Ahoj lide!

Rok a půl utekl jako Kajínek z basy a máte mě tu zpátky ve světě displejů a mozolnatých palců. Prozradím vám důvod, proč jsem se na takovou dobu vytratil.

Přišel jsem o zrak v levé vulvě. Nebo bulvě? (Hrome, musím tu češtinu trochu oprášit!) Zkrátka v oku. Přihodilo se to ještě v době, kdy jsem byl online. O pár týdnů později se přidala částečná chromajzlýza páteře a nohou. A tak jsem zmizel, abych se uzdravil. Proč bylo odpojení nezbytnou součástí, vysvětlím.

Pointu celého článku by mohl vystihnout podtitul „Chceš se uzdravit nebo léčit?“. Ač se může na první pohled zdát, že jde o podobné pojmy, zdaleka tomu tak není. Máte-li už pod sebou toaletní prkýnko zahřáté, tak se na něm pohodlně uvelebte a čtěte dál, patříte-li mezi lidi, kteří řídí svůj život. Pro ty, kteří se řídit nechají, to bude nejspíš jen ztracený čas, takže doporučuju spláchnout a jít dělat něco jiného.

Projevy účasti a soucit mi jsou příjemné asi jako rastamanovi česání. Procházím-li nějakou nemocí nebo zdravotní krizí, nesdílím to. Jedině, až když je to za mnou. Potřebuji se s tím poprat výhradně sám. Jsem spíše jako takové to divoké zvíře, co si zaleze do křoví a tam si líže rány samo. S nikým nejsem v kontaktu, ani s rodinou, kolegy, známými. Prostě nemám potřebu otravovat svými bebínky.

Částečná ztráta zraku mi ale popravdě obrátila život naruby. Oko je můj hlavní pracovní nástroj. Jako výtvarný šudlal potřebuji dvě zdravé oči a aspoň pravou ruku. Podobně jako jsou třeba pro Ronalda životně důležité dvě haksny a vlasy, aby měl co gelovat. Avšak teprve jakožto pidlooký bourač do futer a nalévač kávy na talířek místo do hrnku, jsem si uvědomil, jak nepostradatelné oko je a jak moc jeho poškození omezuje. Zkrátka takový Jan Diwous z Trocnova.

Specialisté mi sdělili, že za tímto onemocněním stojí „styl života“. A že se může stejná vada kdykoliv objevit i v oku druhém. Což by znamenalo bourač do zdí a nalévač kávy do topinkovače. Jan Diwous Lucemburský. Ale znáte to: „Toho Bohdá nebude, aby Diwous český z boje utíkal!“

A krom toho ta záda. Obratel popraskaný jak třikrát ohřívaný kostelecký agropárek, plotýnka jak rozšláplá žvejka a metalové riffy vybrnkávané na přilehlé nervy, díky čemuž každý nádech bolel asi jako takové malé harakiri. Levá noha paralyzovaná tak, že jsem ji při chůzi nedokázal zvedat. Tak jsem si do kolena navrtal skobičku, přivázal provázek a vodil se jak Skupa Hurvajze. Shrbený a hnáty křivé, pod kapucí osoba. Nutné přestávky během chůze každých 100 metrů. No, škoda mluvit.

I přes bolest je ale nezbytné se pravidelně hýbat, takže jsem vyrážel na špacírky podél moře. Když jsem se tak po promenádě belhal od lavičky k lavičce, devadesátiletí dědci, co tam krmívají kormorány, se mi tlemili, šťouchali do mě berlema a provokativně okolo mě tančili break dance.

No dobře, to už trochu kecám, ale však vy poznáte, kdy nadsazuju. To jen proto, že nemoc nestojí za to, aby se z ní dělalo bůhvíjak vážné drama. Nevyprávět o své probíhající nemoci stále dokola a každému na potkání je zásadní. Tím si ji člověk vsugeruje, přesvědčí svou mysl, že ji opravdu má, uvěří v ni a o to hůře se jí pak zbaví. Slova dokáží být leckdy nebezpečnější než samy ty nemoci. Jak jste viděli, také jsem se ani slůvkem vloni nezmínil, chvíli tady s tím ještě fungoval, ale pak rázem zmizel a vydal se na cestu uzdravení.

Do toho ještě ten coronavirus. Jak jsem posledně předjímal, další mediální šílenství v řadě, na které se lidi upnou a nebude s nimi rozumná řeč. S tím zmetkem jsem se možná setkal, ještě než dorazil do Evropy. Potloukal jsem se po asijských letištích, baštil místní netopýry v těstíčku a to v době, kdy už u Japonska kotvil v karanténě ten nachcípaný parník. Tam jsou ale na podobné situace zvyklí a nevyšilují. To, co jsem zaznamenal z Evropy, když to do ní dorazilo, z toho zůstával rozum stát.

No, narovinu – ukázková reakce nepokorné rozmazlené civilizace, odevzdaně závislé na zdánlivě všespasitelném pokroku, která uvěřila, že vše ovládá a má pod palcem. Až takovým tím hlupáckým komunistickým stylem „Poručíme větru, dešti!“. A najednou Matka příroda ukázala, kdo je tady Pán. Případně Otec příroďák ukázal, kdo je tady Paní – to pro genderovou korektnost. Zřejmě zasloužená lekce, kdo ví. Z mého pohledu spíše šance k našemu alespoň částečnému prozření. Doufejme. Každopádně jsem byl ale rád, že té toxické, ducha devastující mediální masáže nejsem součástí.

Zhoubný vliv mají také lidé, kteří vás sráží. Ačkoliv to na první pohled vypadá opačně. Ti, kteří litují, s účastí se vyptávají a zajímají, varují, straší jak s takovou nemocí dopadli jiní a tak dále. Možná to myslí dobře, ale pryč od nich! Oslabují vás. Ničí princip vnitřní cesty za uzdravením. Je bohužel nezbytné se jim vyhýbat. Naučit se je neslyšet a nevidět. Nechat je tam, kam patří a sami patřit asi chtějí – do čekáren špitálů. Jejich svět. Ne váš, chcete-li se uzdravit a ne jen léčit.

Ostatně toto je také zajímavý paradox, který potvrzují i sami lékaři. Řada lidí se vlastně uzdravit ani nechce. Hýčká si tu svou nemoc a drží si ji. Nechce se jí zbavit. Získává jim pozornost, ostatní je litují, mají díky ní různá privilegia a podobně. Zní to možná trochu uhozeně, ale u lidí s jinak prázdným životem, bez náplně, bez ničeho čím by zaujali, je to možná pochopitelné. Ty ale nechme být, nepatří do našeho tématu. Lidé rozhodní a činorodí se uzdravit chtějí, protože je nemoc v jejich aktivním životě povětšinou omezuje.

Co tedy zbývalo? Buď si zajet do Pelhřimova, prohlídnout si tam kafilérku, ať vím, do čeho jdu, anebo se dát do kupy. A tak jsem se vypařil. Uklidnit duši. Usebrat se. Oprostit se od všech zdrojů shonu a stresu. Což u mě vyžaduje jediné – vzdálit se opět z naší civilizace, která je toho všeho plná a tentokrát mi dala za uši řádně. Ne, že by mi to odtržení nějak vadilo. Naopak.

Sundal jsem nohu z plynu. Odpojil kontakty. Utekl z toho blázince za rachotu výstřelů z Chocholouškovy bazuky. Zalezl jsem si do toho křoví. Jen se šoural a mžoural. Pozoroval svět nezúčastněně jak ten poloslepý belhavý pes.

Než jsem ale odjel, navštívil jsem lékaře. Kvůli správné diagnostice. Pomáhá mi, když vím, v čem je problém a co ho pravděpodobně způsobilo. Pak se mi lépe pracuje se sebenápravou. Takže jsem si nechal zvýšit osobní protonové číslo na rentgenech, zparamagnetizoval si svůj titanový zub na rezonaci a nechal si napumpovat do žil zeleně svítící kontrastní látky (asi Predátorovu krev), abych si, když jsem je v noci vyčůrával, nemusel na WC svítit.

S díky jsem odmítl veškeré nabídky tišících léků, protizánětlivých injekcí, natahování na skřipec při fyzioterapiích i upgrade na eDiwouse při elektroléčbách. Při zmínkách o fotodynamických terapiích a operacích jsem už doktory rezolutně utnul. Vysvětlil jsem, že mi šlo jen o fundované určení příčiny a objasnění eventuálních rizik.

Jediné, co mě docela zaujalo, byla od mého očního chirurga nabídka extrakce a implantace. Ovšem ne již léčebná, ale upgradovací, abych nemusel nosit brýle, pokud prý se dokonale doléčí aktuální pirátský syndrom. Jak jsem to pochopil, při oné operaci by mi pajcrem vydloubli z očí přírodní čočky, s nimiž jsem se vylíhnul, mrskli je do odpadkového koše a nějakým sekunďákem mi tam nalepili umělé, designované přesně mně na míru.

Jelikož se technologie ženou vpřed závratným tempem, zvažuju, že bych si nechal voperovat ty s tím rudým zaměřovačem a aplikací pro spektrální a chemickou analýzu jako měl Terminátor. Pak bych vás holky viděl nahaté i přes hadry a po straně by mi naskakovaly údaje o chemickém složení vašich těl. Procenta uhlíku, vápníku a tak. A taky hormonální hladiny, takže bych bezpečně věděl, jestli na to máte chuť nebo ne.

A u vás chlapi, bych poznal, jestli mi lžete do očí ne jen podle řeči těla jako dosud, ale navíc i podle změn v termálním obrazu a zvýšeného vylučování potu, eventuelně dalších tělesných sekretů. Takže se těšte, rošťáci a roštěnky!

Ale to je zatím jen eventualita, uvidím příští rok. Tím můj kontakt se špitály skončil.

Medicínsky?

Naštěstí mám kliku na osvícené lékaře, nakloněné mému praštěnému záměru neléčit příznaky, ale podstatu. V tom tkví vlastně vše. Způsob vnitřního nastavení, přístupu k nemoci i celého následného kurýrování. Zkrátka buď se pasivně zcela odevzdáš lékařskému systému ve smyslu „dělejte se mnou, co chcete a lečte mě, až mě uléčíte k smrti“, anebo „vezmu to do ruky i sám a uzdravím se“.

Profesor O’Spine, který je u nás v Irsku uznávanou kapacitou na páteře a k němuž jsem se naštěstí dostal, pokýval hlavou a svou injekci s půlmetrovou jehlou zasunul zpět do pochvy u pasu, když jsem mu vyjevil svůj úmysl. Pochopil, že nepřišel odevzdaný oukropeček s filosofií „mouchy, snězte si mě“. Za takovým lékařem zajdu rád. Fascinují mě všichni vzdělaní lidé a natož v takto náročném oboru. Žel i mezi nimi jsou holt někdy takoví ti systémoví rutinéři. Ono systematické „práškování“ obyvatelstva si bohužel přesně vybavuji, když jsem kdysi ještě žil v České republice.

Co se týče diagnostiky, akutní léčby, neodkladných zákroků, operací a všech těchto řezbařin a instalatéřin, tam je účinek současné medicíny bez debat. To, co už dnes dokáží, je ohromující a obdivuhodné. Asi jen hlupec nebo nějaký pomýlený paranoik žijící dobrovolně s krůtami v zemljance by se jim vyhýbal.

Pak je tu ale druhá část a to nemocí chronických, ke které lze přistupovat i jinak než rutinně, tabletkami a nekonečným vysedáváním po čekárnách. Lze tím zdravotnímu systému vlastně i ulevit a nevyužívat ho nadbytečně, není-li to nevyhnutelné. Tento směr, aspoň zde na západě, za který mohu mluvit, zdá se nabývá na významu jakožto způsob léčby chronických onemocnění. Od obyčejných praktických lékařů až po specialisty.

Po přestěhování na západ jsem překvapeně poznával poměrně jiný přístup, který, jak jsem si několikrát ověřil, funguje a léčí účinněji a tak nějak více lidsky, kdy pacient není pro lékaře jen položka na běžícím pásu a zdroj bodů od pojišťovny. Paradoxně nás to vrací k moudrosti předků. Spíše k modelu rodinných lékařů jako utěšitelů, empatických zklidňovačů a nastavovačů zdravého rozpoložení mysli, než supervýkonných předepisovačů receptů a nákladných vyšetření.

Tito moderní lékaři jsou dar z nebes. Asi nepotřebují být těmi všemocnými a všerozhodujícími Pány Bohy, jak si to pamatuju. Člověk nemá pocit, že je upozaděn, musí nábožně vzhlížet a bez odporu poslouchat, protože je jen pitomeček, který tomu nerozumí. Dnes jsou lékaři naštěstí více skromní, neautoritativní a nechají to i na nemocném, přeje-li si to tak. Případně doplňují ozdravnou cestu svou erudicí, eventuelně aplikací výdobytků lékařské vědy. Podpoří člověka v jeho aktivním přístupu k nemoci. Záměrně nepíšu pacienta, protože to už je status rovnou předem srážející do role pasivního a odevzdaného. Bohužel i s takovým principem medicíny jsem se za svého života setkával.

Každopádně je zřejmé, že řada dnešních onemocnění a civilizačních chorob vzniká v hlavě. Neznamená to nutně poruchu psychiky, ale třeba jen stres, přetížení v některém aspektu života, nesprávný životní styl, zanedbání signálů těla. „Tělo následuje mysl“ říká se.

A o tom to celé je. Jde-li o potíže s takovýmto základem, tak na to jdu svou cestou. Cestou aktivního přístupu. Práce na sobě. Zklidnění. Komunikace se svým tělem a myslí. Hledání příčiny. A nápravy. Uzdravuju se. Nechci se jen donekonečna léčit, baštit kila prášků, vymetat špitály a být navždy pacientem. A to často uměle vytvořeným pacientem, aby se systém nažral.

Jsem chodícím důkazem, že to jde. Nikdy jsem žádné léky nebral. Ať už na potíže fyzické, anebo duševní. Ani je netiším. Žiju se svou bolestí jako s darem. „Miluj svou bolest!“ je takové mé osobní motto. Není to nic jiného než komunikace se svým tělem. Způsob jakým s námi rozmlouvá. Signály, kde je co špatně a co si zasluhuje péči.

Nikoliv ovšem stylem šoupnutí porouchaného auta do servisu. Nechat si dolít olej, vyměnit filtr a brzdové destičky. To je způsob, jakým sami k sobě obvykle přistupujeme. Tristní. Žel, tak jsme si to sami nastavili. Jak zpívají Clawfinger: „We are the prisoners of the system we create“.

K bolesti jsem si tedy vypěstoval jiný vztah, než je v našich končinách zvykem. Neválčím s ní. Jsem za ty varovné kontrolky vděčný, že je mám a že jsou funkční. Připraven zjednat nápravu stejně, jako to každý normální řidič udělá, blikají-li mu v autě. Odstranit problém, který signalizují a ne je jen přelepit, abychom neviděli, jak blikají. Nepřekrýt příznaky, ale odstranit příčinu. Podle mě jediné logické.

Obecně ona ani ta nemoc není náš nepřítel. Je to reakce našeho těla, které se snaží vypořádat s neduhem. A na nás je, zda mu v tom aktivně pomůžeme, anebo mu jen budeme házet klacky pod nohy. Pokud se jen tlumíme chemií a neřešíme příčinu, za čas se nám to vrátí o to hůře. Takto se logicky nemůžeme úspěšně z problému vyléčit. Jen se nám hromadí nové a motáme se v chemickém rauši s čím dál více rozežraným mozkem i tělem jako smažky na vlakáči, až nás to složí úplně.

Není to všechno samozřejmě žádná nově objevená Amerika. Už Hippokratés říkal: „Člověk nosí lékaře v sobě. Jen mu je třeba pomoci v jeho práci“.

Proto jsem za bolest jakožto komunikační nástroj vlastně rád, beru ji jako přirozenou a nedusím ji. Maximálně třeba při úporné bolesti zubu, kdy už na základě signálu vím, že mám jít k zubaři, tak než se k němu dostanu, žvýkám hřebíček. Případně i šroubek nebo matičku, potřebuji-li se toho zubu zbavit definitvně. ㋡ Kdysi mě zánětu zubu zbavili domorodci i žvýkáním jakéhosi listí, jehož název bohužel neznám. Asi nějaký asparagus dentalis či co.

Tělo a duše jsou nedílné a musí být v rovnováze, jinak celek nikdy nebude fungovat správně. Pokud má problém tělo, anebo duše, je třeba to brát komplexně a neignorovat to druhé. Takže nejen vyměnit filtr, ale obrazně i „vyhnat zlé duchy“, jak by to nazvali naši rudí soudruzi indiáni. Trochu bacha ale na flašku a pilule. To je vyhánění démona jiným démonem. Utlumí momentálně, avšak dlouhodobě nepomáhá a jen zhoršuje. Anebo utlumí definitivně. To je vlastně taky řešení. „Kdo chce kam, sám si jámu kopá“ nebo jak se to říká.

Takže i na ta záda si mažu jen jakousi pálivou smradlavou mast od kámošky z Číny. Raději ani nepátrám po složení. Tuším v tom nějaké dračí sperma, strupy z ropuch a sušené penisy netopýrů s příměsí ženšenu a Bóbika.

Ostatně i lékařské kapacity stále více zmiňují takzvaný „self care“ čili „péči o sebe sama“ jako jeden ze směrů léčení v blízké budoucnosti. To kvůli přelidňování a stárnutí planety a stále většímu nedostatku lékařů, kdy například WHO očekává v roce 2030 deficit zdravotníků asi 18 milionů. Takže jsem vlastně už dávno a s předstihem najel na progresivní cestu. ㋡

Alternativně?

Nemám příliš vztah k ezoterismům, homeopatiím a alternativním metodám. Jestliže jim někdo věří a pomáhají mu, ať si pro mě za mě třeba strká kostky ledu ze šťastné vody do zadku a s kolíčkem na nose se šlehá důtkami vise za úplňku nahý hlavou dolů z větve platanu obehnaného menhiry. Proč ne. Akceptuju jeho volbu. Ale samozřejmě jen, pokud ji nevnucuje nebo dokonce neškodí druhým tím, že je pomocí manipulace nebo zneužití momentální slabé chvilky zblbne a odrazuje od jiné funkčnější metody.

Co mě kromě vehementního doporučování a vychvalování té které zaručené metody odrazuje také spolehlivě, je i alergie na vzletnou terminologii. Jak někdo začne o magii, vibracích, všehomíru, bytostech a srdcích, začne mi ihned drnčet alarm v hlavě, až mi nadskakují brejle na nose. Je to pro ně rozhodně kontraproduktivní a kdyby nepoužívali takové afektované výrazivo, neodradili by si předem zvídavé, ale zároveň ostražité.

Stud mě za ně fackuje také, když leckteří z nich mají plnou hubu duchovna a zároveň nařvané a nezvládnuté ego. Užvanění, konfrontační, sebestřední a zištní materialisté až za hrob, ale vyzývají ke zklidnění, cestě do sebe, splynutí v jedno vědomí, pokoru a lásku jež tryskat ze srdcí našich spojených bude až k výšinám nebeským. „To je tyvole co, todleto?! Držte mě, nebo začnu střílet!“ ㋡

Do takovýchto komunit a na lep těmto duchařům proto často padají lidé hodně emotivní, senzitivní, ale také ovladatelní, kteří lecčemus snadno propadnou. Před očima už se mi vždy rojí obrazy sekt, vyznavačů a uctívačů čehokoliv, s nimiž není kloudná řeč, ať už jsou to jen chroustači listí a otrub, klepači na dveře se Strážnou věží, anebo Vesmírní lidé z planety Bohnice.

Osobně jsem spíše racionální skeptik. To však ale i k té přísně vědecké medicíně rozšířené v naší kultuře. Jako v mnohém, život mi ukazuje tu nejsprávnější cestu někde uprostřed.

Chce-li mě někdo seznámit s jakoukoliv alternativou, držím se osvědčeného: Nepřesvědčuj mě. Popiš věcně, rád si tě vyslechnu. Necháš-li mi svobodnou vůli, oplatím to otevřeností a respektem. Dokážeš-li mě oslovit, řeknu ti to. Neshledám-li na tom pro sebe nic obohacujícího, nebudu to shazovat. Ale nevnucuj – na to mám příliš citlivý raťafák a ty poskakující brejle.

Odsoudit však a priori to, čemu člověk nerozumí, nevypovídá o nedostatku té věci, ale o klapkách na očích dotyčného, který tak vlastně prozrazuje, jak uzavřené má obzory. Vždy se mi příčilo být za omezence a netolerantního. Ruku v ruce to tedy pěkně ladí s mojí zvídavou, všemu otevřenou, až dobrodružnou povahou. Okouknu, případně vyzkouším, prostuduju a buď mě ta věc zaujme nebo se vydám zase jinou cestou. Stejně jako na cestách doslovných, kdy mě více lákají ty neznámé, tajemné, skýtající mnohem více zážitků a nových poznatků, oproti těm již předem někým prošlapaných, plných nezajímavých a po ničem neotřelém netoužících davů.

Někdy si z takové cesty nevezmu nic, nechám ji těm, které oslovuje a někdy si z ní kousek, který mě zaujme, převezmu do své vlastní. A tu pak skládám z takto převzatých střípků a doplňuji svými zcela originálními. Takhle to dělám.

Je fuk, jsou-li to poznatky od vědeckých veličin, anebo jen od obyčejných lidí z primitivních kultur, jak jsme zvyklí na ně nahlížet. Paradoxně právě v těchto naší rozvinuté civilizaci vzdálených kulturách nacházím mnohem více zajímavého a obohacujícího. Jejich nezapomenutá propojenost s přírodou a skutečným životem celkem logicky nabízí míru poznání výrazně větší.

My žijeme stále více odtrženi od reality v různých náhražkových umělých světech, vědomosti jen biflujeme z učebnic a skript a o skutečné pointě života víme, zdá se, míň a míň. Ten se nám smrskává až do žalostně uzoučkého proužku mezi vysokými mantinely vystavěnými námi samotnými, přes něž už nevidíme nic jiného, než ten svůj omezený koridor. Po něm dennodenně pendlujeme až do zblbnutí, s čím dál menší schopností se vymanit. Upadáme do letargie a rezignace a cestu z té duševní prázdnoty si zavíráme jen a jen sami. Pro ty, kteří to nevzdali, je i toto čtení.

K vlastní cestě ale není potřeba žádných učitelů, šamanů nebo duchovních vůdců. Tomu se osobně vzpírám už ze své podstaty. Sám jsem nikdy a ani v dětství neměl žádné vzory. Nikoho, koho bych měl nutkání následovat, napodobovat či dokonce zbožně uctívat. Žádné guruy jsem nikdy nepotřeboval. Pozorováním se mi jeví, že je potřebují lidé, kteří sami svůj život nemají pevně ve svých rukou a vlastní cestu si najít neumí nebo ani nechtějí. Lidé sebevědomí vůdce nepotřebují. Věří instinktu – vůdci, kterého mají v sobě, jeho síle a schopnostem.

V dětství a dospívání je to ještě pochopitelné, osobnost se teprve formuje a svou cestu životem hledá. Někdo ji má už jaksi vetknutou sudičkami a tato fáze ho mine. U jiných je ale celkem logická a přirozená. Dnes děti potřebují své youtubery a influencery stejně jako generace před nimi měly zase své vzory. Pokud ovšem potřeba jít za někým převládá až do věku dospělého, kdy by osobnost měla být už zformována, jeví se to jako jistá opožděnost nebo nevyzrálost.

To, že je takových dospělých ale poměrně velké množství, je pak výhodou pro marketéry, politiky a další, kteří takové slepé ovcovství dokáží umně využívat a zneužívat ve svůj prospěch. Takto vystavěný systém ty slabé a závislé potřebuje, protože je z nich živ. Silní a nezávislí jsou pro něj nebezpečím. Ale na to se dá zvyknout.

Šamansky?

Popíšu své zkušenosti s tou v naší kultuře méně známou – cestou nemedicínskou a nefarmakologickou. Ale nebojte, o žádné šarlatánství nepůjde. Sám k němu mám averzi, takže budu doufejme optimálním průvodcem s kritickým nadhledem, ale zároveň s otevřenou myslí a bez předsudečných klapek vnucených stereotypů na očích.

Metod, variant a alternativ je takové množství a lidí s různým mentálním nastavením také, takže se mi jeví jako zázrak, trefit se přesně s tou pravou, ačkoliv snad všechny tvrdí, že „zaručeně fungují“. Navíc přehlcení informacemi vyvolá jen chaos a ten ničemu neprospěje. Naopak. Než jich zkoušet desítky a hledat tu pravou a třeba i marně, mám jiný přístup.

Můj způsob je o naslouchání. Svému tělu, instinktu a intuici. Tím lze objevit to nejvhodnější, co pro daného člověka funguje. Jednoduché a logické. Naučit se tomu je, uznávám, ale cesta dlouhá. Možná bych se po ní nevydal, kdyby mi vlastně jiná možnost nezbývala.

Cestováním mimo civilizace jsem se za těch několik desetiletí vystavoval situacím, kdy mi žádná civilizovaná medicína pomoci ani nemohla. Zkrátka proto, že tam žádná nebyla. Žádný mobilní signál, abych si zavolal záchranku, žádné nemocnice v dosahu, žádná pomoc jiných lidí. Dokonce ani žádná švadlena, která by mi zašila rozříznuté stehno, tudíž jsem si ho musel zalátat sám, ačkoliv jsem to nikdy nedělal. Pro našince žijícího celý život ve městě plně vybaveném celým tímto zázemím a ve společnosti spoust lidí, je taková situace možná i těžko představitelná.

Zkrátka dobrovolným vydáním se všanc naprostému spolehnutí se jen na své schopnosti do té doby neobjevené a přiznávám, zpočátku skepticky a s pochybami nahlížené, jsem postupně začal pronikat hlouběji. Podpořeno navíc poznáváním zcela odlišných kultur, jejich metod a vůbec uspořádáním mysli, vztahům k vlastnímu já, k přírodě, k smrti atd..

Skepsi začala časem střídat víra v ohromnou moc a vlastní sílu, kterou každý nosíme v sobě. V našich končinách ovšem dobrovolně a i systémem potlačenou takřka k nule. O to více pro mne jako jedince z této kultury ohromující a zprvu neuvěřitelnou.

Jelikož dám především na důkazy, začaly mě o funkčnosti přesvědčovat mé vlastní úspěchy. Podařilo se mi tak během let postupně zbavit letitého chronického zahlenění, opakovaných zánětů žil, problémů s krevním tlakem, tinnitu, jenž dokáže dohánět až k sebevraždám i syndromu vyhoření. A to jen z těch významějších, vynechám-li spousty drobných churavění.

To vše bez jakékoliv lékařské pomoci, terapie, léčby a bez jediné tabletky. To už, hrome, stojí za pozornost, no ne? Trpěl jsem sice jako pes, ale díky tomu se naučil nejcenějšímu – komunikaci se svou myslí a tělem. Obohacení nevyčíslitelné hodnoty. A rozvoj vnitřní síly k nezaplacení. Strádáním k síle a schopnostem. Samo nebo s únikovými obezličkami se to ale nestane, s tím se smiřte.

A jak jsem na tom ke dnešku s těmima očimami a s těmami zádyma? Zrak se mi vrátil už asi z 90%. Páteř je běh na delší trať, ale už zvládám nevnímat a možná i redukovat bolest natolik, že ujdu i několik kilometrů bez nutnosti protažení a úlevy. A s irskými dědky už i zabrejkuju a zapinkám hurling. No a konečný stav bude oči/záda = 100%/100%. A když ne, tak ne, svět se nezboří.

Intuitivně?

U vnitřních dilemat a hlubších procesů myšlení (nechte si ty ironický kecy, zas tak často mě to nepostihuje ㋡) mám u sebe ověřeno, že co funguje nejspolehlivěji, je přirozenost. Přirozenost jakožto nespoutaná, respektive osvobozená intuice. Ač na to zapomínáme, jsme entita vzešlá z přírody a tudíž její přirozené pochody a pravidla jsou naším nejniternějším kódem. Je to takový firmware. Logika a dedukce jakožto nadstavbový aplikační software samotný základní a správný chod systému nezajistí. Plus s nimi ruku v ruce leckdy krkolomné a uměle naroubované procesy myšlení se v tomto intuici vyrovnat nedokáží. Staré známé srovnání intuitivního a diskurzivního poznání.

Chce to jen intuici uvolnit, nechat ji pracovat a pak jí naslouchat a věřit. Nezklame. Cestu k jejímu odpoutání však nikomu neukážu, tu si musí každý najít sám, má-li být pro něj účinná. Mohu jen nastínit pár směrů z těch vědomě řízených. U někoho možná zabrat mohou také, někdo si najde jiné. Jak je libo.

Vědomě?

Jedním z nich, který mám odzkoušený, je vystavování se diskomfortu a již naťuknutým krizovým situacím. A to i záměrně, pokud nepřichází samy. Například tím, že spousty let jezdím po celém světě zcela sám. Do džunglí, pustin, hor, na neobydlené ostovy. Prostě tam, kde mi opravdu nikdo nepomůže, ani kdybych se rozkrájel. Kde jsou mi veškeré výdobytky civilizace a technologie na nic. Kde si člověk krystalicky jasně uvědomí, že se zkrátka musí spolehnout výhradně jen sám na sebe. A znovuobjevit a vyždímat ze sebe veškeré schopnosti a možnosti, které má. A díky tomu začne obejovat sám sebe a ty úžasné divy, které v sobě nosíme.

Vzepřít se tomu jak jsme rozmazleni civilizací, v níž jsme zlenivěli a zvykli si, že stačí jen zvednout telefon a všechno máme, někdo nám pomůže a všechno nějak dopadne, aniž bychom museli vybičovat něco sami v sobě.

I ono již zmíněné záměrné netišení bolesti má v tomto velký smysl. Vezmeme-li tabletku a bolest utišíme, jen tím vnitřně měkneme a připravujeme se o motivaci k léčení. Naopak čelením bolesti se trvale vystavujeme silné motivaci ji odstranit a ne ji jen překrýt. Zkrátka trpěním nepolevuje vnitřní vzepětí. Uznávám, asi je v tom opět klíčová vůle, výdrž a víra v sebe sama. A možná i trochu masochismus, takže o těch trenýrkách z ostnatého drátu se radši ani nezmíním, abyste nemysleli, že jsem úplný magor. ㋡

Podružným bonusem kromě uzdravení je pak posílení svých schopností. A každá taková jednotlivá posílení se přirozeně sčítají a vůle, výdrž a víra rostou. Kam až, to netuším, ale je fajn, že jak se zdá, limity to nemá a Avengers prý stále přijímají nové týpky do svých řad.

Kromě lenivění a zakrnění vnitřních schopností přináší volba snazší cesty ještě jeden zásadní neduh. Závislost. A tudíž slabinu. Závislost dělá z jedince slabocha. Závislost na společnosti, na jí přijatých dogmatech, stereotypech a modelech. Tudíž i na tom rutinním medicínském systému.

Pro mě osobně je odjakživa jakákoliv forma závislosti bytostně nepřijatelná. Raději vždy zvolím cestu nesnadnou, těžší, trnitou, ale vždy svou vlastní, než tu pohodlnou, předšlapanou a již nalinkovanou, za niž je ale nevyhnutelně vyžadován úpis krví ďáblu v podobě ztráty nezávislosti. A tudíž slabosti. Někdo nad tím možná jen mávne rukou, ale u mě přes to vlak nejede. Takovou už mám povahu. Sudičky asi řekly: „Bude jako indián. Než aby se nechal podmanit a zotročit, raději hrdě pojde“. Ale kdo ví, jak to tehdá bylo? Možná jsem jen vypadl na hlavičku z míchačky na maltu, v níž mě z nouze vozili, když nebylo na kočárek. Vím já?

Významnou roli, která s tím ještě souvisí, hraje i střídmost, odpírání si, až asketismus v rozumné míře. Zkrátka takové zdravé cepování sebe sama, posilování a zocelování zejména vůle. A neubližování si škodlivými návyky bez snahy se jich zbavit. Pokud se rozmazlujeme, stagnujeme. A pak za to něčím musíme zaplatit. Přírodní zákon.

Hleďte, ono není vůbec špatné ani to, dostat se vědomě až na dno, kdy cítíte, že hůř už být nemůže. To je vlastně super stav, protože ode dna už to může jít jen nahoru. Pokud tedy ovšem nejste sépie zahrabaná v bahně dna a spokojeně si v něm rochnící. Pak vám Neptun žehnej!

Během strádání je zkrátka stimulace k posunu a seberozvoji, jak známo, mnohem účinnější. Ale o tomto tématu třeba zase někdy jindy.

Další a tentokrát už veselejší, je vystavit se pozitivním emocím a rozpoložením. Aniž bych byl zrovna nějaký romantik, tak buďme upřímní, ona třeba i ta láska dělá vážně divy. Zkrátka je to velmi silné vnitřní vzedmutí, které pro tento účel příznivě a pozitivně nastaví mysl. Pro pragmatiky, kteří jsou vůči tématu lásky poněkud chladnější, jsou to zkrátka nezpochybnitelné chemické reakce, které v kebuli namixují fakt účinný koktejl. A to dokáže významně redukovat a možná i zbavit leckterých chronických obtíží.

Nemusí to být ale jen nový vztah. Stejně dobře zafunguje i přemoci se a třeba se po dlouhé usmířit s nějakou kdysi blízkou osobou. Nebo restartovat a oprášit staré pohaslé kamarádství. Anebo zvíře, člověče, pořiď si zvíře! Pomazlit se s piraňou, poňuňat s přítulnou jedovatou ropuchou nebo prohrábnout hebkou srst chlupaté tarantule, tě účinně zbaví trápení. Možná i navždy. Těch možností je prostě celá řada.

Klíčem a společným jmenovatelem je ale akce. Samo nepříjde nikdy nic. Sedič doma a lítostínek je poprávu vytrvale trestán a zahrabává se hlouběji a hlouběji do toho bahna na dně. Slaboch se ujišťuje, že má smolný osud a není to jeho vina. Silňoch tohle nedělá.

Rozumně?

Jsem tedy kombinací využívání moderní medicíny a zároveň přirozeného samoléčení. Mezičlánkem pro pragmatiky, kteří nevěří v alternativy. Rozumím jim proč. Také v mnoho z toho nevěřím a šarlatánství mi z lecčehos opravdu zavání až příliš silně. V takových momentech vsadím právě na intuici, chcete-li vnitřní hlas. Není tolik zavádějící a chybující jako myšlení. Důkazem budiž příroda.

Řekněme zvířata, aby nám to bylo bližší. Obdobně ale i rostliny. Zvíře neřeší. K žádnému vědomému myšlení se neupíná a na žádný spásný systém nespoléhá. Bere život, nemoci, zranění, nepřízeň počasí či osudu naprosto vyrovnaně. Pouze je akceptuje, nebrání se je přijmout, smířit se.

Jasně to vidíme kupříkladu na pejskovi, který příjde o zadní nohy. Sotva se zotaví a připnou mu kolečka, běhá či snad běhojezdí jako dřív. S hubou od ucha k uchu, radostně a učí se s tím novým verkem sžít. Neleží nikde v temnotě, neužírá se, nevyčítá, neobviňuje svět, život, osud, Boha, lidi. Prostě jede dál a netrpí žádnými démony, frustracemi, stresem a tudíž nevyléčitelným stavem jako my lidé. Myšleno dospělí lidé, protože jako děti jsme tyto schopnosti také měli. Dokud do nás nenarvali první prášek.

Stejně to mají i ony přírodní národy. Našinci se jeví lhostejní až cyničtí, když chorého nelitují, soucitně neobjímají a takřka si ho nevšímají. Je to ale správný přístup. Neoslabovat ho tím. Nechat ho, aby se s tím popral sám. Ono mu pak totiž nic jiného nezbyde. Aplikovat tento mindset do naší až umanutě pečující kultury je asi nemožné a i zbytečné. Jisté ale je, že si tím sama vytváří neodolné a odevzdané jedince.

A v tom tkví smysl mé cesty. Osvobodit se od nezdravých nánosů naší v tomto pošramocené civilizace, v níž jsme tyto schopnosti obětovali a vyměnili za blahobyt a lehkost žití. Což se nám vrací v těžkosti žití toho duševního. Dalším důkazem, že i člověk to může umět stejně jako ta zvířata jsou právě ony přírodní národy a kultury. Člověk z civilizace našeho typu se tomu vzdálil už příliš.

Potřeboval jsem spousty let cestování do těchto končin, abych onu cestu znovuobjevil, prosekal a pročistil mačetou od neprostupného trní, spleti lián, které nám ji už zneprůchodnily a znepřístupnily. Ale ona tam stále je. Záleží na každém z nás, rozhodne-li se ji nalézt a oživit. Já se tak rozhodl.

Vymanit se ze slepého a poslušného následování dogmat a modelů, které jsou nám cpány do hlav v naší kultuře, pak jedinci nečiní žádný problém. Chodí-li světem s otevřenýma očima a myslí, získá bohatství, kterého se vzdát nehodlá.

Odhodlaně?

Není vlastně potřeba ani mnoho dělat. Vrozené procesy v nás se dokáží postarat samy o vše, co je třeba. Na nás je jen umožnit jim to. Odblokovat všechny ty bariéry a zámky, které jsme si během života v sobě vystavěli a byly nám už od dětství vštěpovány. Neuvěřitelná a hloupá škoda se o to připravit. Ty již zmíněné děti dokáží mnohem více, než my v dospělosti. Dokud je nepokazíme. A nestanou se tím samým, co jsme my.

Takže nejsou nutné výcviky, terapie, metody, či snad dokonce školy. Nemám tyto pojmy rád. Říkám své cestě „cesta“ jen abych to nějak nazval, ale jde zkrátka pouze o způsob nebo přístup. Nic víc. Nic to nevyžaduje, žádné pravidelné půlhodinky meditace denně, žádné docházení do kurzů, vyhazování peněz nebo studování z knížek či videopřednášek. Žádné nepřirozené kroucení nohou do pozice lotosového květu, žádné drahé cizokrajné rohože pro stoj na hlavě, dušení se nějakými dýchacími praktikami, žádné „ty správné“ meditační hudby, vonné tyčinky, hrdelní vibrace, vzývání okřídlených lichokopytníků, fetování nastrouhaných nehtů, bosé křepčení v řežavém uhlí nebo snad věšení se za bradavky na řeznické háky.

Nejsem žádný hotentot, lidožrout či jiný druh domorodce. Ti ať si to dělají po svém. Já nedělám nic a pouze jsem od nich pochytal, jak to nechat, aby se to dělalo samo. Taková krásně pitomá věta s nepojmenovatelným a neuchopitelným „to“, kterou tam právě proto nechám. Vím já, jak se „to“ má nazvat? Zkrátka „to“ a ať mi „to“ klidně vleze na hrb.

Zásadní je spontánnost. Žádná křeč a nucení se. Jen si vzpomeňte, když jste třeba někoho balili. Pokud to bylo spontánní, nepředpřipravené a nekontrolované vaším vědomím, šlo to hladce, přirozeně a úspěšně. Bylo-li to naopak, dopadlo to obvykle trapně a neúspěšně.

A tady je to stejné – nebát se odevzdat se svému šestému smyslu. Ještě jednou si zopákneme, obzvláště pro nás materialisticky, racionálně a pragmaticky založené, že intuice je holt nejdokonalejší, miliony let vybrušovaný operační systém. Jen tím, že do ní neustále zasahujeme, nenecháme ji dělat svou práci a upravujeme kód, ji vykolejujeme a zabraňujeme plynulému vyladěnému chodu, správným rozhodnutím a nejlepším postupům. Ona prostě ví.

My však ve své nepokorné domýšlivosti a potřebě všechno kontrolovat, jen naděláme škodu. Tudíž jakékoliv vnucené kroky, pod vlivem propagace čehokoliv a rozhodnutí vedená těmito okolnostmi většinou nedopadnou dobře. Ačkoliv mohou mít pozitivní efekt v počátku, neboť je v nich to pozitivum změny domněle k lepšímu, časem efekt začne slábnout. Kvůli vnucování svému tělu a duchu. Znáte to z různých diet, otužování, běhání a podobně. Valnou většinu z nás to po čase pustí a hledáme něco dalšího.

Avšak rozhodnutí, které necháme za sebe udělat svou intuici, je to jediné přirozené, nenásilné a potenciálně účinné. Pak se vydržíme stravovat určitým stylem, otužovat nebo běhat klidně napořád. Zásadní je tedy nikoliv najít si metodu, ale nejprve uvolnit a odpoutat své podvědomí, aby mohlo dobrou cestu nalézt samo. Ucítíme to sami, že to je ono. Takto učiněná rozhodnutí jsou až šokujícím způsobem snadná a bezproblémová v jejich uskutečňování a setrvání na oné cestě. Neválčíme se sebou, neznásilňujte sami sebe. V tom vězí veškerý úspěch.

Jsem ovšem dalek toho, cokoliv druhým doporučovat nebo proklamovat, že to je tak a ne jinak. Nemám rád demagogie. Popisuju jen své vnímání. Nechť každý přemýšlí po svém, nechá to posoudit svému instinktu a rozumu a rozhoduje o svém přístupu sám. Jako to dělám i já.

Kdo se touží ládovat chemií, být věčným pacientem, chodit od vyšetření k vyšetření a živit systém na tomto založený, je to jeho volba. Řadě lidem takováto nastavení společnosti jaksi oddělují duši od těla. U nich se zdá, že je takřka nemožné ze zažitého modelu už vyskočit. Kdo je soustředěný a trpělivý, čeká ho dlouhý proces, což se však dnes málokomu chce. Pak mu ale nečiní problém vymanit se ze slepého a poslušného následování dogmat a modelů, které jsou do nás odmala huštěny.

Obalamuceně?

Buďme však ostražití. Rozmáhá se nám tady takový nešvar v podobě všelijakých samozvaných pseudošamanů, duchovních cestovatelů a osvícených mentorů, kteří prý navštěvují jiné dimenze a podobné abstraktní bláboly. Čímž dokáží vyvolat kýžený wow-efekt, obluzení dosud „nevědomých“ a dál už je to jen šikovný marketing, jak ony metody úspěšně prezentovat a prodat.

Nepříliš chápu smysl tolika metod, kurzů a terapií. Všechny vám ale prý zaručeně pomohou. Tvrdí. Tenhle vás naučí dýchat podle nějakého Holanďana, tamten meditovat podle jakéhosi Tibeťana, jiný zase fetovat podle kteréhosi indiána. Co je to za zvláštní nutkání, se po tomhle tak lačně vrhat? Nepříjde vám to praštěné? Zkusme si to schválně obrátit.

Myslíte, že by nějakého Tibeťana nebo indiána zajímalo, kdybyste mu cpali do hlavy, že ho naučíte, jak to či ono dělat podle jakéhosi Čecha? A že mu to změní život, protože nebýt onoho Čecha, tak doteď žil jako úplně marný Tibeťan nebo indián. Poslal by vás do háje a praštil vás po palici tibetskou mísou respektive indiánským bubnem.

Proč by neměl být sám sebou a hrát si na nějaké Čechy?! Takový nesmysl by nepochopil. A teď si to zase obraťme zpátky a rozhlédněme se, podle koho všeho my se snažíme opičit. Připadá mi to celé řádně jebnuté. Buďme aspoň v tomhle sami sebou a hledejme svou vlastní cestu. To říkám já, velký tibetský náčelník Ležící Diwous. Howgh! ㋡

Mám odzkoušeno, že přínos mají věci nenápadné, tiché, soukromé a pokorné. Čím více se o nějakých metodách a učeních žvaní, pořádají se výukové semináře, či dokonce hromadné seance, tím více zbystřím. Mám už na tyto mudrlanty čuch. Spoléhají na to, že běžní lidé, kteří jedou maximálně tak s cestovkou na dovču, o světě moc nevědí. Vymýšlejí si, přehánějí, obalují to tajuplným slovníkem a zamotají-li se sami do svých slov, vykličkují z toho tím, že se začnou ohánět neuchopitelností. Podle toho je odhalíte.

Vyprávět o prožitcích je ošidné. Obvykle se ukáže, že čím horlivěji a zdánlivě zasvěceněji někdo o cestovatelských zážitcích stále dokola vypráví, tím méně toho opravdu zažil. Jsou to spíše „prožitkoví tůristé“, jak je nazývám. Mají dar barvitě a poutavě pindat o tajuplných rituálech a mýtických ceremoniálech, podloží to nějakou nainscenovanou fotkou a spoléhají, že jim to zblajzneme. Jednoduchý trik. My jsme tam totiž nebyli a tak jen nábožně posloucháme a důvěřivě hltáme. Balamucení neznalých. Tedy buďme ve střehu, kdo nám co vykládá. Manipulátory není zase tak těžké rozpoznat.

Takže bacha i na tyhle moje kecy. Líp uděláte, když už to pod sebou spláchnete a půjdete si radši nastrouhat mrkev s jabkem. Anebo se posadit do lavóru s nějakým tím spařeným baklažánem a šalvějí nebo co se to doporučuje na otlačené zadnice.

Ostatně, kolik rádců, tolik metod. Každý doporučuje něco jiného, leckteří si i protiřečí. Z padesáti nastudovaných metod tě akorát stihne bolehlav. Budeš přehlcen a záhy, po druhé, třetí nefunkční metodě ztratíš v ně důvěru, vzdáš to, rezignuješ a raději se smíříš s jednodušším a přehledným systémem pilulek a nekonečného léčení.

Hromady metod jsou tudíž kontraproduktivní. Na někoho údajně zabírá ta, na druhého jiná. Jak máš vědět, která je ta pravá pro tebe? Předem nijak. Buď se stane tvým životním stylem zkoušení a budeš z těch šťastnějších, najdeš-li někdy a zda vůbec tu svou. Anebo půdeš beze ztráty času rovnou k cíli. Cestou, kterou už máš v sobě. Stačí, když ji přestaneš v sobě blokovat a začneš využívat.

V řadě lidí vzbudí všechny ty vtíravé metody oprávněnou skepsi a averzi k duchovnu. Naprosto je chápu. Skepsí zaujímají správný postoj. Intuice jim napovídá, že to fungovat nebude. Na ne tak lehce ovlivnitelné jedince opravdu nebude. Na veškeré to duchovno tudíž raději zanevřou a vydají se cestou striktního materialismu a racionalismu. Což je ale škoda. Ochudí je to o schopnosti, které neodpoutají. Zanechá je to uvnitř nich neodhalené a nevyužívané. Je ovšem na každém, chce-li je nechat zbůhdarma ladem nebo ne.

Náš nenáročný a velmi jednoduchý svět nás zlenivěl a jsme ochotní používat jen to, co máme k dispozici na lusknutí prsty. Vše, nad čím bychom se museli namáhat a trpělivě pracovat na vývoji, se nám příčí. Redukujeme se jen na primitivní organizmy – nakrmit, zabezpečit, rozmnožit. Člověk ale potřebuje vývoj, směr. Pokud ho nemá – duše strádá. Tudíž se o leccos dobrovolně připravujeme. Něco za něco.

Ovšem zatvrzelý přístup „Co nejde změřit a vědecky podložit, je nesmysl“ je ale znovu jen to nasazováním si klapek. Pouze jedna ze dvou větví poznání, kterou když zvolíš, připravíš se dobrovolně o celou druhou polovinu. Schopnosti vnímat i ji máme uvnitř sebe všichni. Jen se častěji vzdáváme, než abychom se vydávali cestou pracnější. Vysmějeme se jí a zavrhneme, čímž vlastně jen prozrazujeme mnohé o sobě, ne o ní. Slabou vůli, nevytrvalost, nedychtivost poznání, povrchnost.

U oněch nám vzdálených kultur je zřejmé, že nelehký život a strádání jim nedovolily připravit se tak hloupě o tyto dovednosti a schopnosti. Zaplatili by za takovou lehkovážnost příliš vysokou daň. A v tom tkví ony rozdíly mezi kulturou naší vyspělou a jejich, jak my s despektem říkáme nerozvinutou nebo primitivní. Vlastně se jim ani nedivím, když za omezené považují spíše ale oni nás. Jsme pro ně takoví Neználci se směšným dudlíkovitým kloboukem, aniž to tušíme.

Sebevědomě?

Tím zásadním k úspěchu, ať už jsme na jakékoliv cestě, je pěstování pevné vůle. Nemyslete, též jsem vyrůstal v prostředí naprosto klasickém, konzumním a systémovém. O to větší sílu bylo třeba v sobě odpoutat, vymanit se ze stereotypů, nesebedůvěry a přimět svou vůli pracovat pro mne. Jsem tomu tedy vlastně rád, neboť tím nabrala větší síly.

Kdybych vyrostl v rodině, kde by mě k ní odmala vedli, měl bych sice snazší už předšlapanou cestu, ale možná ne tak účinnou, jako když jsem si ji musel vyšlapat zcela sám a navzdory klackům pod nohy házeným standardním modelem našeho světa.

Kromě vůle je klíčové i mít rád své tělo a ducha. Ovšem ne tím stylem, o jakém se dnes neustále mudruje na všelijakých těch seberozvojových kurzech, článcích v lifestyle magazínech a podobně. Ty jsou obvykle mimo podstatu, čímž se stávají absurdními, nesmyslnými a plnými paradoxů.

Ukázkový model z nejtypičtějších: Běhání, cvičení, měření a hlídání si všech možných parametrů, různé ty aplikace, fitness náramky, chytré hodinky, krokoměry, tlakoměry, manometry, prdometry a psychometry, kterými jsou někteří ověšeni jak astronaut v přípravách na misi. A po této seberozvojové misi následuje obvyklý standard: vožení si zadku v autě, alkohol, kouření, stres, junk food, závislosti na vlastním egu, na sociálních sítích, médiích, hrách, sázkách, nakupování a všech těch každodenních paradoxíků.

V kombinaci s tím prvním jako že „děláním něčeho pro své zdraví“ je to celé absurdita, nad kterou se Bůh tam nahoře svíjí, plácá do kolen a nemůže se už smíchy ani pořádně nadechnout, jaká paka pro své potěšení se mu podařilo stvořit. Má nás jako grotesku. Laurely a Hardíky. Takové ty směšně zrychlené cukavé pitomečky, co se mlátí po hlavách, uklouzávají po šlupkách od banánů a plácají si po ksichtech šlehačkové dorty.

Pravá podstata však uniká. Mít se rád v první řadě znamená, necpat do sebe jedy. Nehmotné jedy jako jsou stres, toxické situace nebo společenský úzus. A pak hmotné, ať už ty posvěcené a předepisované, anebo ty neoficiální, ale celospolečensky tolerované.

Kupříkladu oblíbené téma alkoholu. Naposledy jsem nějaký pozřel někdy přede dvěma lety. Pamatuju, že to bylo místní pivko na Taiwanu a to jen proto, abych neurazil. Nikdy jsem nebýval piják. Míval jsem ve svém dospělém životě i 5-6 leté cykly, kdy jsem se alkoholu ani nedotkl. Jindy, obvykle na cestách, jsem ho zase bral spíše jen jako degustaci a zkoumání místních zajímavostí. Nikdy ne jako pravidelnou a natož nezbytnou součást života. A už vůbec ne pro potřebu se uvolnit a „zapadnout“. To samé s kouřením a dalšími zlozvyky. A to jen proto, že „tak se to prostě dělá“. Řekl kdo, hrome?! Nikdo. Možná nějaké stádní vědomí. To už je ale na každém, jestli má vůli mít svou vlastní mysl, anebo se jen tupě přizpůsobovat.

K cepování vůle je ideální právě odstraňování zlozvyků. Ovšem žádnými nablblými silvestrovskými předsevzetími. Žádné přípravy, berličky a biče na sebe. Nic takového. To vše od počátku odsoudí celý pokus k nezdaru už jen z toho principu, že o něm byť jen maličko podvědomě zapochybujeme. Ne. Prostě v jediném, nejlépe spontánním okamžiku, celou tu sekci v hlavě vypneš. Neuvěřitelně snadné, ač se to závislým zdá nemožné. Dělám na sobě tyto tréninky vůle běžně a není nic jednoduššího.

Klíč je v radikálnosti. Kroky tady a teď. Bez vymlouvání, bez váhání a zbytečného špekulování, které jen nahlodá a odradí. Žádná zadní vrátka jako pojistka pro takové to už předem předpokládané selhání. Zakončené obligátním „No jo, vždyť jsem to věděl, že to nebude fungovat“. Ne. Nikoliv „TO“ nebude fungovat, ale „TY“ nebudeš fungovat. S takovým přístupem.

Tudíž jen stoprocentně přesvědčený, neotřesitelný a nezpochybnitelný postoj a víra v sebe jsou to jediné účinné. Jakmile se podaří zlomit v sobě první ze všech bariér, jež v sobě nosíme, ukáže se, jak snadné to vlastně je. Pleskneme se do čela, jak blbí jsme byli, když jsme to tak dlouho nechali ležet ladem.

Podstatně?

A v čem je ukryta podstata? Minule jsem už nakousl, co je mým celoživotním studiem, zkoumáním a sbíráním poznatků z kultur celého světa. Ano, je to smrt a postoj či přístup k ní. Nerad do říkám, ale úplně nejhorší ze všech máme právě my v naší euroamerické civilizaci vybudované na křesťanských základech. Náš naprosto zvrácený a nezdravý vztah, vnímání a pojetí smrti je prvotní příčinou marného a nešťastného bloumání odnikud nikam, které kolem sebe vnímáme. Plácání se v těch absurditách a celkově ve všem si protiřečících stereotypech a modelech myšlení i chování. Jsme zajatci a marně hledáme, jak se pout zbavit a najít smysl a klid.

Zredukovali jsme svou komplexní osobnost jen na ten hmotný stroj, který, když se porouchá, odvezeme do servisu, ať se tam o něj postarají. Druhou polovinu, tedy ducha, ignorujeme. Paradoxně ale právě ten má obrovskou moc a schopnost léčit samo tělo. Jenomže jsme si zvykli chtít všechno hned, teď a nejlépe bez našeho přičinění a vlastního úsilí. „Doba servisová“ dalo by se to nazvat. Na vše máme služby a už nic neděláme sami.

Dříve měli lidé duchovno v podobě náboženství, které bylo pro tehdejší úroveň civilizace postačující. Moderního vzdělaného člověka již však plně neuspokojí, je pro něj příliš dogmatické a manipulativní, nestačí naplnit to, na co stačilo ve středověku a přirozeně se tak od dob renezance postupně vyprazdňuje samo. Řeč je samozřejmě o institucionalizované víře, nikoliv o víře samotné. To by bylo na samostatné téma.

Péčí o duši ovšem není myšleno utíkat jako dříve ke knězi, tak dnes zase k současnému specialistovi na duševno – psychiatrovi. To je jen z bláta do louže. Znovu ono „Doktore tady mě máš, postarej se a naprav mě!“ Špatně. Opět ono fundamentální nepochopení pointy. Naládovat se prášky, tentokrát na psýchu a čekat, že mě to vyléčí samo. Nevyléčí. Nikdy. Pouze to příčinu milosrdně překryje, ale neodstraní.

À propos, oni i samotní ti studovaní odborníci na psychiku ji mají leckdy sami slušně rozkopanou. To už je holt jen jedna z takových těch roztomilých absurdit doby.

A vrátíme-li se ještě k aktuálnímu příkladu pandemie, je to znovu o tom samém – o vnitřním nastavení. Buď můžeme být, jak by řekla Eva Holubová, „vstřícně předposraní“ a s vytřeštěnýma očima se nechat děsit médii. Čímž budeme vodou na mlýn právě psychoservismanům jakožto jejich budoucí pacienti.

Anebo zaujmeme sebvědomý, klidný a vyzyvatelský přístup stylem „Tak pojď nemoci, zkus to, musíš-li! Ukaž, co umíš! Mám z tebe respekt, ale nebojím se tě. Dodržuju, co je třeba a co dává smysl, pečuju o sebe, jsem silný a vím, že tě zvládnu“. Beze stresu, bez vyšilování, bez zbytečného zasviňování si mysli protichůdnými a tudíž zbytečnými bláboly a žvaněním těch, kteří se jen na neštěstí společnosti mají potřebu přiživit. Neboť jak praví staré moudro – nejhorší je smrt z vyděšení.

Vyber si sám svou cestu. Je to jen na tobě.

Nenasytně?

Životní styl, pohyb, strava, spánek, vztahy, odpočinek… dokola zmiňované klíče k úspěchu, o nichž už bylo napsáno mnohé a fundovanějšími, takže jim do toho nechci příliš fušovat. Nejsem odborník.

Nastíním tedy jen jedno z toho nejobyčejnějšího. Stravu. Protože ji může každý snadno ovlivnit ihned. Výhodou je, že pozitivní změna se projeví rychle, což člověka povzbudí. Vybrat si některou z těch náročnějších, které vyžadují dlouhodobější úsilí, může snadno odradit a zbortit celý komplex. Začít je proto dobré postupně a od toho nejlehčího.

Zkuste si vařit sami. Naučte se to, neumíte-li. Uvařit si sám, zdravěji, levněji, podle své chuti, je jednou z nejprostších každodenních radostí všedního života. Pečujte také o svůj mikrobiom. Je to váš přítel. Nebo snad své přátele ignorujete, kašlete na ně či dokonce ubíjíte? Pokrm, který je stvořen vašima rukama je alfou-omegou. Odcizení od odvěké přirozenosti je i v tomto neblahé.

Degradace jídla na pouhou pohonnou hmotu je tristní. Jídlo vyrobené průmyslově, fast food a natož ještě rozvážkový, jsou jedním z prvotních likvidátorů úspěchu práce na sobě.

Jídlo hodně podceňujeme. Možná tím, že je takovou každodenní rutinou. Je však stejně důležitou ingrediencí pro naše tělo i ducha, stejně jako spánek nebo mezilidské vztahy. Všichni chápeme, jak důležité je mít dobré vztahy a věnujeme spoustu času jejich budování a opečovávání. Oproti nim však na jídlo až ostudně kašleme. Jsme tak líní strávit byť jen pár minut jeho přípravou, že za něj raději zbytečně platíme jak mourovatí.

Pak ho do sebe jen naházíme a to ještě u televize nebo zažraní do mobilu. I těch 10-15 minut jedení nám připadá jako ztráta času. Zkusme si představit, že stejně hrozně bychom zacházeli s blízkými. Jako bychom je degradovali jen na položky, které mají pouze posloužit účelu. Pro své biologické potřeby bychom je jen využili, osouložili, vysáli a jejich zbytky pak vyhodili. Otřesná představa, ne?

K jídlu se tak ale chováme. Má však naštěstí onu zmíněnou výhodu, že to můžeme nejsnadněji napravit. Zkrátka tím, co a jak jíme a jak k tomu přistupujeme.

Dost s tím souvisí i to, z čeho a čím je jídlo konzumováno. Taková jen kuriozitka – není nic příjemnějšího na dotek a tak říkajíc foodfriendly, než když si někde v divočině nadělám misky z kokosů a vydlabu lžíci ze dřeva. Ovšem i doma v civilizaci jsou k jídlu přátelské přírodní nebo aspoň inertní materiály. Dřevo, porcelán, sklo, nerez ocel. Nelze vůbec srovnávat s tím hnusem polystryrénových krabiček, fólií a plastikových příborů nebo PET lahví.

Jako nouzovka při cestování je lze akceptovat, ale dennodenně doma? U ušlechtilých nápojů jako víno nebo whiskey jaksi vnitřně cítíme, že nalít je do plastu by byla barbařina. Pozoruhodné je, že u jídla už nám to tak nepříjde. Stáváme se takovými Neoneandrtálci.

On ale i ten domorodec mívá k potravě dosti odlišný vztah, podobně jako tomu bývalo i u nás na vesnicích. Vlastnoručně vypěstovat, obstarávat, všechno zužitkovat, nemrhat, vážit si a být za potravu vděčen jsme už zapomněli a neuškodilo by nám trochu se rozpomenout na pokoru předků. Pokud zůstaneme hloupými dítky Matky přírody a neuvědomíme si to sami, ona si vždycky najde cestu, jak nám to připomenout.

Nakonec lze tedy nalézt obyčejné potěšení i v přípravě. Pěkně si každou tu cibuli, rybu nebo bramboru v obchodech a na trzích prohlédnout, ohmatat a nechat instinkt, ať vybere tu, která se mu líbí. Z takových propriet pak i při samotném vaření, k němuž přistoupíme stejně jako k nákupu, vznikne mana, která naši duši i tělo správně napájí a pohání. Samozřejmě to neznamená házet zamilované oči do hrnce se segedínem, ale určitě si rozumíme, jak je to myšleno.

Také je důležité se nepřežírat. Ideální je udržovat se těsně nad hranicí hladu. I to je o správném naslouchání tělu. A když má chuť mlsat, obelstít ho mrkví nebo oříškem. A také nakupovat hlavou jen tolik, kolik lze beze zbytku spotřebovat, aby nic nepřebývalo a nekazilo se. Prý se vyhazuje takřka polovina jídla. Já nevyhazuju nic, jen šlupky, kosti, případně zbytky surfařů ze žraločích žaludků. O zodpovědném přístupu k planetě totiž kdekdo rád kecá, ale jen kecá.

Takové a podobné návyky zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Jednak dělají něco dobrého pro tělo a jednak pěstují a posilují ducha. Podobně je lze aplikovat i na pravidelný pohyb nebo na vyvíjení nějaké činnosti, věnování se něčemu tvůrčímu, přínosnému a smysluplnému.

Závěrečně

Abyste ale nemysleli, že jsem celou tu dobu jen zahálel, meditoval v lotosovém květu, troubil na didgeridoo a vykuřoval démony, tak to tedy ne. Celým životem mě provází nutkání tvořit, namísto ubíjení času. Kreativita a činnorodost, stejně jako cestování, jsou skvělou terapií pro odpoutání od negativních myšlenek. Zkrátka, když se do něčeho zažeru a naplno tím žiju, nemám čas si naříkat. Ani si nevzpomenu, že mě něco bolí nebo omezuje.

Velkou výhodou je mít tvůrčích zálib více. Když nejde jedno, zkrátka přeskočíte na druhé. Nejsem typ, co by se vzdával. Živýho mě nedostanou! ㋡

Kvůli omezené výtvarné tvorbě jsem se tedy mohl zase vrátit ke svému psaní. A tak jsem rozepsal třetí cyklus humorných povídek z cest, oprášil zábavné rýmování, napsal pár úvah a postřehů o životě včetně několika povídání jako je toto. Jen těch praštěných básniček jsem složil přes 600, abych si trénoval milovanou mateřštinu, když s ní jinak do styku nepříjdu. A také jsem samozřejmě četl knihy. Jedním okem žádná sláva, ale šlo to. Vizuálně se jazyk trénuje lépe, než jen pasivním posloucháním audioknih.

Avšak ani s tou grafikou jsem to nevzdal úplně. Na seriózní profi práci to nebylo, jelikož jen s jedním použitelným okem se člověku rozhodí prostorové vnímání. Navíc se mi do toho pletlo i to pochroumané oko s úplně rozladěným vnímáním barev; zmenšovalo, rozmlžovalo, nezaostřovalo a se signálem ze zdravého oka se to pak v hlavě tlouklo, až z toho brněla, piliny se mi samovzněcovaly a z uší mi stoupal štiplavý dým.

Jelikož jsem ale Diwous koumavý, tak abych z nudy nezblbl, začal jsem kreslit černobílé vektory, které jsou jen 2D. Ale abych si to moc neusnadnil, tak je čmárám tak detailně, jak to nikdo jiný nedělá. Vymyslel jsem si vlastní komplikovanou techniku, kterou mě baví udivovat ostatní grafiky. Výhodou mých vektorů je jen černá a bílá barva a tudíž vysoký kontrast. Což jedno oko jakžtakž zvládne. Šlo to ztuha, a pomalu, ale dělal jsem, co jsem mohl.

Takže jsem po letech otálení konečně založil účet i na Instagramu a začal je tam dávat, abych v době karantén trochu potěšil lidi aspoň tím tvůrčím málem, co mi zbylo. Pokud jste tedy na Instagramu také, můžete sledovat, jak se kreslí portréty slavných osobností jen jedním okem:

A nakonec malé shrnutíčko: Kdo je schopen vzít život zodpovědně do svých rukou a nenechat sebou tak snadno orat, ten příliš pomoci nevyžaduje a může ji tak přenechat potřebnějším.

Tak to je pro dnešek vše a těším se na pokec už v onlinu. Na otlačená jelita na zadku si dejte tu šalvěj, na odřené palce od scrollování patizón a neremcejte! Mějte se, držte se, nepropadejte, nevyšilujte a chroustejte mrkev!

Váš tyvole Diwous ㋡