Ahoj všem!

foto: Mark White, edit: Diwous

Vy, kteří mě znáte řadu let, o mně už leccos víte. Spousta lidí ale neví vůbec nic a je zajímavé, jak si vás i na základě úplného nic dokáží ihned zaškatulkovat, aniž tuší, jak moc mimo třeba jsou. Zejména pro ně je tedy tento příspěvek. To aby měli alespoň nějaké tušení a já to nemusel opakovaně vyprávět všem sólo.

Odhadem jsem spočítal, že z těch deseti let na Twitteru jsem byl nepřipojen takřka sedm let. Přičemž nejdelší úsek mé nepřítomnosti v kuse byl pět let. O Facebooku, kde mám de facto mrtvý účet, ani nemluvě. To jen pro ilustraci, jak nepravidelný a poměrně okrajový je můj život na sociálních sítích. Twitter používám víceméně jen abych nezapomněl mateřštinu, kterou již dvacet let nepoužívám.

Kdo mě sleduje déle ví, že v civilizaci se zdržuji jen přes léto, kdy se vracívám domů do Irska. V něm jsem se usadil už před dlouhými lety, ale počasí je tam na můj vkus příliš depresivní, deštivé a chladné. Zbytek roku proto trávívám obvykle v tropech, protože mám rád teplo. Někdy, třeba jako letos zjara, objedu i celý svět, pokud se sejdou nějaké fotoprojekty a zakázky.

Když už mě práce zavane někam do odlehlých končin, využiji tamních možností prostého života a zůstanu tam co nejdéle. Měsíce a třeba i půl roku. Občas se přemístím do další země podle toho, jak dlouhý pobyt mám povolen. Jsou to mé úniky z Evropy a před civilizací. Od dětství jsem spíše tvor přírody a jakožto povahou vlk samotář vlastně společenství lidí nijak zvlášť nepotřebuji a nevyhledávám.

Už rodiče byli náruživí turisté a v horách, lesích, zkrátka v přírodě jsem trávil každý víkend a prázdniny. Láska k přírodě se tak do mě otiskla v nejútlejším věku, což jak známo později formuje celou osobnost. Vyrůstal jsem na Rychlých Šípech, foglarovkách, mayovkách, londonovkách a další dobrodružné, cestovatelské literatuře a měl tak spoustu znalostí a průpravy i v teorii.

Praxe je ale mnohem lepší a tak jsem se záhy dal ke skautům, později k trampům. V rané dospělosti jsem s partou podobných dobrodruhů začal jezdit na všemožné expedice a za outdoorovými aktivitami. Když jsem si začal vydělávat, nerozhazoval jsem peníze za konzum a hromadění krámů, ale vyrážel do těch mnohem lákavějších dálav a divočin, o nichž jsem jako kluk jen čítal.

Po revoluci už se to mohlo a Evropa příliš protkaná civilizací mi byla zanedlouho malá a popravdě nudná. Volaly mě džungle, vulkány, hory, savany, stepi, buše, pouště, tropické a ledovcové řeky, vodopády, jezera, fjordy, ostrovy, moře i oceány. A tak jsem začal utíkat do nich a to už mě neopustilo.

Dnes se vydávám na své výpravy už výhradně sám. Jen tak člověk nejlépe pozná svět a navíc to vyhovuje i mé povaze. Umožňuje mi to i poznávat neuvěřitelné množství nových a zajímavých lidí všemožných kultur, ras i civilizační úrovně. Nejraději vyhledávám ty nejprostší, z našeho pohledu primitivní a necivilizované.

Mezi těmito čistými a konzumem ještě nezkaženými společenstvími se cítím nejlépe. I jen měsíc pobytu v nějaké takové vesnici z chýší mi dá životního moudra, zkušeností, klidu, sebepoznání a duševní harmonie tolik, kolik mi nikdy nedaly i celé roky, kdy jsem trvale žil v Evropě.

Tyto lidi mám od srdce rád a pobyt mezi nimi mě vždy okamžitě promění v úplně jiného člověka. Těžké a popravdě stále obtížnější pak bývají návraty zpět do civilizace a jejího shonu, stresu, předstírání a pro mě osobně celkově nesmyslné honby za ničím skutečně hodnotným.

Jakožto mladý jsem měl zpočátku tendence to inspirativní odtamtud přivézt a zkusit předávat. Zřejmě přirozená potřeba měnit nebo alespoň posouvat svět k lepšímu. Vzít to dobré odevšad a zkusit to propojit. Po letech jsem ale tuto snahu vzdal a zlomil nad tím hůl. Není to totiž proveditelné a vlastně ani smysluplné.

I proto odmítám občasné žádosti o rozhovor, napsání článku nebo cestovatelskou přednášku s promítáním. Možná někdy změním názor, ale zatím mě k tomu nic nemotivuje. Mé prožitky jsou příliš niterné a nepřenositelné.

V posledních letech tam jezdím už s pocitem, že patřím více tam a jen tam je mi opravdu dobře. Čistím si tím hlavu a nabijím baterky, abych byl schopen ten čas zpět v civilizaci nějak přečkat se zdravým rozumem. Odjíždím tam za skutečným přátelstvím, láskou, nefalešnými vztahy a hodnotami.

Z oněch skautských, trampských a expedičních pobytů v přírodě před už téměř třiceti lety se plynule staly survivalové výpravy zaměřené na přežití v divočině s minimem prostředků. A tak se vydávám do těchto náročných a přirozeně i nebezpečných oblastí sám, bez technologií a zbytečného vybavení.

Vystačím si s mačetou nebo nožem, křesadlem, celtou, hamakou a pár drobnostmi. Žádné smartphony, nabíječky, GPSky, trekingové hole a spousty všelijakých turistických krámů, bez kterých se obejít lze. Orientuji se podle přírody, žiji s ní, spím v ní, sbírám, lovím, zkrátka rozhodně mám blíže k jeskynnímu muži než k městskému člověku ze srdce civilizace.

Pro ty, kteří hodnotí kvalitu člověka dle nejnovějších trendů, můj nebiologický odpad a uhlíková stopa jsou po dobu těchto měsíců tudíž prakticky nulové.

Vyhledávám úplnou a odříznutou samotu, kde pokud se nepoperu s nástrahami divočiny jen a jen sám, tak tam skončím. Toto riskování, překonávání sebe sama, svého strachu a sebezdokonalování je to, co mě pohání a láká to znovu a znovu podstupovat. Ta obrovská pokora malého bezvýznamného človíčka versus mocná Matka příroda se díky tomuto posiluje tak, jak to jinde možné není.

Hory, pralesy, řeky i moře pokoru vycítí a jen takového nechávají přežít a obohacují ho. Ty arogantní, rozmazlené a neskromné nemilosrdně zabíjí. A tak je to dobře. Blízko vlastní smrti jsem byl několikrát. Totální vyčerpání, tropické nemoci a úrazy, divoká zvířata, drogové gangy, bídné kraje, kde zoufalí lidé dělají zoufalé činy a kde platí zákony a pravidla, jaká si v bezpečí Evropy představit ani nedokážeme. Ale jak vidíte, stále jsem tu.

Nevyhnutelně se ale setkávám i s domorodci, všemožnými poutníky, cestovateli, dobrodruhy, jako fotograf i s přírodovědci a ochránci. Jsou to ale lidé výrazně jiní, než jaké lze běžně potkat v ulicích našich měst. Z mého pohledu zajímaví, osvícení, nevyhaslí, plní energie a chuti k životu. Ten rozdíl vždy ihned udeří do očí.

V takových společenstvích či komunitách trávím čas velmi rád. Rád se seznamuji, rád komunikuji, často bych sám sebe ani nepoznával, kdybych už dávno nevěděl, čím to je. Tam se zdaleka tak často nesetkávám s nevraživostí, upjatostí, závistí či přetvářkou.

Obohacují mě svým způsobem jak tlupy surfařů, expedičníků, tak i místních, často velmi prostě žijících usedlíků. Tak nějak přirozeně a okamžitě se vždy stávám součástí, přijímají mě do rodin, jím a rozprávím s nimi u jednoho stolu, spím v jejich příbytcích. Pracuji s nimi, abych si pobyt zasloužil. Ne za peníze. Jen za jídlo a lůžko.

S jedněmi se starám o chod farmy, dalším pak pomáhám třeba s nějakou vědeckou prací. S jedněmi cestuji a provozuji adrenalinové aktivity, s druhými dřu na plantáži, v lese nebo na moři. S jedněmi jen tak lelkuji a relaxuji, s jinými medituji, učím se od nich naslouchat přírodě i sám sobě. A zkoumám fascinující tajemství smrti u přírodních kultur, což je takové mé soukromé celoživotní studium.

Netuším, kolik jsem toho svýma rukama v přírodě za svůj život udělal, jaké množství stromů jsem už vysadil, kolik ptáků nebo ryb pomohl ošetřit od ropy nebo plastů, kolik pláží vyčistit a to nikoliv v mediálně pokryté akci nějaké neziskovky, ale prostě jen tak s partou surfařů. Anebo třeba jen vytahoval tele z močálu.

Takových roztodivných cestovatelských příhod mám za ta léta stovky a volně jsem je asi po deset let sepisoval do mé druhé sbírky humorných povídek. Doba je ale tak praštěná a přepjatá, že lépe jí je zatím v šuplíku a uvidí se, jestli vůbec někdy nazraje čas k tomu, aby mělo smysl a radost ji vydat lidem k přečtění.

Ve srovnání s tím vším se pak po návratu do civilizace jeví její problémy jako malicherné, absurdní a stále méně pochopitelné. Evidentně se v tom plácají i ti, kteří v ní trvale žijí, což na mě díky tomu odstupu a očištěné mysli působí někdy až tragikomicky.

Chvíli mi to vždy trvá znovu se trochu naladit na stejnou vlnu, ale leckdy ani poté nemohu uvěřit, jaké nesmysly se řeší, čemu lidé propadají, z čeho všeho vyšilují, na co vše se fanaticky upínají, čím vším se nechávají manipulovat, oblbovat, rozhádávat a vymývat si mozky.

Často jinak inteligentní a vzdělaní lidé, kteří stoprocentně musí chápat pojmy jako kritické myšlení, vlastní názor a zdravé pochybování, působí jako vystrašené děti ve snaze chytit se jakéhokoliv tématu, postavit se na jakoukoliv stranu, ale hlavně někam. Jako kdyby nejděsivější představou bylo zůstat stát někde mimo a sám, klidně bez názoru, klidně proti všem. A proč ne, proboha?!

Je snad lepší nechat se ovlivnit, papouškovat vnucené mantry, ale hlavně být v nějaké bublině? Nesmysl. Dává to jen falešný pocit sounáležitosti a jakéhosi iluzorního pocitu bezpečí v ní. Ve skutečnosti to jen ničí sebevědomí a ubíjí původnost každé té jedinečné bytosti.

Ve světle těchto aktuálních trendů se pak o sobě, jako třeba teď, dozvídám, že jsem nepřítel přírody, lhostejný cynický padouch a to jsem se rozhodl používat v tomto článku jen seriózní výrazivo. Absurdní, slyšet a číst to od lidí celý život uvězněných ve svém nezřízeném civilizačním konzumu, závislostech na energiích, technologiích a virtuálních náhražkách skutečného žití.

Cítím v nich i na dálku teoretizující žvanily, z nichž někteří ani v životě nebyli v lese a v podmínkách, kterými jsem za to čtvrtstoletí prošel, by nejspíše nepřežili ani pár dní. Tito mají pocit, že mají právo vyčítat a poučovat. Ti, kteří se ničeho podstatného ze svého komfortu ochotni vzdát nejsou a už vůbec ne dobrovolně.

Kasají se, jak zachraňují planetu třeba tím, že třídí odpad, což je tak jako tak dáno obecně závaznou vyhláškou. Žádná vlastní iniciativa nebo kdovíjaká osobní zásluha. Zajímavější by bylo slyšet, kolik toho pro přírodu udělali vlastníma rukama, zda se zřekli něčeho opravdu podstatného, auta, řady zbytečných spotřebičů, což jsou jen takové malé individuální kroky, kterými ale může začít každý sám u sebe.

Třeba to auto jsem v Irsku prodal už někdy před třinácti lety a chodím po čtvrtém největším irském městě i v tamních věčných deštích jen pěšky. Ani MHD nevyužívám. Mobil zapnu jen párkrát za rok pro kontakt s bankou nebo při nějaké nouzovce. Televizi, žehličku, myčku, herní konzoli a podobné spotřebiče jsem nevlastnil nikdy od té doby, kdy jsem v devadesátých letech odešel z domova.

Byli by ochotni něco z toho udělat tito mí kritici? Absurdně začnou argumentovat tím, že jedinec sám nic neovlivní (ačkoliv ti samí před volbami hlásali přesný opak, když zdůrazňovali, jak je důležitý každý hlas). Začnou přehazovat odpovědnost na vlády a korporace. Ze všeho zla vinit Čínu, Indii, prdící krávy (které sami jedí) a Diwouse. Hlavně z toho vynechat sebe. Klasika.

To ti nahoře prý musí tlačit na viníky a uzákoňovat. Zeptáte-li se ale jak a co konkrétně, je ticho po pěšině. Kdo jde příkladem a místo žvanění raději koná něco smysluplného, s takovým diskutuji rád. S gaučovými teoretiky ne. Zachraňovat planetu vymytým kelímkem, myslet si „Tím už mám splněno, jsem velký zachránce a mám právo kritizovat“, je v mých očích jen úsměvné.

Paradoxní je, že nejvíce mají potřebu vás peskovat právě ti, kteří s vámi nikdy nemluvili, neznají vás a kterým se nějaký sarkastický tvít, jenž je rozohnil, jen náhodně objevil v tajmlajně. Obvykle je vidím poprvé a netuším, kdo jsou. Na takové, kteří neumí ani kliknout na bio a přečíst si alespoň něco, než začnou soudit, je pak i pro mě škoda času vůbec reagovat.

Naopak ti, se kterými se znám dlouho, už vědí, jak přemýšlím, co mám za sebou a chápou vše v těchto souvislostech. Ti obvykle potřebu hodnotit nemají. Je jim jasné, jak to myslím, znají můj styl humoru, nadsázky nebo satiry a vědí, jaké formy vyjadřování používám, kdy a proč.

A kteří nejčastěji strašně řeší? Takoví, které nachytáte na jejich pokrytectví. Neutahuji si z aktuálně žhavých a kontroverzních témat, jak se to snaží překrouceně podat. Ani z lidí, kteří v tom dělají něco konstruktivního, toho, co není na očích, ale má skutečný smysl. Střílím si z těch, co se jen předvádí v médiích, selfíčkují na demonstracích a papouškují odposlechnuté prázdné floskule a demagogie, jimž leckdy ani sami nerozumí.

Inu, pro pravdu se člověk zlobí. Znejistíte-li ho a nabouráte mu to, na co se doposud oddaně upínal, přirozeně začne vyskakovat. Chce to silnou povahu, pochopit a přiznat si, že možná je leccos úplně jinak.

Pokaždé se také najdou i tací, kteří nepochopí, když se do role padoucha postavím třeba i záměrně z legrace. Ze sebe si takto dělávám srandu rád. Baví mě, že v tom si rozumím jen s pár takovými, kteří to dělají také. Obvykle to nechápou ti, kteří o sobě pečlivě budují jen ten nejpozitivnější obraz (kdoví, jak dalece pravdivý) a vůbec jim nepříjde na rozum, proč by měl někdo důvod dělat pravý opak.

Ale když si střílím z Babiše, Zemana, Ovčáčka nebo Okamury, je to v pořádku. Až dokud není takovým šlápnuto na jejich kuří oko. To pak je rázem vše zapomenuto a objektivita jde k šípku. Cením si jen těch, kteří, i když do nich rýpnu, dokáží být sebekritičtí. S takovými má diskuze smysl.

Chápu, že se některé poznatky viděné očima nezaujatého leckdy nepřijímají snadno, žijete-li v tom také a trvale. Chybí ten odstup a ovládne vás instinkt bránit to své, i když v skrytu o tom možná též sami pochybujete. Člověk, který má ale odvahu hledět nepříjemné pravdě do očí, má moje uznání. Sám například slýchávám právě od oněch přírodních národů, když mě tak slyší vyprávět, že my tam v té euroamerické civilizaci jsme úplní magoři. Musím jim ale dávat za pravdu, ačkoliv to také neslyším zrovna rád.

Osobně mohu žít kdekoliv, takže v krajích pozvolna budovaného strachu se nemusím podrobovat a sklánět hlavu. Ještě v dětství jsem totiž na školách zažil totalitní princip „držet hubu a krok“ a naštěstí mi revoluce umožnila opak. Dnes ale s mrazením pozoruji, že se tyto metody leckde plíživě vrací. V Irsku, za které mohu mluvit, vedou už ve školách děti k tomu jen mlčky souhlasit, nezpochybňovat, nevyčnívat, nezesměšňovat absurdity.

Jsou-li k jakýmkoliv cílům navíc zneužívány právě děti, začíná být něco opravdu hodně špatně. Zarážející je, kolik lidí na tento starý osvědčený trik manipulace znovu tak snadno skočí. Ač odporný, je to trik chytrý a účinný – použijme děti a rovnou se už předem zbavíme odpůrců.

Využívá to přirozené reakce – kdokoliv by se se postavil proti dětem, je zrůda. Ďábelsky lstivé a geniální! Proti dětem se samozřejmě nevymezuji, vždyť jsem je sám ve skautu vychovával. Stavím se ale proti těm, kteří děti využívají. To jsou zrůdy u mě. Podobně jako se to dělo v oněch totalitách, ať už nacistické nebo komunistické. Nic víc bych si nepřál, než abych se mýlil, ale leckteré indicie to bohužel naznačují i dnes.

Neuvěřitelné přitom je, jak snadno a rychle lze jinak inteligentní lidi ovlivnit a nacpat jim do hlav všechno to, co potom v komentářích papouškují jeden přes druhého jak přes kopírák. To je docela zajímavý psychologický jev, o kterém je ještě zajímavější poslouchat psychology, když ho vysvětlují.

Doprovází ho nepochopitelná ztráta schopnosti nadhledu, sebeironie, pochopení nadsázky a humoru obecně. A naopak extrémní zesílení háklivosti na nedotknutelnost model, manter a dalších relikvií, o kterých se v žádném takovém zfanatizovaném pseudonáboženství nesmí pochybovat, natož žertovat. Takto zblblá masa je už opravdu jen k smutnému pousmání.

Jen na okraj – sledujte, že nejvíce netolerantní jsou ti, kteří se tolerancí nejvíce ohání. Též zajímavý paradox. Já jsem například netolerantní k lecčemu. Netoleruji právě dvojí metr, pokrytectví, zaslepenost a neumývání rukou po použití WC. 😉

Ano, z pokrytců si prču dělávám. Bez rozdílu jakého tématu se to týká. Nezajímá mě rasa, orientace nebo náboženství. Nerozlišuji, jestli je to levičák, pravičák nebo opičák. Ostatně praktiky a móresy používají všechny strany stejně nevybíravé. V tom si mohou podat ruce. Nikdo není lepší, byť si to o sobě myslí. Já si například o sobě myslím, že jsem jedním slovem prostě hovado. Ale to jste vy služebně starší ode mě už párkrát slyšeli. Nic nového.

Nestojím ani na žádné straně, jak leckdo v afektu okamžitě soudí. Řada lidí miluje zkratky a neradi nad něčím přemýšlí hlouběji. V ČR dlouhodobě nežiji, nevolím, tamní žabomyší války se mě netýkají a můj život neovlivňují. Nejsem ani socialista, ani kapitalista. Ani konzervativec nebo liberál, národovec či multikulturalista. To mě staví do nezaujaté role pouhého pozorovatele a glosátora. Jednou popíchnu toho, příště druhého podle toho, co zrovna kdo předvádí.

Chápu, že to některé irituje, když mě nemohou někam zařadit a tak mi spílají. Pro mě za mě, ať si klidně vylijí žluč. Nic, co bych neunesl. Naopak mě těší, že jsem jim pomohl ulevit si.

Utahuji si zejména z formy, jakou jsou tyto fenomény doby šířeny. Hysterií, panikou, vyvoláváním strachu. Taková forma už ale automaticky diskredituje samu sebe. K ničemu konstruktivnímu to nevede, byť to mediálně zabírá. V takových situacích už je věcná debata nesmyslná a zbývá jen ta legrace, která alespoň odhalí, kdo je nad věcí a kdo je umanutě zaseklý s klapkami na očích.

Není takových naštěstí moc, ale mají potřebu se nejvíce ozývat. Takoví mě ale nikdy nemrzí, když zmizí. Občas se ozývají i ti rozumní, kteří o problému něco vědí, anebo narozdíl od papoušků alespoň přemýšlí svou vlastní hlavou. S těmi diskuze smysl má.

Je mi úplně jedno, že ze zoufalství z nedostatku smysluplných argumentů někteří vyskakují jak papíroví čertíci, prskají vzteky, nadávají, žalují, pomlouvají a akorát se ztrapňují tím, že o mně přitom nic neví. Kritizovat z pozice neinformovaného je snadné. Na druhou stranu to ale znamená ono staré známé „Když tě kopou do zadku, znamená to, že jsi vepředu“. Takže mě tím neodradí. Pro ně bohužel.

Ošemetná témata, o kterých se nemluví a hodně lidí se bojí je nadhodit nebo se k nim v pozici mrtvého brouka raději nevyjadřují, je holt třeba otevírat záměrně trochu provokativně, popíchnout, rýpnout, aby se rozproudila debata. Vždy vím, co mě za to čeká, ale takový je princip třeba i médií. Nudný projev nezaujme.

Své názory k tomu ani nemívám pokaždé potřebu sdělovat. Rád si jen čtu komentáře druhých a pozoruji, jak se vyvíjí debata. Je pro mě zajímavé, jak různí lidé různě uvažují a jak při tom vystupují. Někteří jsou věcní, jiní ztrácejí nervy, někdo si nabíhá na vidle, jiný se ztrapní, další někoho usadí, někdo se to snaží zklidnit. Podobně rád sedávám u piva a jen mlčky sleduji debatní šrumec u stolu.

Když už se vyjadřovat rozhodnu, říkám na plná ústa a bez obalu, co si myslím. Řada lidí za mnou zůstává uražených, ale to je jejich problém, ne můj. Jak je módní, dnes by se v tom hledala kdejaká ta sociální porucha, ale dle mého soudu mě nejpřesněji diagnostikovala už učitelka na základce, že jsem prostě jen drzej spratek. A souška učitelka měla vždycky pravdu, takže se s tím smiřte.

Výhodou mi je i to, že se fyzicky v místě nevyskytuji a to mi dává svobodu vyjadřovat se naplno a upřímně beze strachu, jak pak druhý den naživo budou na mě v práci, u piva nebo v rodině nahlížet a jak budu vypadat. Vlastně mi popravdě nezáleží, co si v Evropě o mně kdo myslí. Dospět k tomuto bylo úžasně osvobozující. Nemáte co ztratit a jak si poškodit svou image.

Taková úzkostná autocenzura a snaha držet se v těch správných a korektních mantinelech z některých lidí totiž přímo čiší. Abych řekl pravdu, osobně mám stejně ale nejradši ty nekorektní hajzlíky jako jsem sám. Byť máme třeba rozdílné názory. Ti si nenasazují masky, jimiž by klamali a jsou tak pro mě čitelní. Jdou obvykle též až na dřeň a u takových spíše vím, co od nich mohu čekat.

Mimochodem, všímáte si, jak se každá z těchto hysterií vždy nakonec vyprázdní a zničí sama jako ten had, co sám sebe požírá od ocasu? Tak jako už vyčpěly a jen zasely nevraživost všechny ty MeToo, imigrantské kvóty, prezidentské volby a tak dále, tak záhy vyčpí i ekošílenství a další pitomosti, které příjdou příště, dobré jen k rozvracení lidí a vymývání k tomu náchylných mozků.

Tak vám ostatním do té doby přeji pevné nervy, ať tady to běsnění ve zdraví přežijete. Jsem s vámi.

Každopádně se mějte dobře všichni, i vy, jimž jsem zaslouženou osinou v zadku a na shledání snad v lepších časech zase někdy…

Ahoj!  ✋😎