilo, co ho na světě čeká.

S výběrem jména to nebylo tak jednoduché. Nechtěli jsme propadnout módním vlivům jako třeba ti snědí, co snědí psa jako nic. U nich jsou poslední dobou v kurzu jména po slavných osobnostech. Takže se dnes v ghettech učí vytřískávat okna samý Rocky Ščuka, Sandokan Horváth, Pikaču Lakatoš a vrhat děti Arabela Demeterová nebo Madonna Kotlárová. Králové rock’n’rollu a popu Elvis Preclík a Majkl Klakson mají smůlu, že se již vrátili na svou planetu a tak svého hnědočeského jmenovce už bohužel potkat nemohou.

Cizí jména v kombinaci s českými příjmeními jako třeba Džejsn Vomáčka nebo Karlheinz Krahulec bývají také pro smích a my nechtěli potomka vystavit nejapným žertíkům. Dali jsme mu tedy jméno Neotesánek, aby lépe ondatra.

Neotesánek se měl k světu a rostl jako z vody. Aby ne, když jsme ho místo kolíbky nechávali houpat vodou ve vaně. Manželka vyčetla v knize Moderní dítě, že plavání kojencům prospívá. Když se unavil a klesl ke dnu, šnorchlem jsem mu zpívával ukolébavku „Měla babka čtyři hrušky a větříček jen dvě, foukej, foukej dědoušku, budou sladké obě šest…“ nebo jak to bylo.

Má žena se v robátku zhlížela a v dobré víře, aby děcko vypadalo „in“, začala ruinovat rodinný rozpočet nákupy hadříků ve značkových buticích. Jak těžké nepodlehnout v době, kdy vítězí pozlátko, alibisticky okecáváno zájmem o kvalitu, která je ale pouze zneužívána coby rukojmí. Záměr vyšel a všichni jsme na to skočili. Marketingoví upíři a mozkožrouti dosáhli svého.

Mimi bylo nyny, kakinkalo do značky a nejspíše i na ni. Rád bych věděl, co z toho takový špunt asi tak má? Můj děd vyrostl ve slušného člověka, byť proběhal své dětství oblečen v jutový pytel od brambor. Já chodil v krepsilónu a občas už jsem byl pěkný sígr. Jestli v tom bude přímá úměra, tak počítám, že můj vnuk evoluje v megagrázla oháklého do hedvábí z nanovláken.

Jednou jsem ženu do takového butiku doprovázel. Vešel jsem a nestačil se divit. Samá luxusní značka. Když jsem však spatřil kočárek McLaren, vypadly mi oči z důlků, mozek z hlavy a jazyk z tlamy. Teď už zbývá jen sehnat bryndák Ferrari, dudlík Maserati, plíny Lamborghini, svetr Porsche a proprdlé trenýrky Zetor Turbo. K tomu chrastítko Aston Martin, fusekle Bugatti, dupačky Rolls Royce a nočník Jaguar.

Jako když flaksu vhodí v hejno supů, jsme se na výprodejní akci jiného hadroidního marketu servali o ramínka, podupali hlavy několika slabším nešťastníkům, ale vyhráli skvělý pocit, že prcek bude „trendy“. To se nám vrátilo. Dítě nasáklo snobingem jak pemprska hnědkou. Později úplně odmítalo nosit neznačkové oblečení, pít neznačkové nápoje a pohrdalo neznačkovými kamarády.

Upravené rčení „šaty kryjou člověka“ se stalo parafrází příslovečného šuntového bonbónu. Ten aby se vůbec prodal, musí být zabalen do třpytivého oslňujícího staniolu, což z něj rázem dělá „lepší“ zboží. Co naplat, že po rozbalení zhořkne na jazyku. Dobře nám tak. Tedy Budiž hořkost!

Jakmile Neotesánek začal chodit do školy, stal se opravdu pěkně neotesaným a jako z divokých vajec. Což jsem nepochopil, neboť mám vejce domácí. Svět jemuž byl vystaven, nám ho svým vlivem navzdory naší urputné snaze prznil jak vlčák čivavu. Nepomohlo ani víceleté gymnázium, kde se mu nedostalo ničeho navíc, jenom to víc stálo.

Úpadek šířící se jak prasečí chřipka Parlamentem, neušetřil ani naši ratolest. Tradiční metody výchovy se rozložily jak motocykl čínské výroby. Včetně přibaleného kapesního nožíku jakožto dárku zdarma, který sice neřeže, ale úžasně bliká a má USB-ventilátor.

Jednoho dne Neotesánek matce odsekl a odeslal ji do míst, kde byl již každý z nás, ale nikdo vlastně neví, jak to tam vypadá. Dal jsem mu pohlavek. Ten zmetek zavolal na dětskou helplinku. Přijelo zásahové komando a seřezalo mě hlava nehlava a lešenářskou trubkou zvalchovalo hřbet záda nezáda.

Dorazila též speciální dětská psycholožka MUDr. Hilda Hnutá. Ta doporučila dítěti, aby si ještě do tatínka koplo. Odborně to odůvodnila jako nezbytnou eliminaci traumatu pomocí pacifikace stresora. Dítě s radostí poslechlo a před zraky čumilů na chodníku provedlo zákonnou exekuci. Dav mu fandil a mě pak nádavkem zlynčoval.

Vyfotil to nějaký pisálek a druhý den se ve škvárovitém plátku objevil palcový titulek NELIDSKY TÝRANÉ DÍTĚ ZACHRÁNĚNO ZA 5 MINUT 12 ZE SPÁRŮ BESTIÁLNÍHO RODIČE! Uplivl jsem si nad tím, jak nehorázně bulvár lže. Bylo to totiž o půl čtvrté.

Neotesánek však ještě neskončil. Hodil do sebe jednu mletou krávu v housce od strejdy Meka a za ulité peníze na školní obědy zakoupil na internetu letecký rotační kanón. Závěsnou výzbroj bitevních vrtulníků Apache a Cobra doplnil ještě dvěma raketovými střelami Hellfire, které si zastrčil za gumu značkových tepláků a zřejmě ještě pod vlivem rozrušení z mého fatálního přečinu se rozhodl vykompenzovat své trauma a zúčtovat s křivdou na něm spáchanou. Vtrhl do školy a postřílel všech 716 žáků a učitelů i se školníkovým kocourem, který šel náhodou okolo.

Dílo završil doma v kuchyni, kde si k vepřovému řízku přikrájel do fritovacího hrnce i svou vlastní matku. Případ vstoupil do análů kriminalistů pod názvem Malostranský masakr elektrickým kráječem na hranolky. V polských listech překládaný jako Pisoarnaja masakra elektrycznym rubacziem dla granoluw zemiakowych.

Nakonec vše sama ukončila všemocná ruka Prozřetelnosti. Malý krávohlt a prasožrout byl semlet božími mlýny na prasokostní moučku a kaluž Maggi poté, co se pokusil zastavit nože vysokoobrátkového přístroje holýma rukama. Doplatil tak na svou degeneraci počítačovými hrami a neuvědomil si, že kuchyňský robot není Terminátor, magické schopnosti nasbírané v hrách v reálném světě neplatí, osudné omyly v životě nelze vyřešit jeho restartem, ani že náhradní životy neposbírá v příštím levelu. Žádný level už totiž nebude. GAME OVER.

Vlastně jsem byl paradoxně rád, že to všechno tak skončilo. Prodal jsem dům a udělal to jako můj otec. Ten, když býval znechucen světem, prohlašoval, že koupí sekeru a odjede do kanadských pralesů kácet stromy. Tam prý v okruhu tříset mil nepotká živou duši a bude mu dobře. Nikdy neodjel. Asi mu svět nepřipadal pošahaný až tak moc. Mně se ale zkušenost se sekerou a dřevem bude hodit – vytesám si konečně OTESÁNKA.

V nějakém tom Inter-OBI-Spar-Maxu jsem koupil sekeru a nastoupil do letadla Boeing 787 s 250 místy k sezení. Musel jsem se posadit druhému pilotovi na klín, neboť letoun neměl uzpůsobena místa ke stání. Chyběla totiž poutka od stropu a na všech sedadlech už bylo plno.

Sedělo tam 250 chlapů se sekerou.

Více na: