Diwous - humorné povídky, cyklus Jak dobÍt svět, Jak jsem likvidoval souseda, angrešt, Azory, fuchsie, heliport, Inčučuna, IPCHO, Kaufland, kedlub, kulomet Maxim, Lajka, Mengele, Molotovův koktejl, pařník, Paroubkovo Volské Voko, polní lopatka, ředkvička, Sámer Issa, šavle, sousedské války, strojní puška, vejtřaska, žigulík

„Soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!“ říkávaly již naše babičky. Vystihuje to prý charakteristický rys naší české povahy. S tím nemohu v žádném případě souhlasit. Takoví nepřejícní mizerové my Češi rozhodně nejsme. Neztrácíme čas závistivým žvaněním. Jsme lidé činu. Pravý Čech totiž půjde a tu kozu mu sám otráví.

Jako můj soused Smradoslav Puchmajer. Velice milý člověk. Nejradši bych ho zabil! Ne, že bych se o to už několikrát nepokusil, ale má sedm životů a ze zadele kliku, parchant jeden mizerná!

Začalo to, když jsme si pořídili nové fáro. Do rána mělo na střeše rozpleskaná shnilá padančata z jeho jabloně, která ovšem stála o dobrých pět metrů dál. S pomocí synovy učebnice fyziky jsem se ujistil, že gravitace takhle křivě nepůsobí a že ji nejspíše přiohnula sousedova zžíravá závist.

Zasypal jsem mu na oplátku jeho Žigul vajíčky, která zase k nám zanášela jeho slepice. O víkendu u nich měli zahradní párty a zlomyslně mi navrhali přes plot šavle. Zapíchaly se do pařníku a znehodnotily mi kedlub i ředkev. Vmetl jsem mu na oplátku další várku tentokrát na slunci řádně uleželých pukavců otevřeným oknem do ložnice.

On vrhl kravinec. To mě udivilo, neboť jsem věděl pouze o jediné krávě v okolí a ta by tak velké lejno vyprodukovat nemohla. Přes zahradu jsem ji slyšel, jak na manžela ječí: „Slávkůů, ubij ho, šmejda!“ Oplátkou jsem po ní metl metlu vymáchanou v latríně.

On mrštil Molotovův koktejl, já zase Paroubkovo Volské Voko. To vezmete obyčejné vejce, ale místo na pánev ho hodíte na ksicht Jiřího Paroubka. V přeneseném významu pak i komukoliv jinému. Populární střelivo. V médiích je někdy k vidění Paroubkovo Volské Voko dokonce i bez vejce.

Vztekle prskal jak flusanec na pánvi a chrstl mi přes plot pomeje. Já jemu bartošová. On mi namrskal na zápraží slupky od brambor a já jemu od banánů. Hodil záda. Já hodil granát. Mávaje Ženevskou konvencí vykřikoval, že tato munice je v sousedských válkách nepovolena. Přeskočil jsem branku, vrazil mu další granát do tlamy a vytrhl pojistku. Strašlivý výbuch mu roztrhl hubu od ucha k uchu. „Ty se směješ, ale mohlo tě to zabít!“ povídám tomu volovi.

Pche, mě bude poučovat, co se smí a co ne! Mě, ke kterému se Chuck Norris plazívá po čtyřech a škemrá, jestli by mi mohl vyčistit boty! Ale dobrá, nuž… Rozhodl jsem se, jít na to od lesa, ale protože u nás žádný není, šel jsem na to od Kauflandu.

V letních hicech, kdy je nutné mít okna trvale otevřená, jsem začal na zahradě spalovat čoudo-pucho-tvornou topnou směs. Mokré listí, dehtem nasáklé pražce, pneumatiku z Vejtřasky, hadry na nádobí a kopačky našeho mladýho, které už samy o sobě smrděly jak sedlo z vosla. Na vrcholek vatry jsem položil i chcíplého ježka, kterého dotáhla kočka. Protože blbě čuměla, přihodil jsem ji taky. Zadul vítr od Azorských ostrovů a sousedův dům byl záhy obestřen říhancem samotného Pekla.

Abych se sám neudusil, nasadil jsem IPCHO, které mám už od školních let přichystané pod polštářem.

Za stálého kýchání jsem přidával lehké topné oleje a přilil i mazut, nachytaný zpod jeho sovětského ropomobilu, kterému to ze všech ovorů kapalo jak z prostitutky po šichtě. Saze po něm budou úžasně mastné a půjdou špatně umývat. Po několika hodinách trýznivé sado-udírny, jsem uvedl sousedy ve zdánlivou iluzi, že mě to konečně přestalo bavit a nechal oheň skomírat. Maskován větvičkami angreštu zapíchanými za gumu svářečských brýlí, jsem trpělivě vyčkával ve skrytu cirkulárky. Jakmile sousedka pracně domyla poslední černé mastné okno – zatopil jsem znovu!

„Inu, není nad dobré sousedské vztahy!“ řekla babička a zaživa umřela.

Když odjel na dovolenou, objednal jsem Tatru betonu, zalil mu jím okrasné jezírko až po okraj a po vytvrdnutí na něj namaloval velké tiskací „H“. Po návratu se nestačil divit, kolik se mu tam rojí helikoptér. Usoudil, že pod střechou mají určitě hnízdo a tak zavolal na policii. Dispečerovi oznámil, že by ho potřeboval vykouřit. Ten mu poradil, ať zavolá raději na hasiče, že na tohle jsou u nich vybaveni lépe. Mezitím soused chytil jeden z vrtulníků za ocas, právě když se snažil vzlétnout, otočil ho vzhůru kolama a posekal mi s ním záhon fuchsií.

Vrátil jsem to jeho fuchsii, když se opalovala na zahradě. Počkal jsem si, až usne a neslyšně jak Inčučůna přeskočil plot. Svůj šourek, který zůstal na ostnatém drátě, jsem tam po zralé úvaze nechal. Bude se hodit jako orientační značka při zpáteční cestě. Zlehounka, abych tu funící, zpocenou a mastnou velrybu neprobudil, jsem jí doprostřed zad položil znak automobilky Renault, za tím účelem udloubnutý z přední masky kamiónu zaparkovaného u nedaleké benzínky.

Když slunce dokonalo svou práci, rudě orámovaný bledý cejch mezi manželčinými lopatkami souseda pěkně namíchnul. Běsnil jak rozzuřený dikobraz a zakryl jí ho vojenskou polní lopatkou, zastrčenou za gumu sádlem nasáklých, překynutých bikin v naději, že lopatka mezi lopatkami se ztratí.

Také jsem mu přeřízl kozu. A on moji. S tím rozdílem, že já jemu tu na řezání dříví a on mě tu živou v chlívku. Úchyl! Když se ta mečící miminka s knírkem a kopýtky narodila, musel jsem je utopit, protože doktor Frankenstein mi to nebral a v Mengeleho výzkumáku zrovna neměli volné bandasky s formaldehydem.

Vloupal jsem se mu v noci do kůlny a dumal, jak mu to vrátit. Našel jsem jeho holínky zaparkované pod ponkem. Nalil jsem do nich až po okraj jeho vzácnou chloubu vynalezenou kdysi soudruhy v NDR – vysokooktanovou chlévskou mrvu, která hnojila s takovými grády, že brambory se po ní samy nastrouhaly a usmažily do bramboráků už v záhonu. Každému z gumáků jsem ještě vycpal špičku po jednom spreji s barvou, co měl na poličkách. Nakonec jsem do každé kaučukové střely narval hasící přístroj s CO2, visící na stěně a holínky zapálil.

Poté, co se flambované gumáky krásně černočerně rozhořely, přišel čas hasičáků a sprejů. Explodovaly a vynesly každou z holínek na oběžnou dráhu, zanechávajíce za sebou překrásný barevný ocas. Dodnes se odborníci střediska kosmických startů v maďarském Sermetam Terakete dohadují, co že to Češi vypustili za záhadné družice. Poslední slabý signál o nich byl zachycen z odvrácené strany Měsíce, kde je pochcala Lajka a pak zmizely nadobro.

Ještě zbývá dodat, že než raketové holínky vnikly do stratosféry, laškovně se zavrtěly nad sousedovým domem a ohodily ho tak fantastickým graffiti, že by Mádl s mladým Vorlem a další holky z Gymplu vejrali jak jeptiška na porno.

Nelítostný souboj vyvrcholil těžkou dělostřeleckou bitvou. Z roury starých kamen jsem sestrojil kanón a pojmenoval tuto novou polní zbraň „Kamnón“. Střílel jsem po něm vánoční dárky od tchýně, předvolební letáky, cédéčka Sámera Krysy a jiný domácí odpad.

On kontroval tankem! Velkokapacitní kontejner u Jednoty převrátil na svou Ladu a přivařil ho k ní, čímž se její design vlastně ani příliš nezměnil, zato však získala další pancíř navíc. Naštěstí pro mne však tank do bojů nezasáhl, neboť zasáhla ruka zákona.

Místní strážník Leoš Pidiúd chtěl vehikl zřejmě ze závisti pokutovat za nadměrné rozměry a když po pěti hodinách obcházení nenašel stěrač, za který by mohl bloček zastrčit, alespoň ze vzteku nasadil všechny botičky, co měl v autě a klíče od nich spolykal. Pak se spokojeně a s děsivým mstivým chechotem zabil do hlavy dlažební kostkou, aby už nikdy nemohl prozradit, kde jsou.

Válku ukončil můj pokus podrbat sousedovi mozek dávkou ze strojní pušky. Ze stodoly jsem vytáhl těžký kulomet Maxim, který jsem za okupace vyhandloval s Rusáky za starý radiátor. Namluvil jsem jim, že je to heavymetalová tahací harmonika v pancéřové úpravě, vhodná do zákopů v prvních liniích.

Donesl jsem i bedýnku střeliva, ale musel jsem smutně přiznat, že moje staré vetché kulky už jsou mi nanic. Zub času je vyžral jak bezdomovci kontejner. Rozebral jsem tedy krychličková ložiska ze svého čínského zahradního traktůrku, ale kostičky se vzpříčily v hlavni. Krychlomet nefungoval.

Skončili jsme tak jako tak na poúrazovém oddělení. Chybělo nám pár údů a orgánů, ale naučili jsme se výhodně doplňovat. On četl a já psal. Já poslouchal a on mluvil. Když jsme potřebovali na stranu, tak já stáhl kalhoty a on čůral. Vždy, když jsme měli na pokoji dlouhou chvíli, požádali jsme sestřičku, zda by nám vytáhla ty naše červený, žaludy a zelený, kule. Ochotně nám karty z nočního stolku podala a my mohli hrát. On míchal nohama a já rozdával ušima. Stala se z nás sehraná dvojka. Se sestřičkou někdy i trojka.

Nakonec nás poslali na posudkové oddělení k závěrečnému propouštěcímu vyšetření. On tam došel a já to podepsal. Od té doby je Smráďa můj nejlepší kamarád. Postavili jsme si nové domky a jak jinak, než vedle sebe.

A helemese…! Ten taškář mi zase hodil přes plot padanče!

(věnováno mr3skovi k narozkám 😎 )

Více na:

Diwous - Jak dobÍt svět! - logo pro slider