přečíst celý článek

Postávám u kašny a čekám na jednu krásnou dívku. Konečně souhlasila se schůzkou! Přišel jsem raději dřív a určitě je na mně vidět, jak jsem nervózní. Kdybyste věděli, jak je krásná, taky byste byli. Najednou vedle s kvílením zastavuje černá dodávka, vyskáčí z ní maskovaní muži, zpacifikují mě a vrazí do už přeplněného antonu.
„Co jste provedl?“ ptám se vedle sedícího decentního muže v obleku s přeraženým nosem. „V letištní kavárně jsem si zasunul kufřík pod stůl a pak poodešel k pultu vybrat si zákusek… Pak se mi zatmělo a probral jsem se až tady.“
„A co vy?“ obracím se na mladíka v mikině se zlámanýma rukama. „Šel jsem kolem nově omítnuté fasády, zastavil se, vytáhl z batohu sprej a zatřepal s ním. Mám totiž alergii na pyly. Dál už nevím…“
„A vy?“ kývám na muže ve svěrací kazajce naproti, který…..
Najednou ve mně hrklo… Probůh, jestli mě budou prohledávat a zjistí, že mám v Kindlu rozečteného George Orwella, tak jsem vyřízen nadobro!

„…která znamenají SMRT!“ chtělo by se dodat. Inu ano, fenoménu posledních desetiletí – prknům všeho druhu – jsem neodolal ani já. Prkna mi učarovala a stejně jako Jirka Popkorn ve své písni, i já zatoužil být prkna kapitán.

Když se to umí, tak prknit se dá skoro na všem. Zkušený rajdr prý dokáže zařádit i na dveřích od záchoda nebo žehlícím prkně po babičce. Sice se nečešu rašplí, abych byl drsný, avšak alespoň kousek toho drsoně má v sobě každý chlap. Učesal jsem se tedy pilníkem a rozhodl se dobýt svět na fošně.

Začal jsem jako skoro každý kluk na skejtu, psáno po skejťácku SK8 a po polsku deskorolka. Před svou první jízdou jsem se styděl a raději vyrazil až po půlnoci, až ve skejtparku tutově nikdo nebude. Překvapovalo mě, proč už tam od navečera nikdy není ani noha a pak jsem na to přišel. Nebo spíše přijel. Vlétl jsem do ú-rampy s přesvědčením, že první trik přijde sám, neb jsem talentovaný od přírody. Přišla nehorázná tlama, až to zadunělo ztichlou nocí. Proč mi krucinál nikdo neřekl, že večer padá rosa a plech klouže tak, že na to žádný normální skejťák po západu slunce přeci neleze. Teď už to vím taky.

Bezpečnostní kamera městské policie na vršku, která se po mém útoku na rampu divoce rozkinklala, se stále ještě chvěla. Využil jsem tohoto znemožnění identifikace a za doznívající rezonance obří kovové vany ujížděl do temnot, než se strážníci přijedou podívat osobně, co že je to tam za magora.

Když se v červnu prohřály rybníky, vyrazil jsem k nám na kačák, kde byl v provozu vlek na vodní lyžování. Po vzoru Dejvida Házelhovna z té Pohřební hlídky, jsem se hodlal naučit brázdit v červených trenýrkách vodní hladiny a lámat srdce dívkám omdlévajícím z mého zdrcujícího seksepýlu. Podle již elegantně kroužících, lesknoucích se, osmahlých bíčbojů jsem viděl, že to nebude nic těžkého. Namázl jsem si své chlupaté plece Herou a chopil se hrazdy.

Starý mořský vlk obsluhující vlek prohlásil, že to držím jak Žižka kulomet, uplivl si a pustil mi to naplno. Byl jsem vystřelen z rampy jak Remek z Bajkonuru. Doplaval jsem zpátky, nasoukal se zpět do lyží, které tam na mě trpělivě čekaly a zkusil to znovu.

Hodil jsem pět šipek za dvacku a rozhodl se raději podrobit výcviku. Dbaje pokynů vlka-vlekaře, jsem urputně zachovával pozici „kadící čokl“ a to tak dovedně, že jakmile to zabralo, tlaková voda mi vmžiku provedla dokonalý klystýr. Nad hladinou divoce vřící vody se pohybovaly pouze špičky lyží a má hlava. Poté, co jsem buldozeroval vodu celých šedesát metrů, jsem provedl vysvobozující manévr, opustil periskopovou hloubku a pokojně a milosrdně zmizel pozvolna pod hladinu zcela. Vyplivl jsem poslední půllitr vody nasátý spodem a zkušený vlekovlk mi později řekl, že něco takového ještě v životě neviděl.

Na druhý pokus jsem se již udržel na hladině a na špagátu mizel v dáli. Nikdo mě však trestuhodně neupozornil, že vlek tvoří čtverec a u prvního sloupu si musím nadjet vnějším obloukem. Jel jsem rovně směrem sloup. Pod jeho kladkou mi však lano zákeřně zplihle zvadlo, aby se po několika okamžicích opět prudkým škubnutím napnulo, avšak o devadesát stupňů vlevo. Vmžiku jsem byl katapultován z vody a skončil v rákosí, odkud jsem se vyhrabal s plnou hubou kachny.

Vyměnil jsem vodní lyže za prkno zvané vejkbord a to mi šlo lépe. Kroužil jsem vodní hladinou, rozrážel hejna potěru a hlavy plavcům a zkoušel první triky. Přišel skokánek. Doteď si neumím vysvětlit jak to, že přestože jsem dodržel doporučenou odrazovou pozici, nejprve z mého pohledu rozčísly oblohu mé nohy a pak hrana skokánku rozčísla mein gesicht od ucha k uchu. Helma mi tudíž byla platná jak popelník na motorce. Zaháknul jsem si koutky úst za uši a s drastickým úsměvem odkráčel do hospody, kde jsem vejkbord za trest propil.

V zimě jsem dostal od pradědečka památeční pár prkýnek, na kterých běhávával ještě s Rösslerem-Ořovským kalit na diskotéku pro starší a překročilé do Jilemnice. Vyšil jsem si na kulich drsňácký nápis Katr Nojman, utrhl mu bambuli kvůli lepší aerodynamice, podkasal své kostkované pumpky a vyrazil do lesa.

Tiše jsem si baletil bílou stopou v tom zmrzlém zimním království za řevu jelenů a Poláků, dokud jsem nenarazil na zlomyslný žertík nějakého vtipálka. Dodnes nechápu, jak to udělal. Z ničeho nic se obě hluboké koleje, které samy vedly mé běžky, začaly pozvolna, ale jistě rozjíždět od sebe, až na vzdálenost téměř dvou metrů. Sadisticky chytře to bylo spácháno zrovna v táhlém klesání a tak než jsem stačil zareagovat, dostaly se mé nohy za kritickou hranici, kdy ještě šlo vystoupit ze stopy. Zbylo mi, už jen bezmocně přihlížet nedobrovolné dilataci mého podvozku.

Užaslému, opodál přihlížejícímu divočákovi ťukajícímu si kopytem na čelo jsem předvedl Věru Čáslavskou v nejlepších letech. Gynekologická prohlídka a ďábelský plán záškodníka vyšly dokonale! Nejprve povolily silonové stehy v rozkroku mých najlonových pumpek, pak praskly slipy a nakonec mi prdla zadel. Složil jsem zpět obě poloviny svého těla a přemýšlel raději o nějakém soudobějším prkenném náčiní.

Opatřil jsem si snoufošnu, koupil si gatě s rozkrokem až u země, na kolena a zadek našil flastry z traktorové duše proti promáčení a vyrazil do hor na sjezdovku. Bez okolků jsem se cpal na vlek jak Radim Uzel do televize. To se mi vymstilo. Když jsem nadesetkrát bradou přestavěl vlekařovi stopu na tankodrom, narovnal o mě zahnutou tyč Pomy a byl jsem nucen jít pěšky. Na kopci jsem vsedě obul fošnu, vyskočil, v letu udělal otočku do směru jízdy a hodil tlamu jak Vojta Ko-Kotek v těch Snoubordelářích. Pardon, ještě teď z toho rozčilením koktám, když na to vzpomenu.

Pustil jsem to přes boule zvané moguly. Naklepal jsem si na nich faldy jak Bohdalka na balkóně, pokousal si zevnitř tváře a pochopil, jak se žije chlapům se sbíječkou. Na dojezdu jsem začal hranit, ale co to? Nic. Bylo to umrzlé a tvrdé. Nebrzdilo to. Barevná fronta na vlek se blížila pekelnou rychlostí.

Mé očekávání, kterak frajersky ohodím čekající zástup sprškou sněhu, se rozplynulo jak pára nad lejnem. Jediné, čím jsem je ohodil, byla sprška grogu poté, co jsem smetl barevný plůtek a přerazil dubovou lavici plnou občerstvujících se důchodců na zimním tématickém výletě „Za romantikou našich hor“.

Zastavil jsem až o malého chlapce, kterému jsem podmetl svým prknem nohy tak, že padl jako podťatý. Právě si z předlouhé fronty u stánku vítězoslavně odnášel horký párek s dvojitým chlebem. Rozlétlo se vše a na všechny strany.

Smutný pohled toho nebohého chlapce, kterému byla tak surově odebrána poctivě vystátá uzenina, se mi vryl nesmazatelně. Chudák klučina, jestli to nesl tátovi a nedonesl. Zaručeně dostal lepáka za to, že dělá z otce blbce a že si nevymyslel nějakou sežratelnější výmluvu, než že mu párek z promaštěného tácku ustřelil nějaký šílený snajpr na snoubordu. Jako chabý důkaz své obhajoby mohl předložit snad jen malý zbytek plnotučné hořčice na svém kulichu.

Překvapení ovšem obstaral onen párek. Raketovou rychlostí se vznesl kamsi nad hlavy přihlížejících, ale už nedopadl. Nikdy. Zůstal „Záhadou nedopadnutého párku“. Podezřívám ho, že zmizel z obrazovek radiolokátorů a opustil letecký koridor Střední Evropa.

Napřesrok mi u nás na přehradě kamarád Blažej Srklvkrk zapůjčil tenhle kajtbord i s tažným drakem. Vypadá to jako padák, ale nějakým záhadným způsobem to funguje obráceně. Člověk si ho neuvazuje k tělu, aby potom spadnul, ale uváže si ho již spadlý, aby se poté vznesl a pak teprve spadnul. Roztomilá rošťárna. Obul jsem se do prkna a vystartoval draka.

Naneštěstí právě zadul vítr od vody nikoliv od pevniny, jak bylo očekáváno. Rozjel jsem se jako neřízená střela na prkně po pláži, přerážel lehátka i kosti lidí na nich rozkydlých, rozmetal na všechny strany nafukovací žirafy a cukrové vaty i s dětmi k nim přilepenými a jako nějaký Šárek Záhrobský při superobřím slalomu kličkoval mezi slunečníky a kelímky zteplalého piva, přejížděl deky a chleby se zeleným gothajem, valchoval spálené hřbety i sýrovité pupky a zahrnoval pískem časopisy Vlasta, Bravo a Dý Fekáln und Perverz Sexiše Cajtung.

Projel jsem západní zdí hradu Pískov, dostal plechovým kyblíčkem po hlavě od jeho stavitele a zaryl jsem nos až po kořen do zad nějaké opalující se madam překypující všude a vším. Škvařené sádlo z tlustoprdky se rozstříklo a umastilo moje sluneční brýle.

Drak ovšem neskončil. Vytáhl mě vysoko do povětří, kde se můj pojezd změnil v polet. Tam jsem zažil několik pěkných a nezapomenutelných příhod. Byl jsem kupříkladu klobnut do čela rackem chechtavým. Mohu odpřísáhnout, že v okamžiku, kdy jsem mu zkřížil letovou dráhu a na zlomek vteřiny jsme si pohlédli zblízka do očí, se rozhodně nechechtal. Já také ne.

Došly větry a polet skončil. Dopadl jsem, překousl si jazyk a čtyři šňůry a konečně zastavil. Jak se ocitl rozparek i na mých zádech, prokazatelně způsobený mým vlastním chrupem, nedokázal pochopit ani felčar na pohotovosti, když mi ho šestadvaceti stehy látal.

Pro příště jsem zůstal raději při hladině a vítr se pokusil zkrotit v plachtě vindserfu. Začátky byly slibné, dokázal jsem vylézt na prkno a stát na něm, ale instruktor mávl rukou, že jen foukne vítr, stejně půjdu do vody. Vysmál jsem se mu. Vítr foukl. Šel jsem do vody. Později jsem se již udržel velmi dlouho, ale vždy jen do chvíle, než foukl ten parchant vítr. Má úspěšně začínající kariéra windsurfaře byla definitivně pohřbena, když mě přejelo dvoumotorové šlapadlo o výkonu dvou volů, které mi lopatkami svého šroubu vytetovalo mezi lopatky mých zad nápis: /\/\/\/\/\/\/\/ . Chtěl jsem se ho zeptat, co ta kérka znamená, ale odjelo.

Efektním kopem z otočky jsem urazil stěžeň i s plachtou, vrátil si zpět vykloubenou kyčel a odpádloval do Austrálie. Ve filmu Bod zlomu říkal Paprik Švejzí, že tam jsou nejlepší vlny na ten surfing. Naskočil jsem do nich bez váhání. Přivedl jsem do jiného stavu námořní bóji poté, co jsem na ní obkročmo najel a hlavou rozezněl její těžký bronzový zvon.

Nějaký nervózní žralok mi hřbetní ploutví obřezal surf do velikosti prkýnka na krájení cibule. Vzápětí mě smetla skoro tak smrtící vlna, jako když po Novém roce odstartují výprodeje v buticích. Mohutně jsem si lokl oceánu, spolkl hlídkující ponorku australského námořnictva i s keckama a vrtulí a vykašlal se na to.

A tak jediným prkýnkem jehož jsem i nadále pilotem, je to bílé oválné, na němž každé ráno jezdím svou malou jízdu na velké straně.

Více na: