Před dávnými časy, kdy ještě lidé řídili auta a ne naopak, jsem se přestěhoval do země, kde sice lidé taky řídili auta, ale naopak. Jezdili tam totiž vlevo. Pro pravověrného praváka pravé peklo! No jen si to zkuste, přehodit si zničehonic v hlavě kolečka do protisměru!

Začalo to už na přechodu pro chodce, kde jak známo drtí Tatra důchodce. To jsem ještě netušil, jak přesně tato nevinná dětská říkanka prorokuje právě můj osud.

Jak mě učila souška učitelka při BESIPu, rozhlédl jsem se nejprve vlevo a vykročiv, měl posléze v úmyslu juknout i vpravo. Na to mi však čas nevybyl, poněvadž kamión zprava byl jiného názoru.

Smetl mě jak koště schody a vytřel se mnou silnici ještě dobrých padesát metrů, než jsem se mu definitivně zadřel do zubů v převodovce. Vyflusnul mě jak Růžička žvejku, na rozloučenou mě ještě přejel zadním kolem a odfrčel. Poté, co jsem se dosyta vynasmál, přestal jsem se smát.

Došlo mi, že s touto variantou silničního provozu BESIP nějak nepočítal. Zahodil jsem jeho odznáček do kanálu a od příště se koukal nejprve doprava.

Ostatně i po chodníkách tam chodili lidé vlevo a vůbec bylo v té podivné zemi kdeco naruby. Zipy a sajdkáry měly jezdce z druhé strany, hrnce měly ucha zevnitř a dokonce i záchod tam splachoval obráceně. Tudíž odspodu nahoru.

Každé ráno jsem se po jeho použití snažil odplavit své hnědé kamarády, ale ti stále rozpustile dováděli na vrcholku vodotrysku jako balónek na fontáně. Po týdnu mi kdosi z domorodců vysvětlil, že se to jmenuje bidet a slouží to k poněkud jiným účelům.

Jednoho dne jsem si dal za poslední peníz své oblíbené menu Kečup-Flaksa-Cola v jedné nejmenované velkovýkrmně a při srkání roztaveného ledu z kelímku dospěl k závěru, že bez práce mi tady smažená kuřata do huby sama lítat nebudou.

Vydal jsem se tedy na místní pracák. Seděli tam prácechtiví všech odrůd a barev – běloši, černoši, rudoši, ale vůbec žádní hnědoši. Ti, stejně jako u nás, seděli evidentně na jiném úřadě.

Dostal jsem džob jako závozník v náklaďáku se zeleninou. Vyfasoval jsem kšiltovku se zkříženými mrkvičkami a druhý den se měl v garážích hlásit u šoféra, co se jmenuje Dick Withcock. A ať prý si dám pozor, abych se nesmál!

Pozor jsem si dal, ale stejně mi to urvalo koutky, vytryskl mi smíchy z míchy mok a z očí slzy! Chlapa s takovým jménem musím vidět na vlastní oči! Druhý den mě smích přešel a kamión znovu přejel.

Vyhledal jsem svůj náklaďák a automaticky se vydal ke dvířkům na pravé straně. Trhnutím jsem je otevřel a vyšvihl se na klín Dicka Withcocka. Tomu se zlověstně vysunula mohutná brada jak gorile v říji. Vzezřením to ale spíš byla gorila v říji, které se vysunula brada jako Dicku Withcockovi.

Tlustá chlupatá pracka na oplátku švihla palubním hasícím přístrojem do mé kedlubny, až se mi kolem ní vytvořil znak Evropské unie. Jedno z těch dvou střetnuvších se těles dutě zazvonilo, ale netuším které. Mám však podezření, že hasičák byl plný, tak co to tedy mohlo být?

Obešel jsem tedy vůz, ze zvyku se chytil volantu, který tam nebyl a vytáhl se na své pravé místo. Teda vlastně levé – už mi z toho jebe brouk květák!

„Budeš řídit!“ zadunělo z bečky sádla po mé pravici při zpáteční jízdě. Zaprotestoval jsem, že v tom obráceném provozu si to netroufnu, kór v takové ohromné krávě. Sádlo mnou mrsklo za volant, přeteklo si na sedadlo spolujezdce a mastným hlasem zavrčelo: „Jeď!“

Nervózně jsem sevřel volant takovou silou, až mi zbělely klouby a zhnědly trenky. Teď to začne! Vyždímal jsem z volantu pět litrů mastnoty a kličkou od okénka zařadil jedničku. Už je to tady! Všechno naruby! Jak tohle dopadne?! Vyrazil jsem…

Vzápětí jsem přestavěl protijedoucí Mini Cooper na Mikro Cooper, proměnil jakýsi mikrobus v nanobus, 3D čtyřkolku zredukoval o jeden rozměr na 2D bezkolku a motocykl Ducati rozválcoval na motokáru Placati. Když jsem po krajnici jdoucí skupinu dětí na výletě přetransformoval v billboard skupiny dětí na výletě, King Kong to už nevydržel, strhl mi ciferník a poté i volant do levého pruhu.

„Ty pokálenej výměšku z protrhlý gumy, podívej cos udělal!“ rozeřval se na mě vulgárně. „Že tě fotr radši nenastříkal do kopřiv! Teď budu do večera vyškrabávat z pneumatik kindrvajíčka a kindrhlavičky!“ dodal a obtisknul mi výrobní číslo heveru doprostřed čela.

Dostal jsem skvělý nápad a nasadil si zrcadlové brýle. Smetl jsem cyklistu i se zvonkem a blatníky. „Proč se tomu sakra říká zrcadlovky, když to zrcadlově nezobrazuje?!“ vzkřikl jsem mlčky, mrště s nimi o palubní desku.

Cyklistovi mezitím vytekly nervy na naše přední sklo a pak za veselého praskání drátů a obratlů zmizel pod vozem. On i jeho kolo vypustili duši a tak jsem jim tam velkoryse nechal lepení a pumpičku.

Škrabkou na okna jsem si vydloubl oči z důlků a přehodil je. Sice už jsem vyjel po správné straně, ale jen jsem začal podle zpětných zrcátek couvat na odpočívadlo u benzinky, zavařil se mi z toho procesor. Úderem hlavy o volant jsem si restartoval operační systém a vrátil raději bulvy do své původní pozice.

Takhle to dál nejde! Řídit obráceně se prostě nenaučím!

„Inu, zvyk je železná košile!“ řekla babička a rozbrušovačkou si sundala zarezlé brnění, které nosila už od bitvy u Lipan.

Vyřešil jsem to a odstěhoval se z té zpropadené Země za zrcadlem až na druhý konec planety. Před letištěm mě ještě naposledy přejel kamión zprava, ale to už mi bylo jedno. Hlavně co nejdál odtud!

Po příletu do svého nového domova jsem radostně vyhopkal před příletovou halu a oběhl čekající taxík. Otevřel jsem dvířka… …a vypadl na mě řidič, který si opřen o ně, pročítal noviny. Seděl na svém sedadle!!!

Bože…! Cože…? Tady TAKY…?! Úlekem jsem odskočil o metr dozadu… …a přejel mě kamión zprava.

Více na:

Diwous přeje všem svým čtenářům a přátelům poklidný advent

a veselé svátky vánoční!

Sedím a přemýšlím, jestli mám tu dívku požádat o ruku.

Však je o mně známo, že tak nesmělý jako já, je snad už jen Marek Eben při moderování Porno Oscarů.

Svůj první a bohužel zatím i poslední polibek jsem nenápadně dal už ve škole, dívce pěkného pasu a vlasu ve slušivé teplákové soupravě. Ležela u toho na žíněnce v tělocvičně a poté, co mi učitelka napsala jedničku, vyfoukla ji a prohlásila, že dýchání z úst do úst budeme procvičovat i v příští hodině zdravovědy.

Abych měl alespoň někdy děvče na klíně, chodím na maškarní plesy převlečen za toaletní mísu a nabízím se přítomným slečnám k použití.

Jsem dokonce tak plachý, že stačí, když na mne v autě promluví dívka z mé GPS navigace a v mžiku jsem rudý jak řezníkova zástěra a dlaně se mi zpotí od brejlí až po trenky!

Navíc, znáte ty dnešní děvy. Jsou tak náročné… Podej jí prst a sežere ti celou ruku. Podej ruku a uhryzne ti ji až v rozkroku!

Onehdá, když mi máma drhla v neckách záda hoblíkem, dala mi herdu a životní radu: „Až budeš chlapče jednou žádat dívku o ruku, musíš si být jist, že má slušné chování, je dobře stavěná, bohatá a hlavně poctivá!“ Ironicky jsem poznamenal, že až na to poslední si můžu vzít za ženu jedině tak svou banku.

Máma mi takovou flákla, až jsem bradou vyrazil špunt z necek a spolkl mýdlo s jelenem včetně paroží.

„Je to tak, neudělej stejnou hloupost jako já!“ rýpnul si otec a matka ho vykostila motorovou kosou Husqvarna s turbodmychadlem a titanovými břity do těžkého terénu.

„Jářku, dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí!“ řekla babička a skočila si do Kauflandu pro lahváč.

Paroubek aby ty ženské spral! Jak se pak má takový chlapec ostýchavý odhodlat? Vytahuji termosku, nalévám si svůj kontryhelový čaj z kontryhelu a nakusuji řízek, kterému z obou stran dělají ochranku dva chleby.

S plným žaludkem se lépe přemýšlí. A vážné rozhodnutí se nemá uspěchat. Na druhou stranu si říkám, že kdybych jí o tu ruku řekl, vlastně by jí to zachránilo život! Bez přehánění.

Oddávaje se dalšímu loku moku z kontrhálu, dumám nad tou zapeklitostí a rozvážně bryndám. Jakýsi nebetyčně drzý orel skalní mi v letu vytahuje řízek z chabého sevření krajíců, stíhá mne ještě profackovat křídlem, pokálet mi lebku a mizí i s mou flaksou a výsměšným krkáním ve slunci. Přikusuji kůrku k střídce a pokračuji v úvahách.

Měl bych se vzmužit a přestat být tak stydlivý. Beze mne je ta dívka ztracená. Nejenže se už nikdy nevdá, ale nejspíš už ani nedá. Cítím, jak se ve mně rodí chlapská odvaha a smělost. Nafukují se mi bicepsy tak, až je Veronika Žilková, kterou mám vytetovanou na paži, díky tomu opět těhotná.

Neohroženě ukazuji na orla vztyčený prostředníček, nadýmám hruď a drsňáckým švihem hlavou sklepávám z čela další orlí lejno.

Rozhodl jsem se! O tu ruku jí řeknu! A až mi ji podá, tak ji vytáhnu nahoru. Přeci jen tu na té skále visí už skoro hodinu a vypadá to, že už se dlouho neudrží…

Více na:

Jsem dítě Štěstěny. Tedy lépe řečeno – jsem její nevlastní, ale i tak to funguje.

Zatímco si matka v době před mým narozením chodila zvesela drolit palicí skálu do uranových dolů, otec zastával nelehkou roli muže v domácnosti. Celý den pod novinami na gauči usilovně přemýšlel o budoucnosti naší rodiny, svářecím drátem zašíval maminčiny erární ponožky z olověných vláken a občas obcoval se Štěstěnou, aby nám zajistil světlé zítřky.

Jednou přišla fosforeskující maminka domů z šichty z šachty, opřela sbíječku vedle lednice, sedmiprstou rukou si setřela ze spuchřelého čela radioaktivní prach a zhltla svou oblíbenou müsli tyčinku obohacenou slunečnicovými semínky a uranovými jadérky. Vyříhla menší atomový hřib, shodila ze sebe atombordel a zamířila do ložnice.

Tam právě otec, drže Štěstěnu za zdvižené nohy, prováděl hloubkovou nitrovaginální genotransfuzi. Maminka zavrčela, flopem přeskočila peřiňák a umlátila ji svou těžkou neutronovou fuseklí nasáklou izotopem 235U. S tatínkem pak dokončili rozdělané dílo. Ten už v tom však byl trochu namočen a tak se Štěstěniny geny nějak přimíchaly do mé DNA, v jejíž jedné spirále svíjela se již maminčina nukleární síla a ve druhé rotovala otcova píle a cílevědomost.

Zrodilo se Velké JÁ. Budoucí šampión. Brzy jsem v sobě totiž rozpoznal obrovský sportovní talent. Při cvrnkání kuliček jsem se za celou hodinu ani trochu nezpotil a nezadýchal, což nepochybně znamenalo srdce jako dýzlagregát a plíce jako turbodmychadla. A tak jsem se vydal na sportovní dráhu. Jelikož byla oválná, což mi nikdo neřekl, po pár dnech chození dokola mě to přestalo bavit a raději jsem odešel do kabin, dát si studenou sprchu.

Přátelé mě varovali, že jako vrcholový sportovec ztratím mládí, zhuntuji si tělo a bez vzdělání skončím s nějakou modelkou tupější než úhel gama, co utekla Jardovi Jágrovi, protože jí nechtěl koupit silikonová prsa a teflonový pekáč. Má touha stát se nejlepším, však byla mocnější.

„Jářku, kdo chce kam – pomozme mu tam!“ řekla babička, otřela krev z nože do zástěry a zabouchla za dědou víko od rakve.

Jeden nejmenovaný zpěvák, co má takové trochu sójové příjmení, mi kdysi svěřil svůj recept na úspěch: „Není důležité, že nic neumíš, ale že dokážeš přesvědčit ty správné lidi o opaku“. Držel jsem se té rady jak chrchel nosohltanu.

Vymetal jsem večírky, kde se to hemžilo vlivnými z oblasti sportu a mazal tam med kolem hub čelným představitelům Českého olympijského výboru. Každému jsem tvrdil, že jsem reprezentant v akrobatickém sprintballcrossu, což všechny tak konsternovalo, až jim padaly brady do brandy a oči do kýblů s kaviárem. Nikdo netušil, co to je za sport, ale aby se neztrapnili před ostatními, plácali mě po zádech, otřískávali mi šampusku a dělali se mnou opičky před bulvárními fotografy.

Brzy o mou přízeň mezi sebou urputně soutěžili, zatímco jejich manželky se mnou mezitím v zákulisí urputně souložily. Což také posloužilo mému cílu, neboť se pak doma za mě přimlouvaly. A tak se stalo, že jsem byl záhy nominován do reprezentace a z ničeho nic nesl vlajku na Olympijských hrách. Můj sen se splnil!

Měl jsem holt z klikele prdu. To ty geny. Pro úspěch ve sportu je prostě třeba mít trochu toho příslovečného nahnědlého štěstíčka a také se držet toho, co řekl baron Kubrtén: „Pro úspěch ve sportu NENÍ DŮLEŽITÉ ZVÍTĚZIT, ALE ZÚČASTNIT SE RAUTŮ!“

Nadešly mé velké dny na Olympiádě. Postupně jsem se probojoval všemi kvalifikacemi i skupinou smrti ve dvaatřicetifinále. Jen zazněl cílový výstřel v mém rozhodujícím zápasu, vyběhl jsem jak hrachovka z hrnce, za středovým kruhem zajel z boxů do depa a přešlapem ve čtverném skoku porazil Taxisův příkop 0:1 na matchbally.

V rozplavbě na 42km překážek mi došlo palivo a tak jsem o tyči skočil do dálky. Nebylo to však nic platné, v semifinále mě čekal homerun a tak byl můj oddychový čas za stavu 21:19 ve třetím poločasu ze zahřívacího kola vyřazen. Do dalších bojů jsem zasáhl v takové formě, že mě soupeř nepřespurtoval ani po penaltě odmávané pingpongovým tenisákem. Maďarský brankář Máslo Kreténházy vytloukl startovní bloky a Velká cena pro něho začala tak rychle, jak skončila. Složil jsem ho jak Beethoven Devátou, až svým chráničem zubů z ledové plochy vykopl drn antukové šotoliny.

Přilepil jsem se na něj jak zpocený jégrovky a jelikož mě nedokázal setřást, tak mi v nadhozu vzepřel skluznici skifu odpíchnutou malorážkou, což Fifa oznámkovala jako ofsajd. Po skončení etapy rolba vytřela palubovku a dostih mohl začít. Trenérův snowboard si přetrhl přední křížový difuzor už na páté jamce a tak měl polský reprezentant Zbřišek Zatrencky postup z páté sady zadního přítlačného křídla zajištěn.

Poslední okruh začal u sítě neuvěřitelnou skrumáží, baráží a závaží. Nizozemec Vjel Van Dohoven neudržel moje tempo a záhy odpadl jak ucho z malomocnýho. Smečí od modré čáry jsem poslal kámen až k odrazovému můstku a zdolal tak soupeřův motocykl už na návětrné straně kurtu. Po zdrcujícím přemetu jsem snížil skóre na ippon a trestná lavice zaburácela zvoněním sirény ohlašujícím protržení cílové kamery.

Pobídl jsem svou kladinu a vnitřním obloukem smetl Pobřeží Slonovincův suspensor do zámezí. Vytyčený okruh mi vyhovoval a protože pomezní komisař Dán Bertenvajgl právě máchl šachovnicovou hokejkou oznamující nebezpečí v mlýnu, byly další lety ukončeny přesilovkou s trojným vrutem vzad pro nepřízeň videorozhodčích. Po inkasovaném greenu mě čekala první směna v trapu, v níž si bulharský sáňkař Brčko Strčvkov postavil zeď, ale italští borci Mrdaldo Mandolini a Sraldo Serpentini rozstříleli obranu protivníka jak Hitler synagogu.

Štafetový kolík Chorvat Stojan Jakotyč byl masérem na skeletonu odpískán a za čopované přezutí pneumatik svého čtyřbobu dostal v modrém rohu žlutou kartu a salátovou mísu. Po double full faulu vhozeným ručníkem se klepal jak Parkinson v trabantu a protože Fin Sjelse Ikokainem včas nedohmátl a pouze míček dopink za pit lane, dopingová aféra byla rázem na světě.

Francouzská brzdařka Klozét Ženeposeré odkopnouc pádlo z vrhačského sektoru, poslala fleret až k brankové čáře. Její kormidelnice Japonka Omakalamiho Nakanapi jí uštědřila výhodu a po strhujícím dojezdu lapala po dechu jak mažoretka v kasárnách. Knockoutovaný stopper za paddockem attackoval crosscheckem sparringpartnera a grandslamovým topspinem liftoval backflip při powerplay v tiebreaku semifinálového handicapu. Němec Lehke Uve Bríle využil této nepozornosti předskokana a po těsné remíze 15:40 ve čtyřech setech položil trojku na druhou metu.

Zatímco se polský tyčkař Zalech Zafilcki v polohovém nástřelu severské kombinace žen vzepjal ve své sajdkáře k závěrečnému sjezdu a tvrdou střelou do břevna poslal protivníka mezi provazy do bazénu k zemi, soupeřova obrana vytušila, co ji čeká a takticky se stáhla, jak řiť v kriminále.

V brankovišti zámořského kvarteta se strhla kvalifikace na debakl, ve které norský diskař Trus Ále Serjendál odpálil oštěpem kladivo až za kouli a vyřadil arabského koně našíř ze druhého gamu rozjížděk prvního předkola Stanleyova poháru ligy vítězů mistrů Evropy do vrchu. Včetně jihomoravského přeboru.

Etiopský jachtař Kububnu Bubende v závěrečném stoupání klesl o tři branky do čela buly a výsledkem 3 hodiny a 51 bodů v rekordním čase 87 metrů a 180 setin kilogramu obsadil pěknou zadní pozici ve štafetě jednotlivců závodu v synchronizovaném rozstřelu dvouletých karatistek. Maďar Neseremed předjel jak Rusa Sraldokina, tak Rumuna Posraldescu a derby nabralo obrátky. Koně mi pod kapotou burácely i s klisnou Registanou v sulce a galusky mi v zatáčkách pištěly jak Bambini di Praga.

Drama vyvrcholilo úvodním hvizdem párové čtyřky, při němž Ital Ferrari Narvaldo Trampolini svlékl růžovou tretru a tak jsem prolétl výchozím postavením mimo rozhoz jako poslední a za hřímání deklasovaných tribun přihnal všechny soupeře hluboko v poli poražených, o celé kolo přede mnou na ledovou plochu atletického stadiónu. Stal jsem se olympijským vítězem!

Pořádající země se však dopustila neslýchaného faux pas, když mi opomněla udělit zlatou medaili, přestože o mém vítězství nebylo pochyb! Má fotografie, kterak probíhám nahý s českou zástavou cílem, totiž obletěla celý svět. Provrtal jsem tedy víčko od zbojnického guláše a nalepil na něj přesnou kopii medaile, vystřiženou z časopisu Svět pod obraz, abych si měl alespoň co pověsit na krk.

Přes svou skromnou povahu jsem dodnes právem pyšný na to, co jsem pro svou zemi dokázal. Někteří mi tento úspěch nepřejí, tvrdí, že jsem jen neškodný magor, ale to už je holt ta závist. S tím asi nic nenaděláme. My velikáni však zůstáváme nesmrtelní.

Má vlast mě přivítala jako svého národního hrdinu! Již na letišti jsem byl v duchu nadcházejících Velikonoc symbolicky zasypán vajíčky natvrdo. Nechyběly ani oslavné petardy a dělbuchy s nápisem Handgranate – Krupp Essen, to vše za bouřlivých ovací a skandování „Pohleď náš Pane – jsme Tvůj lid!“

Zlí jazykové tvrdí, že prý jsem ve své nabubřelosti slyšel to, co jsem slyšet chtěl a že prý se ve skutečnosti volalo „Vodleť kašpare – chcem tu klid!“ Nejsem však hluch ani blb a jsem si jist, že mě národ miluje.

Starosta mého rodného města se totiž podřekl, že mi obec zřejmě hodlá po mé smrti odhalit čestný pomník v místním muzeu. Když mě jako vzácného hosta nechával v doprovodu ochranky vyprovodit z radnice, polohlasně poznamenal, že takový exponát by přál vidět všem a nedočkavě dodal, ať se jdu i s tou medailí už konečně vycpat.

(věnováno sportovním redaktorům ČT )

Více na:

Jakožto správný Čech, který si v mládí předpěstovával na chmelových brigádách mok pro svůj další život, jsem i já onehdy vyrazil. Jel jsem v období zavádění. Pamatujete to? Z hlíny lezl krátký camfourek rašícího chmelu a ten se namotal po směru hodinových ručiček na chmelovod. To je takový ten drát na chmelnici, ale já raději ten mosazný chmelovod v knajpě, co má nahoře kličku.

Zavádění chmelových ocásků mě ale moc nebavilo a tak jsem raději za stohem zavedl ocásek do spolužačky Věrky Nevrlé. Načapala nás naše třídní, která tam přišla procvičovat stejnou techniku se spolužákem Dušanem Trčúdem. Dostal jsem dvojku z chování. Choval jsem se ale přitom velmi jemně a proto dodnes nechápu za co. Zřejmě za to, že jsem měl tu drzost vyrůstat v normálního zdravého jedince.

Abych nepráskl pravdu, dostal Trčúd exemplárně také dvojku za to, že neměl přezůvky.

Během prázdnin, kdy všichni kamarádi trávili léto bezduchým zevlováním po koupalištích, balením holek, ježděním na fichtlech a podobnou, pro teenagera nezáživnou činností, jsem byl za jemného nátlaku rodičů, podpořeného svištěním karabáče a herdami do zad, dokopán na brigádu v JZD Dolní Nosofrky. Tam mě přidělili na výpomoc do kravína, kde jsem se pohyboval mezi samými dojnicemi a dojičkami.

Jářku, ty měly vemena! Jednu jsem si zvlášť oblíbil a vždy, když jsem šel okolo ní, plácl jsem ji po zadku. Jmenovala se Jitka a byla to pěkná kráva. Pak tam byla ještě jedna Jitka a ta nebyla kráva. Byla člověk. Platonicky jsem se zamiloval.

Začaly žně a tak jsem byl převelen do polí. Dostal jsem zodpovědný úkol sedět na kraji lánu a dělat čárky za každý odjíždějící náklaďák plný obilí. Šel jsem raději do hospody na jedno. Myslím tím na jedno celé odpoledne. Sebral jsem tam ze stolu nějaký lístek plný čárek a dal ho druhý den šéfovi místo toho pravého, který jsem předtím na mezi použil na jisté neodkladné účely. Zaevidoval do výkazu práce osmnáct piv a devět panáků a řekl mi: „Dobrá práce! Takhle bude letos úroda pod střechou natotata!“

„Souložím Vlasty!“ zasalutoval jsem s upravenou vojenskou přísahou, osouložil Vlastu, což byla jeho sekretářka a šel zase do hospody.

Tam jsem si poručil pivko a jednoho utopence. Otočil jsem ho nejprve obličejem dolů, aby mu z úst vytekl žabinec a ta zkažená voda, co nalokal. Jakmile šedozeleně oslizlé tělo pěkně splasklo , obral jsem řasy, odtrhal pijavice, odehnal mouchy a pustil se do něj. Někdo pijavice nechává, ale zase takový gurmán já nejsem. Tfuj tajxl! Inu, proti gustu, žádný dišputát.

