Ema: „Sakra, co je to s tebou?“

Diwous: „Džungle obživla! V těch stromech něco je…“

Ema: „Ježiš, nestraš! Tohle už jsem slyšela v jednom filmu se Švajcenegrem… akorát si nemůžu vzpomenout, ve kterým…“

Více na:

Více na:

Více na:

Proč zmastil? Inu, protože jsem mastňák. Kdo je to mastňák? To je druh turisty, hojně se vyskytující právě v našich zeměpisných šířkách. Tvor, který i pod stan táhne televizor a v hotelu si k snídani poručí všechny chody, i když doma je zvyklý snídat jen chleba s gothajem. Jako správný „Američan z Vysočan“ si nechá až na pokoj odnést portýrem igelitku Lídl se šnorchlem, když se vrací z pláže, za spropitné ve výši nula celá prd a nic. A krade mejdlíčka!

Lze ho však bezpečně poznat na letišti. Když se nikdo nedívá, vytahuje z umaštěného ubrousku chleba s řízkem a sehnut předstíraje, že usilovně hledá v batožině pas, rve mastnou tlamou mocné sousto flaksy kryt zbytkem rodiny. K tomu uhryzává kyselou okurku, co ihned osmrdí celou odbavovací halu a jež obvykle záhy vyklouzává z roztřesených prstů, padá na zem, roluje pod křesílky čekajících, aby obalena chlupem a inertním posypovým materiálem byla posléze dostižena, ofouknuta a za trest nenápadně sežrána.

Vybrali jsme dovolenou v jedné ze zemí, kde už včera snědli to, co měli na zítřek, ale což – od nás z ulice už tam byl každý, tak přeci nemůžeme trhat partu. Katalog sliboval nebe bez mráčků. Údajně v této zemi kápne nejvýše jednou za rok a sprchne maximálně jednou za sto let. Jinak prý samá modř jak banda Šmoulů na swingers párty. Sotva jsme vystoupili z letadla, rázem se setmělo jak na imigračním úřadu v Kanadě a začaly padat bagry s mrtvými Číňany za volantem. Takovou Čínu jsem v životě nezažil! Vody bylo tolik, že tekla i do kopce.

Náš delegát, jehož mastný poďobaný obličej vypadal jak fousatý bramborák, se jménem cestovní kanceláře začal překotně omlouvat, že k takovéto politováníhodné události dochází maximálně jednou za deset tisíc let. Opáčil jsem, jak to může vědět, když v té době byla statistika leda tak v plenkách z mastodontí kůže. Dal jsem tomu chytrákovi dvojitého Nelsona s trojitým odpíchnutým Rittbergerem a donutil ho ten žvást odvolat.

Chytře jsme si předplatili jen polopenzi. To tak – che! Přeci ty pracně ušetřené penízky neprožeru jak červotoč Hurvínka! Bylo ale nutné dotáhnout sebou proviantní kufr plný konzerv. Nikoliv však paštikových, to se rozumí. Nejsme ti, co dělají v cizině ostudu! „Paštikáři“ jsou ta nižší sorta, klohnící na bobku v kempu pytlíkové polévky Vitana. My jsme vyšší kasta „řízkařů“, co už sedává na plastikové židli hotelového balkónu a ohřívá chalupářský guláš v erární rychlovarné konvici a doráží se k tomu žemlemi ukradnutými na hotelové snídani.

Ty jsme propašovávali napěchované do plyšového méďy nejmladší dcerky, za tím účelem předem vykuchaného a zbaveného molitanových vnitřností. Neber to! – když je to zaplaceno. Míchaná vajíčka jsem si zase kupříkladu nakydával do kapes a do bot místo vložky vkládal pod každé chodidlo po plátku slaniny. Ušetřeno za večeři. Záhadou mi ale bylo, jak poznali naši národnost. Po pár dnech se totiž u vchodu do jídelny objevila v naší mateřštině cedulka Češi nekraďte! Do večera ji někdo ukradl.

Pobyt jsem užíval též tradičně po česku. Nechal jsem se zlákat akční nabídkou jednoho místního marketu s nafukovacími velbloudy, ploutvemi a jiným pryžovým plážovým vybavením. Na chodníku stála cedule BUY 1 GET 1 FREE! Nekecali. Zaplatil jsem cenu napsanou na gumové pantofli a tu druhou mi k ní opravdu přidali zdarma! Milá pozornost.

Také jsem se tam ožral s jedním maďarským turistou italským vínem, dánským pivem a finskou vodkou. Bavili jsme se u toho rusky a anglicky a když jsme to zazdili řeckým uzem, tak jsem se krásně česky pozvracel. Vskutku internacionální pijatika. I blijatika.

Nafotil jsem též několik terabajtů záběrů do rodinného alba. Máma za palmou, máma před palmou, děcka s mámou, děcka bez mámy, palma s mámou a děcka před palmou bez mámy. Palma bez děcek s mámou před palmou už mi ale připadala jako nesmyslný záběr. Přeci nejsem pablb, abych fotil takovou kravinu.

Dovolená se mi však začala líbit v momentě, kdy se do mě zakoukala jedna krásná recepční. Protože jsem ji naoko ignoroval, nevydržela to a jednou se dala do řeči. A že prý má po zbytek dne volno, tak co si takhle někam vyrazit. Chvíli jsem dělal cavyky a listoval ve svém diáři, jako že toho mám hodně. Ve skutečnosti tam smolím jen údaje o spotřebě elektřiny a plynu v naší domácnosti, ale to ona vědět nemusí. S casanovským zívnutím jsem souhlasil.

Pozval jsem ji na tenis. Tenis je taková hra, trochu jako hokej, ale úplně jiná. Hrají to jen dva. Lítají v keckách po namaděru rozflákaných květináčích a mydlí do balónku, co je ostříhaný „na Poláka“ takovou jako hokejkou, která ale vypadá spíše jako síť na motýly.

Nakukal jsem ženě, že si jdu zaběhat. Žraločím okem si mě podezřívavě změřila, ale zblajzla to jak slepice flusanec. Své bílé trenýrky s rudým lampasem jsem si vytáhl až pod bradavky, aby mi nohavičky nebránily v mém drtivém přechodu na síť, jenž je mou silnou zbraní a se kterým jsem kdysi vyhrál Paralympiádu v kategorii bezpáteřních. Boule v rozkroku se touto úpravou krásně vyrýsovala, tak jsem tam přidal ještě srolovanou ponožku, abych umocnil dráždivý efekt.

Povedlo se. S manželkou to na balkónu seklo o zem, kde v kuckavých záškubech rozryla chrupem dlaždičky jak Metrostav Prahu. Holt sexepýl dokáže divy! Hlavu jsem osadil pletenou čelenkou značky Dřevoplech n.p. a obě zápěstí okroužkoval nátepníky ze Spartakiády, které mi kdysi modrou fiksou vlastnoručně podepsal ten kašpar s piánem na krku, co zpíval Poupata.

Vyrazil jsem směrem hotelová sportoviště. Tam už na mě čekal kurt travnatý, kurt antukový, kurt betonový a Kurt Rasl. Ještě, že nemůže dorazit i Kurt Kombajn, to by mě dorazilo! Americký herec tu byl zřejmě též na dovolené a už proháněl loptičku s mou recepční. Syčák! Myslí snad, že ji sbalí jen na modré oči? Provokativně jsem se začal rozpinkávat na vedlejším kurtu.

Vysunul jsem bojovně bradu tak daleko dopředu, až jsem si na ní šlápl a nasadil kamenný pohled jako Švajcnegr v tom filmu Radiátor nebo jak se to jmenovalo. Měl tam tu plechovou hubu a červenou žárovku místo oka.

Nahodil jsem patku, po ní míček a vystřihl učebnicovou smeč Píta Semprase, vystříhal se „neců“, neb nejsem prase, párkrát podal jako André Kraťasy, jednou zakopl jako idiot a byla moje. Neodolala. Můj přirozený šarm kluka z českých luhů převálcoval i halyvůdské manýry toho napomádovaného šaška. Neunesl chudák tu porážku; na záchodovém prkénku si vylajnoval pytel kokainu a sjel se jak Ferda Mravenec v továrně na Biolit.

Po sportovním zážitku jsem slečnu vzal na zmrzlinu od Alkajdy a pak na večeři na tyhlety plody moře. Sežužlali jsme steak z barracudy, vysrkli těla škeblím, odžvýkli zadečky krevetám a kleštěmi zfrakturovali klepeto humrovi, zírajícího na mě vykuleným okem na stožáru, v němž se zračila němá výčitka.

Když jsem viděl všechna ta klepeta, štangle a antény co z té potvory trčely, vybavil se mi Vetřelec rošťácky vykukující kosmonautovi z břicha a odvedl jsem svou recepční raději do horké výřivky, kde nebude poznat, že toho hrášku v obloze bylo příliš. Jen jsme se ale začali dostávat do varu, už mě tam vyslídila moje přepadová stíhačka se svým neomylným ultravýkonným termoradarem, v invazní kamufláži květovaného županu a s natáčky na kokpitu. Ta mi dala!

Respektive nedala. Celý týden. Mi nedala. Prý: „Já ti dám manželskou nevěru! Stačí, že už máš jednu nemanželskou Věru!“. Dostal jsem zaracha, provinile sklopil uši, zatáhl podvozek a od toho dne seděl poslušně na balkóně, kde jsem ji pozoroval, jak si piluje nehty, opaluje šunky, smaží špeky a smutně koukal k bazénu, jak slečna recepční dovádí s jakýmsi mladým Italem, který nebyl tak hloupý jako já, aby si bral na dovolenou manželku.

Dvoutýdenní pobyt utekl jak Kubiška z čínské restaurace. Velkokapacitní výkrmna vyžraných Němců a pásový lidogril fungoval bezvadně. Opálení odjeli – sejři najeli. Hnědáci ven – bělouši sem! A tak neustále dokola.

Po návratu domů jsem zakoupil barel odmašťovače a vykoupal se v něm. Za mastňáka už nikdy nebudu! Mám toho dost! Mastňák a ještě k tomu verze „der unterpantoffel“ je vážně příšerná kombinace. Stanu se neoholeným drsným cestovatelem a dobrodruhem vyšisovaného vlasu a ošlehané tváře, co má děvku v každém přístavu!

A až z moře zaduvší pšouk Poseidónův napne jachty plachty, já vyrazím někam na Hawai, Kubu nebo na Bali nabalit domorodky, které mi vleže s drinkem na pláži namasírují hlavu svými monstrózními ňadry a na svých tlustých stehnech uválejí doutník takového průměru, že ropovod Družba je proti tomu brčko od Kindrkoly.

A domů pošlu čumkartu s jediným slovem: ŽIJU.

A vůbec….. nepošlu nic!

Více na: