Určitě je to v různých městech jiné, ale já třeba pocházím ze severních Čech a moc dobře si pamatuji zákazy vycházení, otevírání oken, děti s respiračními chorobami, rouškami a na ozdravných pobytech ve školách v přírodě. Moje rodné městečko Česká Lípa není ani pánevní nebo těžební a přesto i dnes se tam v obdobích inverzí zplodiny v ulicích nemají šanci zvednout a rozptýlit. Tam, kde se k tomu z okolí přidávají chemičky, elektrárny, či těžký průmysl, by mohli vyprávět. Podobně jako v opravdu velkých městech typu Tokio, Londýn, New York, ve srovnání s nimiž je Praha ještě „čistá víska“.
Koncentrace dýmu vzniklého hořením papíru a listí je v hospodě asi vyšší, ale zároveň vždy jen krátkodobá ve srovnání s jedovatými nepřírodními exhalacemi v ulicích, které člověk vdechuje nonstop celý život, pokud ve městě žije.
Pointou není ani tak lpět na vybraných detailech a slovíčkařit nad nimi, ale ukázat, že tam kde jsou lidé schopni se domluvit na pravidlech kouření, není třeba se handrkovat a stavět se proti sobě. Hezký den.

Díky za zajímavé info, Michale.
Každopádně, v mém případě je doutníček příležitostná záležitost pro radost – závislost na nikotinu to není ani náhodou. 😎