Druhý den, aby se neřeklo, jsem hospodu pro jednou vynechal a vydal se opět v pole lán. Vedoucí agronom Skočdopole mi k polednímu řekl: „Skoč do pole pro klucí, ať se dou najíst!“ Skočil jsem tedy do traktoru, který už tam ale nebyl. Rozplácl jsem se v brázdě, posbíral se a šel raději pěšky. K obědu byl buřtguláš. Traktorista Osolsobě mi poradil: „Osol sobě tu bryndu, je to ňáký bez chuti!“ Kombajnista Nejezchleba dodal: „Nejez chleba, jsou v něm mravenci!“ Vybral jsem je do jednoho, snědl je a chleba zahodil.

Nebylo divu – ten den tak pálilo, že už mi to nepálilo. Na poli v létě se i flusanec vypaří dřív, než dopadne! Jediný stín v okolí vrhal telegrafní drát podél kolejí a tak abych se zchladil, šel jsem se v něm projít. Naštěstí jsem byl hubený a tak mi ze stínu vyčnívaly pouze uši, ramena, ruce, boky a nohy. Usmyslel jsem si, že tam vpředu, kde se obě kolejnice setkávají, se otočím a půjdu zpátky. Když jsem šel asi šest hodin, ohlédl jsem se a zjistil, že už jsem to dávno přešel.

Když polní práce skončily, poflakoval jsem se zase po areálu družstva a přemýšlel jak sbalit Jitku. Tu nekrávu. Šéf mi jednou řekl: „Zajdi do skladu pro er vé trojky! Pak ti dám práci!“ RV3! Celý svůj dosavadní život jsem snil o tom, že budu jednou tak nepostradatelný a budu poslán pro něco tak zásadního! Nevěděl jsem, co to může být, ale podle názvu jedině něco speciálního a nesmírně důležitého! Asi k počítači.

Všem jsem na potkání pyšně hlásil: „Jdu pro er vé trojky! Dívejte se, až půjdu zpátky – ponesu er vé trojky!“
„Vážně? No to si teda počkáme, tak utíkej!“ odpovídali mi.

„Nechceš er vé štyrky? Mám je tady vepřédu!“ zahřímala baba v montérkách u výdejního pultu ve skladu. „Ne-é“, vykoktal jsem, zaskočen zřejmě nějakým upgrade modelem. „Mám donýst er vé trojky, šéf nemá tak starej počítač.“
„Co to meleš?“ houkla babizna a dodala: „Tak počkéj, musim pro ně dozádu!“

Přifuněla a flákla přede mě na stůl VIDLE! Slovy: „V I D L E“!

„Co to je?!“ polil mě pot. „No co čumíš? RV3 – ruční vidle tříhroté! Tos chtěl né? Ták padej!“ zařičela ta Godzila, vdechla traktor a rozšlápla práškovací letadlo.

Protože na dvoře nebyly kanály, byl jsem nucen vracet se po povrchu. Šéf mi dal slíbenou práci – přeházet hromadu hnoje za prasečákem, kam všichni chodili na kouřovou. Před zraky celého jézetdé včetně Jitky-nekrávy jsem studem zaházel sám sebe a doufal, že mě nikdo nevyhrabe.

Šéfovi jsem se pomstil. S rozběhem jsem mu zabodl RV3 do počítače, kravským lejnem napsal na monitor UPGRADE SUCCESSFUL! a osouložil mu Vlastu. Vyhodil mě.

Od těch dob se naše zemědělství musí smířit s mou absencí, což se mu, k mému mírnému roztrpčení, daří kupodivu velmi dobře.

Více na:

„Soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!“ říkávaly již naše babičky. Vystihuje to prý charakteristický rys naší české povahy. S tím nemohu v žádném případě souhlasit. Takoví nepřejícní mizerové my Češi rozhodně nejsme. Neztrácíme čas závistivým žvaněním. Jsme lidé činu. Pravý Čech totiž půjde a tu kozu mu sám otráví.

Jako můj soused Smradoslav Puchmajer. Velice milý člověk. Nejradši bych ho zabil! Ne, že bych se o to už několikrát nepokusil, ale má sedm životů a ze zadele kliku, parchant jeden mizerná!

Začalo to, když jsme si pořídili nové fáro. Do rána mělo na střeše rozpleskaná shnilá padančata z jeho jabloně, která ovšem stála o dobrých pět metrů dál. S pomocí synovy učebnice fyziky jsem se ujistil, že gravitace takhle křivě nepůsobí a že ji nejspíše přiohnula sousedova zžíravá závist.

Zasypal jsem mu na oplátku jeho Žigul vajíčky, která zase k nám zanášela jeho slepice. O víkendu u nich měli zahradní párty a zlomyslně mi navrhali přes plot šavle. Zapíchaly se do pařníku a znehodnotily mi kedlub i ředkev. Vmetl jsem mu na oplátku další várku tentokrát na slunci řádně uleželých pukavců otevřeným oknem do ložnice.

On vrhl kravinec. To mě udivilo, neboť jsem věděl pouze o jediné krávě v okolí a ta by tak velké lejno vyprodukovat nemohla. Přes zahradu jsem ji slyšel, jak na manžela ječí: „Slávkůů, ubij ho, šmejda!“ Oplátkou jsem po ní metl metlu vymáchanou v latríně.

On mrštil Molotovův koktejl, já zase Paroubkovo Volské Voko. To vezmete obyčejné vejce, ale místo na pánev ho hodíte na ksicht Jiřího Paroubka. V přeneseném významu pak i komukoliv jinému. Populární střelivo. V médiích je někdy k vidění Paroubkovo Volské Voko dokonce i bez vejce.

Vztekle prskal jak flusanec na pánvi a chrstl mi přes plot pomeje. Já jemu bartošová. On mi namrskal na zápraží slupky od brambor a já jemu od banánů. Hodil záda. Já hodil granát. Mávaje Ženevskou konvencí vykřikoval, že tato munice je v sousedských válkách nepovolena. Přeskočil jsem branku, vrazil mu další granát do tlamy a vytrhl pojistku. Strašlivý výbuch mu roztrhl hubu od ucha k uchu. „Ty se směješ, ale mohlo tě to zabít!“ povídám tomu volovi.

Pche, mě bude poučovat, co se smí a co ne! Mě, ke kterému se Chuck Norris plazívá po čtyřech a škemrá, jestli by mi mohl vyčistit boty! Ale dobrá, nuž… Rozhodl jsem se, jít na to od lesa, ale protože u nás žádný není, šel jsem na to od Kauflandu.

V letních hicech, kdy je nutné mít okna trvale otevřená, jsem začal na zahradě spalovat čoudo-pucho-tvornou topnou směs. Mokré listí, dehtem nasáklé pražce, pneumatiku z Vejtřasky, hadry na nádobí a kopačky našeho mladýho, které už samy o sobě smrděly jak sedlo z vosla. Na vrcholek vatry jsem položil i chcíplého ježka, kterého dotáhla kočka. Protože blbě čuměla, přihodil jsem ji taky. Zadul vítr od Azorských ostrovů a sousedův dům byl záhy obestřen říhancem samotného Pekla.

Abych se sám neudusil, nasadil jsem IPCHO, které mám už od školních let přichystané pod polštářem.

Za stálého kýchání jsem přidával lehké topné oleje a přilil i mazut, nachytaný zpod jeho sovětského ropomobilu, kterému to ze všech ovorů kapalo jak z prostitutky po šichtě. Saze po něm budou úžasně mastné a půjdou špatně umývat. Po několika hodinách trýznivé sado-udírny, jsem uvedl sousedy ve zdánlivou iluzi, že mě to konečně přestalo bavit a nechal oheň skomírat. Maskován větvičkami angreštu zapíchanými za gumu svářečských brýlí, jsem trpělivě vyčkával ve skrytu cirkulárky. Jakmile sousedka pracně domyla poslední černé mastné okno – zatopil jsem znovu!

„Inu, není nad dobré sousedské vztahy!“ řekla babička a zaživa umřela.

Když odjel na dovolenou, objednal jsem Tatru betonu, zalil mu jím okrasné jezírko až po okraj a po vytvrdnutí na něj namaloval velké tiskací „H“. Po návratu se nestačil divit, kolik se mu tam rojí helikoptér. Usoudil, že pod střechou mají určitě hnízdo a tak zavolal na policii. Dispečerovi oznámil, že by ho potřeboval vykouřit. Ten mu poradil, ať zavolá raději na hasiče, že na tohle jsou u nich vybaveni lépe. Mezitím soused chytil jeden z vrtulníků za ocas, právě když se snažil vzlétnout, otočil ho vzhůru kolama a posekal mi s ním záhon fuchsií.

Vrátil jsem to jeho fuchsii, když se opalovala na zahradě. Počkal jsem si, až usne a neslyšně jak Inčučůna přeskočil plot. Svůj šourek, který zůstal na ostnatém drátě, jsem tam po zralé úvaze nechal. Bude se hodit jako orientační značka při zpáteční cestě. Zlehounka, abych tu funící, zpocenou a mastnou velrybu neprobudil, jsem jí doprostřed zad položil znak automobilky Renault, za tím účelem udloubnutý z přední masky kamiónu zaparkovaného u nedaleké benzínky.

Když slunce dokonalo svou práci, rudě orámovaný bledý cejch mezi manželčinými lopatkami souseda pěkně namíchnul. Běsnil jak rozzuřený dikobraz a zakryl jí ho vojenskou polní lopatkou, zastrčenou za gumu sádlem nasáklých, překynutých bikin v naději, že lopatka mezi lopatkami se ztratí.

Také jsem mu přeřízl kozu. A on moji. S tím rozdílem, že já jemu tu na řezání dříví a on mě tu živou v chlívku. Úchyl! Když se ta mečící miminka s knírkem a kopýtky narodila, musel jsem je utopit, protože doktor Frankenstein mi to nebral a v Mengeleho výzkumáku zrovna neměli volné bandasky s formaldehydem.

Vloupal jsem se mu v noci do kůlny a dumal, jak mu to vrátit. Našel jsem jeho holínky zaparkované pod ponkem. Nalil jsem do nich až po okraj jeho vzácnou chloubu vynalezenou kdysi soudruhy v NDR – vysokooktanovou chlévskou mrvu, která hnojila s takovými grády, že brambory se po ní samy nastrouhaly a usmažily do bramboráků už v záhonu. Každému z gumáků jsem ještě vycpal špičku po jednom spreji s barvou, co měl na poličkách. Nakonec jsem do každé kaučukové střely narval hasící přístroj s CO₂, visící na stěně a holínky zapálil.

Poté, co se flambované gumáky krásně černočerně rozhořely, přišel čas hasičáků a sprejů. Explodovaly a vynesly každou z holínek na oběžnou dráhu, zanechávajíce za sebou překrásný barevný ocas. Dodnes se odborníci střediska kosmických startů v maďarském Sermetam Terakete dohadují, co že to Češi vypustili za záhadné družice. Poslední slabý signál o nich byl zachycen z odvrácené strany Měsíce, kde je pochcala Lajka a pak zmizely nadobro.

Ještě zbývá dodat, že než raketové holínky vnikly do stratosféry, laškovně se zavrtěly nad sousedovým domem a ohodily ho tak fantastickým graffiti, že by Mádl s mladým Vorlem a další holky z Gymplu vejrali jak jeptiška na porno.

Nelítostný souboj vyvrcholil těžkou dělostřeleckou bitvou. Z roury starých kamen jsem sestrojil kanón a pojmenoval tuto novou polní zbraň „Kamnón“. Střílel jsem po něm vánoční dárky od tchýně, předvolební letáky, cédéčka Sámera Krysy a jiný domácí odpad.

On kontroval tankem! Velkokapacitní kontejner u Jednoty převrátil na svou Ladu a přivařil ho k ní, čímž se její design vlastně ani příliš nezměnil, zato však získala další pancíř navíc. Naštěstí pro mne však tank do bojů nezasáhl, neboť zasáhla ruka zákona.

Místní strážník Leoš Pidiúd chtěl vehikl zřejmě ze závisti pokutovat za nadměrné rozměry a když po pěti hodinách obcházení nenašel stěrač, za který by mohl bloček zastrčit, alespoň ze vzteku nasadil všechny botičky, co měl v autě a klíče od nich spolykal. Pak se spokojeně a s děsivým mstivým chechotem zabil do hlavy dlažební kostkou, aby už nikdy nemohl prozradit, kde jsou.

Válku ukončil můj pokus podrbat sousedovi mozek dávkou ze strojní pušky. Ze stodoly jsem vytáhl těžký kulomet Maxim, který jsem za okupace vyhandloval s Rusáky za starý radiátor. Namluvil jsem jim, že je to heavymetalová tahací harmonika v pancéřové úpravě, vhodná do zákopů v prvních liniích.

Donesl jsem i bedýnku střeliva, ale musel jsem smutně přiznat, že moje staré vetché kulky už jsou mi nanic. Zub času je vyžral jak bezdomovci kontejner. Rozebral jsem tedy krychličková ložiska ze svého čínského zahradního traktůrku, ale kostičky se vzpříčily v hlavni. Krychlomet nefungoval.

Skončili jsme tak jako tak na poúrazovém oddělení. Chybělo nám pár údů a orgánů, ale naučili jsme se výhodně doplňovat. On četl a já psal. Já poslouchal a on mluvil. Když jsme potřebovali na stranu, tak já stáhl kalhoty a on čůral. Vždy, když jsme měli na pokoji dlouhou chvíli, požádali jsme sestřičku, zda by nám vytáhla ty naše červený, žaludy a zelený, kule. Ochotně nám karty z nočního stolku podala a my mohli hrát. On míchal nohama a já rozdával ušima. Stala se z nás sehraná dvojka. Se sestřičkou někdy i trojka.

Nakonec nás poslali na posudkové oddělení k závěrečnému propouštěcímu vyšetření. On tam došel a já to podepsal. Od té doby je Smráďa můj nejlepší kamarád. Postavili jsme si nové domky a jak jinak, než vedle sebe.

A helemese…! Ten taškář mi zase hodil přes plot padanče!

(věnováno mr3skovi k narozkám )

Více na:

Moje žena dnes prohlásila, že nemá žádné boty. Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral jak Stephenson na Pendolíno, pak jsem otevřel přístěnek a zasypalo mě to až po krk. Vytáhl jsem si z oka stříbrnou lodičku, vyplivl kozačku a vysmrkal čtyři sandály. Skočil jsem do garáže pro buldozer, který nemáme a vyhrnul tu haldu před dům.

„A co je tohle?“ otázal jsem se. „Ty to nechápeš“, mávla rukou. „Prostě si nemám co vzít.“

To opravdu nechápu. Mám mozek primitiva, místy až degena. Nejspíš proto, že mám mozek primitiva, místy až degena. Hučí mi v něm jak vězňům v koulích, jak si ho namáhám, ale i tak stále nejsem v obraze. Asi jsem pod obraz.

Proto stejně tak nechápu, proč mají ženy v koupelně šestsetpadesát lahviček a piksliček, když já tam mám jen čtyři: Barbus, Pitralon, Solvinu a repelent proti filckám.

Měl jsem ještě tenhle Old Špajz, ale ten mi manželka omylem vhodila do nádržky záchodku v domnění, že podle vůně jde o desinfekci, která s mikroby a jinými toaletními bubáky zatočí tak, až se jim zkroutěj brejle a srolujou klepeta. Nestalo se. Naši alieni domácí se teď drze sprchují pod prkýnkem a voní jako kdysi já. Parchanti!

Tuhle jsem byl dokonce nucen hledat cestu k vaně s GPS navigací. Nenašel. Všechny tři satelity, které měly polohu určit, pod náporem takové hustoty informací zkolabovaly a zřítily se k Zemi. Naštěstí nezpůsobily vůbec žádnou škodu. Jeden se zapíchl do Mrtvého moře, čímž ho zabil úplně, druhý zahučel do kedlubnového pole v jižním Finsku a třetí srovnal se zemí budovu Parlamentu ČR v Praze.

Nakonec jsem vanu v tom pralese kosmetiky našel až s pomocí virgule na hledání vody. „Inu, nic se nemá přehánět“, řekla babička a vyšňupla lopatu kokainu.

Najít po velkém praní svých pár svršků, také někdy chlapa řádně vyčerpá. „Kde mám moje oblíbený tričko s Rambem?“ optal jsem se onehdy. „Promiň, asi bude mezi mejma“ odtušila. Utáhl jsem si kolem čela černou silonku, svlékl se do půl těla, namazal se Vegetolem, otevřel dveře její šatny a odvážně vstoupil do té džungle.

Mačetou jsem si klestil cestu spoustou téměř neprostupných území cizích názvů, jako například Kokos Kanál, Vrzáče, Dolče&Gumárna, Prda nebo Adihash a cestou vyhodil do vzduchu kulometné hnízdo Vietkongu plné vřeštících bambusáků i s ramínky a čutorou.

Poté, co jsem Johna osvobodil, lehl jsem si na otoman, přikryl se letákem z Intesparu a začal nad tou ženskou nenasytností usilovně přemýšlet. Když jsem se pod zlevněnými ploutvemi a baklažánem za tři pade po třech hodinách probudil, tak jsem na to vše přišel!

Ženy netroškaří, jelikož jsou velmi předvídavé. To vše tam hromadí z důvodu, kdyby si muž náhodou přitáhl domů milenku. Ať bude taková, maková nebo třeba plešatá černovlasá blondýna – vybere si každá. Oblékne se, obuje, navoní…

Obdivuji ženy – jsou tak velkorysé.

Více na:

Včera mi přítelkyně donesla z Orient shopu, kam chodíme kupovat různá koření, čaje, vonné tyčinky, svíčky a tabáčky, nějakou fajnovou orientální směs do vodní dýmky.

Těším se, usedám s vodnicí na koberec, dělám si pohodu, rozvážně zažíhám a labužnicky vtahuji první doušky té vonné esence. Čekám nájezd nirvány na jejíž vlně duševního klidu pro Vás stvořím novou povídku. Možná z nějaké říše divů, či jiného světa tam za Branou Poznání. Uvidíme. Zatím se mi jen, navzdory chladnému kouři, rozlévá hrdlem příjemné teplo a tak začínám psát a třeba zrovna o tom kouření. Nuže tedy…

Již jako malý chlapec okouzlený indiány jsem si z babiččiny dřevěné nohy vyřezal dýmku míru a cpal do ní vše, co šlo zapálit. Strouhanku, piliny a seno i s bobky ukradnuté zpod zadku chudákům ušákům v králíkárně. Také semínka muškátů, dědův Sorbit, prášky na prostatu i uschlou vosu za oknem. Byl jsem zkrátka takový Všehul.

Dokonce jsem zpopelnil i ruský ultrasilný šňupací tabák Oгонь Сталинa, který byl za války používán i jako palivo do raket Kaťuša a později experimentálně aplikován ruským ženám v případech potřeby vyvolání potratu. To už děd zuřil jak Maková panenka, když jí policisté z protidrogového pokosí políčko.

Přerazil o mě druhou babiččinu protézu, hlavičku dýmky mi zalil Dentakrylem a sirky schoval do seníku. „Vnoučku, vnoučku, pamatuj – Kdo kouří, ubližuje sobě i druhým!“ pokárala mě zpod stolu beznohá babička a típla vejfuk z Tatry dědovi o plešku.

Nepustilo mě to ani v pubertě a tak jsme na chmelové brigádě zkusili s klukama ubalit sušené chmelové listí. Dopadlo to prachbídně. Dokáleli jsme se jako ti poldové, když svou makovou kořist ve služebně vysmoukli i s nic netušícím motýlem Emanuelem, který čekaje na svou opiovou vílu zatím v sousední makovici tiše onanoval. Smutný příběh. Jářku, chmel je prostě odjakživa určen jen a jen k pití. Pivo nevyhulíš!

V pozdějším rozumném věku meditujících mužů jsme se začali scházet u kamaráda na dýmku vodní. Onehdá v práci uzmul technický benzín a v PET-láhvi od přírodní vody si jej propašoval domů. Samozřejmě to bídák řádně neoznačil! Kdosi, v domnění že vodou, dolil šíšu a zatopil jí v kotli. Poté, co na popáleninovém centru ve Vinohradech sdělali celý fungl nový hubertus z vepřovice na transplantaci našich ksichtů, jsme k onomu kamarádovi chodit přestali.

Krom toho se málo ví, že první mobilní telefon v Čechách vlastnili již Mach a Kadrnožková. Tehdy se tomu však ještě říkalo „utržené sluchátko“. Zkrátka, vždy je dobré vědět, co čklověk kouřří. Tenn bagr Jonatán do v kuchyni si obijednal dvojitý lángoš anebo ššpunt z wany a kesodyn úpratovat nestíhá cingilling a tralalaprd.

Be-fe-le-me prase leze po žezle ze žle-zle… je mě zle…

Škyt… hik… chy, ky, ry, z-bž-z

J-T-Td-Pblj… Po-SE-raro tuto tu… KCH-ECH-HuMbhGAA

dzZzez… opčcha… G RrrRBHaaAA… pKoşt §… muHL wavawovu… kaPSaiCin hhhr-KoKAMAx… ГbLoKß Ѿ

ʥ æ

.. ϡ . …. ¥ ..

…

.

(Dopsáno po návratu z Anesteziologicko-resuscitačního oddělení)

Vysvětlete prosím někdo mé přítelkyni, ať se příště pořádně podívá, co že to kupuje a že není směs jako směs! Tabasco není to samé co Tobacco, Habanero nemá nic společného s Havano, Curry opravdu není podobné Cherry a to vše smícháno ještě s Chilli a drceným Wasabi už vážně nechci nikdy vyhulit! „Směs Aladdinovo Koření“ himlhergot NENÍ SKORO TOTÉŽ co „Směs Aladdinovo Kouření“!

Na ÁRU mi sdělili krutou diagnózu: Máte AIDS! Akutní Indispozici Detoxikačního Systému. Jinými slovy: Pěkně jste se nám přehulil, panáčku! A tak jsem skončil se vstřebáváním rizikových látek a raději si kupuji perník s kokosem.

Hej! Určitě to není perník s koksem?!

Více na:

Proč zmastil? Inu, protože jsem mastňák. Kdo je to mastňák? To je druh turisty, hojně se vyskytující právě v našich zeměpisných šířkách. Tvor, který i pod stan táhne televizor a v hotelu si k snídani poručí všechny chody, i když doma je zvyklý snídat jen chleba s gothajem. Jako správný „Američan z Vysočan“ si nechá až na pokoj odnést portýrem igelitku Lídl se šnorchlem, když se vrací z pláže, za spropitné ve výši nula celá prd a nic. A krade mejdlíčka!

Lze ho však bezpečně poznat na letišti. Když se nikdo nedívá, vytahuje z umaštěného ubrousku chleba s řízkem a sehnut předstíraje, že usilovně hledá v batožině pas, rve mastnou tlamou mocné sousto flaksy kryt zbytkem rodiny. K tomu uhryzává kyselou okurku, co ihned osmrdí celou odbavovací halu a jež obvykle záhy vyklouzává z roztřesených prstů, padá na zem, roluje pod křesílky čekajících, aby obalena chlupem a inertním posypovým materiálem byla posléze dostižena, ofouknuta a za trest nenápadně sežrána.

Vybrali jsme dovolenou v jedné ze zemí, kde už včera snědli to, co měli na zítřek, ale což – od nás z ulice už tam byl každý, tak přeci nemůžeme trhat partu. Katalog sliboval nebe bez mráčků. Údajně v této zemi kápne nejvýše jednou za rok a sprchne maximálně jednou za sto let. Jinak prý samá modř jak banda Šmoulů na swingers párty. Sotva jsme vystoupili z letadla, rázem se setmělo jak na imigračním úřadu v Kanadě a začaly padat bagry s mrtvými Číňany za volantem. Takovou Čínu jsem v životě nezažil! Vody bylo tolik, že tekla i do kopce.

Náš delegát, jehož mastný poďobaný obličej vypadal jak fousatý bramborák, se jménem cestovní kanceláře začal překotně omlouvat, že k takovéto politováníhodné události dochází maximálně jednou za deset tisíc let. Opáčil jsem, jak to může vědět, když v té době byla statistika leda tak v plenkách z mastodontí kůže. Dal jsem tomu chytrákovi dvojitého Nelsona s trojitým odpíchnutým Rittbergerem a donutil ho ten žvást odvolat.

Chytře jsme si předplatili jen polopenzi. To tak – che! Přeci ty pracně ušetřené penízky neprožeru jak červotoč Hurvínka! Bylo ale nutné dotáhnout sebou proviantní kufr plný konzerv. Nikoliv však paštikových, to se rozumí. Nejsme ti, co dělají v cizině ostudu! „Paštikáři“ jsou ta nižší sorta, klohnící na bobku v kempu pytlíkové polévky Vitana. My jsme vyšší kasta „řízkařů“, co už sedává na plastikové židli hotelového balkónu a ohřívá chalupářský guláš v erární rychlovarné konvici a doráží se k tomu žemlemi ukradnutými na hotelové snídani.

Ty jsme propašovávali napěchované do plyšového méďy nejmladší dcerky, za tím účelem předem vykuchaného a zbaveného molitanových vnitřností. Neber to! – když je to zaplaceno. Míchaná vajíčka jsem si zase kupříkladu nakydával do kapes a do bot místo vložky vkládal pod každé chodidlo po plátku slaniny. Ušetřeno za večeři. Záhadou mi ale bylo, jak poznali naši národnost. Po pár dnech se totiž u vchodu do jídelny objevila v naší mateřštině cedulka Češi nekraďte! Do večera ji někdo ukradl.

Pobyt jsem užíval též tradičně po česku. Nechal jsem se zlákat akční nabídkou jednoho místního marketu s nafukovacími velbloudy, ploutvemi a jiným pryžovým plážovým vybavením. Na chodníku stála cedule BUY 1 GET 1 FREE! Nekecali. Zaplatil jsem cenu napsanou na gumové pantofli a tu druhou mi k ní opravdu přidali zdarma! Milá pozornost.

Také jsem se tam ožral s jedním maďarským turistou italským vínem, dánským pivem a finskou vodkou. Bavili jsme se u toho rusky a anglicky a když jsme to zazdili řeckým uzem, tak jsem se krásně česky pozvracel. Vskutku internacionální pijatika. I blijatika.

Nafotil jsem též několik terabajtů záběrů do rodinného alba. Máma za palmou, máma před palmou, děcka s mámou, děcka bez mámy, palma s mámou a děcka před palmou bez mámy. Palma bez děcek s mámou před palmou už mi ale připadala jako nesmyslný záběr. Přeci nejsem pablb, abych fotil takovou kravinu.

Dovolená se mi však začala líbit v momentě, kdy se do mě zakoukala jedna krásná recepční. Protože jsem ji naoko ignoroval, nevydržela to a jednou se dala do řeči. A že prý má po zbytek dne volno, tak co si takhle někam vyrazit. Chvíli jsem dělal cavyky a listoval ve svém diáři, jako že toho mám hodně. Ve skutečnosti tam smolím jen údaje o spotřebě elektřiny a plynu v naší domácnosti, ale to ona vědět nemusí. S casanovským zívnutím jsem souhlasil.

Pozval jsem ji na tenis. Tenis je taková hra, trochu jako hokej, ale úplně jiná. Hrají to jen dva. Lítají v keckách po namaděru rozflákaných květináčích a mydlí do balónku, co je ostříhaný „na Poláka“ takovou jako hokejkou, která ale vypadá spíše jako síť na motýly.

Nakukal jsem ženě, že si jdu zaběhat. Žraločím okem si mě podezřívavě změřila, ale zblajzla to jak slepice flusanec. Své bílé trenýrky s rudým lampasem jsem si vytáhl až pod bradavky, aby mi nohavičky nebránily v mém drtivém přechodu na síť, jenž je mou silnou zbraní a se kterým jsem kdysi vyhrál Paralympiádu v kategorii bezpáteřních. Boule v rozkroku se touto úpravou krásně vyrýsovala, tak jsem tam přidal ještě srolovanou ponožku, abych umocnil dráždivý efekt.

Povedlo se. S manželkou to na balkónu seklo o zem, kde v kuckavých záškubech rozryla chrupem dlaždičky jak Metrostav Prahu. Holt sexepýl dokáže divy! Hlavu jsem osadil pletenou čelenkou značky Dřevoplech n.p. a obě zápěstí okroužkoval nátepníky ze Spartakiády, které mi kdysi modrou fiksou vlastnoručně podepsal ten kašpar s piánem na krku, co zpíval Poupata.

Vyrazil jsem směrem hotelová sportoviště. Tam už na mě čekal kurt travnatý, kurt antukový, kurt betonový a Kurt Rasl. Ještě, že nemůže dorazit i Kurt Kombajn, to by mě dorazilo! Americký herec tu byl zřejmě též na dovolené a už proháněl loptičku s mou recepční. Syčák! Myslí snad, že ji sbalí jen na modré oči? Provokativně jsem se začal rozpinkávat na vedlejším kurtu.

Vysunul jsem bojovně bradu tak daleko dopředu, až jsem si na ní šlápl a nasadil kamenný pohled jako Švajcnegr v tom filmu Radiátor nebo jak se to jmenovalo. Měl tam tu plechovou hubu a červenou žárovku místo oka.

Nahodil jsem patku, po ní míček a vystřihl učebnicovou smeč Píta Semprase, vystříhal se „neců“, neb nejsem prase, párkrát podal jako André Kraťasy, jednou zakopl jako idiot a byla moje. Neodolala. Můj přirozený šarm kluka z českých luhů převálcoval i halyvůdské manýry toho napomádovaného šaška. Neunesl chudák tu porážku; na záchodovém prkénku si vylajnoval pytel kokainu a sjel se jak Ferda Mravenec v továrně na Biolit.

Po sportovním zážitku jsem slečnu vzal na zmrzlinu od Alkajdy a pak na večeři na tyhlety plody moře. Sežužlali jsme steak z barracudy, vysrkli těla škeblím, odžvýkli zadečky krevetám a kleštěmi zfrakturovali klepeto humrovi, zírajícího na mě vykuleným okem na stožáru, v němž se zračila němá výčitka.

Když jsem viděl všechna ta klepeta, štangle a antény co z té potvory trčely, vybavil se mi Vetřelec rošťácky vykukující kosmonautovi z břicha a odvedl jsem svou recepční raději do horké výřivky, kde nebude poznat, že toho hrášku v obloze bylo příliš. Jen jsme se ale začali dostávat do varu, už mě tam vyslídila moje přepadová stíhačka se svým neomylným ultravýkonným termoradarem, v invazní kamufláži květovaného županu a s natáčky na kokpitu. Ta mi dala!

Respektive nedala. Celý týden. Mi nedala. Prý: „Já ti dám manželskou nevěru! Stačí, že už máš jednu nemanželskou Věru!“. Dostal jsem zaracha, provinile sklopil uši, zatáhl podvozek a od toho dne seděl poslušně na balkóně, kde jsem ji pozoroval, jak si piluje nehty, opaluje šunky, smaží špeky a smutně koukal k bazénu, jak slečna recepční dovádí s jakýmsi mladým Italem, který nebyl tak hloupý jako já, aby si bral na dovolenou manželku.

Dvoutýdenní pobyt utekl jak Kubiška z čínské restaurace. Velkokapacitní výkrmna vyžraných Němců a pásový lidogril fungoval bezvadně. Opálení odjeli – sejři najeli. Hnědáci ven – bělouši sem! A tak neustále dokola.

Po návratu domů jsem zakoupil barel odmašťovače a vykoupal se v něm. Za mastňáka už nikdy nebudu! Mám toho dost! Mastňák a ještě k tomu verze „der unterpantoffel“ je vážně příšerná kombinace. Stanu se neoholeným drsným cestovatelem a dobrodruhem vyšisovaného vlasu a ošlehané tváře, co má děvku v každém přístavu!

A až z moře zaduvší pšouk Poseidónův napne jachty plachty, já vyrazím někam na Hawai, Kubu nebo na Bali nabalit domorodky, které mi vleže s drinkem na pláži namasírují hlavu svými monstrózními ňadry a na svých tlustých stehnech uválejí doutník takového průměru, že ropovod Družba je proti tomu brčko od Kindrkoly.

A domů pošlu čumkartu s jediným slovem: ŽIJU.

A vůbec….. nepošlu nic!

Více na:

Dospěl jsem k rozhodnutí pořídit si dítě. Chtěl jsem si ho vyřezat z polínka jako v té pohádce o Otesánkovi, ale doma strkáme do radiátoru jen brikety a po těch se mi smekal řezbářský nůž. Navíc nejsem tak zručný tesař, jako byl ten zarostlý ilusionista, co onehdá chodil po vodě a za tu troufalost dnes visí na trámu v každém kostele.

Udělali jsme to tedy se ženou klasickým způsobem a to kapalnou výměnou genetického materiálu. Večer jsem sfouknul petrolejku, skopnul z nohou galoše, nadzdvihnul duchnu a hupsnul na mámu. Udělal jsem jí to šestkrát. Třikrát tam a třikrát zpátky. Dal jsem do placu pár chromozomů Ypsilon, ona přihodila nějaké to X, trochu jsme to zakvedlali a pak devět měsíců čekali, až se to uklohní.

Když přišel čas, tak to prasklo. Ta plodová voda. Manželka škytla, prdla, omdlela, robátko kviklo a poblinkalo porodníka. Pak od něj dostalo herdu do zad, aby hned na začátku pochopilo, co ho na světě čeká.

S výběrem jména to nebylo tak jednoduché. Nechtěli jsme propadnout módním vlivům jako třeba ti snědí, co snědí psa jako nic. U nich jsou poslední dobou v kurzu jména po slavných osobnostech. Takže se dnes v ghettech učí vytřískávat okna samý Rocky Ščuka, Sandokan Horváth, Pikaču Lakatoš a vrhat děti Arabela Demeterová nebo Madonna Kotlárová. Králové rock’n’rollu a popu Elvis Preclík a Majkl Klakson mají smůlu, že se již vrátili na svou planetu a tak svého hnědočeského jmenovce už bohužel potkat nemohou.

Cizí jména v kombinaci s českými příjmeními jako třeba Džejsn Vomáčka nebo Karlheinz Krahulec bývají také pro smích a my nechtěli potomka vystavit nejapným žertíkům. Dali jsme mu tedy jméno Neotesánek, aby lépe ondatra.

Neotesánek se měl k světu a rostl jako z vody. Aby ne, když jsme ho místo kolíbky nechávali houpat vodou ve vaně. Manželka vyčetla v knize Moderní dítě, že plavání kojencům prospívá. Když se unavil a klesl ke dnu, šnorchlem jsem mu zpívával ukolébavku „Měla babka čtyři hrušky a větříček jen dvě, foukej, foukej dědoušku, budou sladké obě šest…“ nebo jak to bylo.

Má žena se v robátku zhlížela a v dobré víře, aby děcko vypadalo „in“, začala ruinovat rodinný rozpočet nákupy hadříků ve značkových buticích. Jak těžké nepodlehnout v době, kdy vítězí pozlátko, alibisticky okecáváno zájmem o kvalitu, která je ale pouze zneužívána coby rukojmí. Záměr vyšel a všichni jsme na to skočili. Marketingoví upíři a mozkožrouti dosáhli svého.

Mimi bylo nyny, kakinkalo do značky a nejspíše i na ni. Rád bych věděl, co z toho takový špunt asi tak má? Můj děd vyrostl ve slušného člověka, byť proběhal své dětství oblečen v jutový pytel od brambor. Já chodil v krepsilónu a občas už jsem byl pěkný sígr. Jestli v tom bude přímá úměra, tak počítám, že můj vnuk evoluje v megagrázla oháklého do hedvábí z nanovláken.

Jednou jsem ženu do takového butiku doprovázel. Vešel jsem a nestačil se divit. Samá luxusní značka. Když jsem však spatřil kočárek McLaren, vypadly mi oči z důlků, mozek z hlavy a jazyk z tlamy. Teď už zbývá jen sehnat bryndák Ferrari, dudlík Maserati, plíny Lamborghini, svetr Porsche a proprdlé trenýrky Zetor Turbo. K tomu chrastítko Aston Martin, fusekle Bugatti, dupačky Rolls Royce a nočník Jaguar.

Jako když flaksu vhodí v hejno supů, jsme se na výprodejní akci jiného hadroidního marketu servali o ramínka, podupali hlavy několika slabším nešťastníkům, ale vyhráli skvělý pocit, že prcek bude „trendy“. To se nám vrátilo. Dítě nasáklo snobingem jak pemprska hnědkou. Později úplně odmítalo nosit neznačkové oblečení, pít neznačkové nápoje a pohrdalo neznačkovými kamarády.

Upravené rčení „šaty kryjou člověka“ se stalo parafrází příslovečného šuntového bonbónu. Ten aby se vůbec prodal, musí být zabalen do třpytivého oslňujícího staniolu, což z něj rázem dělá „lepší“ zboží. Co naplat, že po rozbalení zhořkne na jazyku. Dobře nám tak. Tedy Budiž hořkost!

Jakmile Neotesánek začal chodit do školy, stal se opravdu pěkně neotesaným a jako z divokých vajec. Což jsem nepochopil, neboť mám vejce domácí. Svět jemuž byl vystaven, nám ho svým vlivem navzdory naší urputné snaze prznil jak vlčák čivavu. Nepomohlo ani víceleté gymnázium, kde se mu nedostalo ničeho navíc, jenom to víc stálo.

Úpadek šířící se jak prasečí chřipka Parlamentem, neušetřil ani naši ratolest. Tradiční metody výchovy se rozložily jak motocykl čínské výroby. Včetně přibaleného kapesního nožíku jakožto dárku zdarma, který sice neřeže, ale úžasně bliká a má USB-ventilátor.

Jednoho dne Neotesánek matce odsekl a odeslal ji do míst, kde byl již každý z nás, ale nikdo vlastně neví, jak to tam vypadá. Dal jsem mu pohlavek. Ten zmetek zavolal na dětskou helplinku. Přijelo zásahové komando a seřezalo mě hlava nehlava a lešenářskou trubkou zvalchovalo hřbet záda nezáda.

Dorazila též speciální dětská psycholožka MUDr. Hilda Hnutá. Ta doporučila dítěti, aby si ještě do tatínka koplo. Odborně to odůvodnila jako nezbytnou eliminaci traumatu pomocí pacifikace stresora. Dítě s radostí poslechlo a před zraky čumilů na chodníku provedlo zákonnou exekuci. Dav mu fandil a mě pak nádavkem zlynčoval.

Vyfotil to nějaký pisálek a druhý den se ve škvárovitém plátku objevil palcový titulek NELIDSKY TÝRANÉ DÍTĚ ZACHRÁNĚNO ZA 5 MINUT 12 ZE SPÁRŮ BESTIÁLNÍHO RODIČE! Uplivl jsem si nad tím, jak nehorázně bulvár lže. Bylo to totiž o půl čtvrté.

Neotesánek však ještě neskončil. Hodil do sebe jednu mletou krávu v housce od strejdy Meka a za ulité peníze na školní obědy zakoupil na internetu letecký rotační kanón. Závěsnou výzbroj bitevních vrtulníků Apache a Cobra doplnil ještě dvěma raketovými střelami Hellfire, které si zastrčil za gumu značkových tepláků a zřejmě ještě pod vlivem rozrušení z mého fatálního přečinu se rozhodl vykompenzovat své trauma a zúčtovat s křivdou na něm spáchanou. Vtrhl do školy a postřílel všech 716 žáků a učitelů i se školníkovým kocourem, který šel náhodou okolo.

Dílo završil doma v kuchyni, kde si k vepřovému řízku přikrájel do fritovacího hrnce i svou vlastní matku. Případ vstoupil do análů kriminalistů pod názvem Malostranský masakr elektrickým kráječem na hranolky. V polských listech překládaný jako Pisoarnaja masakra elektrycznym rubacziem dla granoluw zemiakowych.

Nakonec vše sama ukončila všemocná ruka Prozřetelnosti. Malý krávohlt a prasožrout byl semlet božími mlýny na prasokostní moučku a kaluž Maggi poté, co se pokusil zastavit nože vysokoobrátkového přístroje holýma rukama. Doplatil tak na svou degeneraci počítačovými hrami a neuvědomil si, že kuchyňský robot není Terminátor, magické schopnosti nasbírané v hrách v reálném světě neplatí, osudné omyly v životě nelze vyřešit jeho restartem, ani že náhradní životy neposbírá v příštím levelu. Žádný level už totiž nebude. GAME OVER.

Vlastně jsem byl paradoxně rád, že to všechno tak skončilo. Prodal jsem dům a udělal to jako můj otec. Ten, když býval znechucen světem, prohlašoval, že koupí sekeru a odjede do kanadských pralesů kácet stromy. Tam prý v okruhu tříset mil nepotká živou duši a bude mu dobře. Nikdy neodjel. Asi mu svět nepřipadal pošahaný až tak moc. Mně se ale zkušenost se sekerou a dřevem bude hodit – vytesám si konečně OTESÁNKA.

V nějakém tom Inter-OBI-Spar-Maxu jsem koupil sekeru a nastoupil do letadla Boeing 787 s 250 místy k sezení. Musel jsem se posadit druhému pilotovi na klín, neboť letoun neměl uzpůsobena místa ke stání. Chyběla totiž poutka od stropu a na všech sedadlech už bylo plno.

Sedělo tam 250 chlapů se sekerou.

Více na: