Ještě než se polovina národa popere s tou druhou, dovolím si přihodit do pranice několikaletou zkušenost z Irska. Tato země zavedla celoplošný zákaz kouření jako první na světě a po deseti letech je definitivně jasné, co to přineslo a co vzalo. Po pravdě, jasné to bylo už mnohem dříve, stačilo pouhých pár dnů a týdnů., aby se s tím všichni srovnali, začali to respektovat, přestali zbytečně remcat a užívali si dál života.

Jsem příležitostný kuřák doutníků. Nadělám dýmu několikrát více, než cigaretáři a kouřím výhradně na veřejnosti. Doma nemám důvod a dým v bytě mi vadí. Kouření doutníku je pro mě radost a relaxace při posezení mezi lidmi a s dobrou irskou whiskey. Doutník se neinhaluje, proto nekouřím kvůli potřebě nikotinu.

Každopádně se ale díky tomu nacházím na pomezí mezi oběma skupinami – kuřáky i nekuřáky a dokáži snadno pochopit obě strany. Pokusím se tento oboustranný pohled nastínit i z neobvyklých úhlů. Nepůjde o žádné vnucování irského modelu, ale jen o informace pro zajímavost, jak to chodí jinde. Každý národ má svá specifika, zákony tedy přirozeně nelze slepě přejímat. Zde v Irsku neexistuje rozdělení na kuřácké a nekuřácké podniky. Na nějaké separování kuřáků od nekuřáků, černého od bílého a podobně, jsou tu hákliví. To by neprošlo. Nerozděluje se tu na ty špatné a na ty dobré. Všichni se baví pospolu a kuřáci jednoduše chodí kouřit ven.

Předně – vnímají to tu tak, že zákon vymezující kouření patří ke každé civilizované společnosti. Co si budeme povídat, kuřáctví zrovna neoplývá ohleduplností k druhým a pokud to nelze po dobrém, je třeba stanovit pravidla. Na druhou stranu, výroky o tom, že kouření je zavrženíhodné a patří na okraj společnosti, by tu byly chápány jako nemístné, diskriminační a patřící do středověku. Cejchování a vyřazování jakékoliv skupiny prostě podle jejich vnímání do moderní společnosti nepatří. Pokud někdo neporušuje pravidla oprávněně chránící ty ostatní, ať si jinak dělá, co chce!

Jakési konspirační teorie o tom, že cigaretami to začíná, potom nám zakážou pivo, pak hamburgery a tak dále, dokud z nás nenadělají nesvobodné ovce, jsou ovšem také úsměvné. Konzumenti piva a hamburgerů bezprostředně neničí zdraví druhým. Kuřáci ano. O tom není třeba dalekosáhle polemizovat. Z toho vyplývá, že pravidla hry jsou jediné schůdné řešení a každý rozumný a civilizovaný národ by neměl mít problém se jimi řídit.

Na druhou stranu nemá smysl problém přefukovat a dělat z komára velblouda. Tím hovořím k militantním nekuřákům. Leckdy si pro svou často až přehnanou honbu za zdravým způsobem života a svatou válku proti kuřákům nevšimnou, jak absurdní jejich postoj může být. Například když cestou do své nekuřácké restaurace projdou centrem města plným aut a nainhalují tolik jedovatých zplodin, jako kdyby v zahulené hospodě seděli nonstop několik dní. A přitom auta sami také používají a boj za jejich vyhnání na okraj společnosti samozřejmě nevedou. Takže odtud potud.

Pojďme ale zpátky do Irska. Irové, jakožto lidé družní, společenští a přátelští, žijí v pubech a barech. Ty jsou nacpané k prasknutí od pondělí do neděle. Upřímně řečeno, česká hospoda je ve srovnání s tím klidné a tiché místečko. Ir, i kdyby měl v kapse posledních pár centů, tak by i tak vyrazil mezi lidi.
Zdálo by se, že s takovým národem musí úplný zákaz kouření pořádně zacloumat. Nikoliv. S klídkem a pohodou sobě vlastní, se s tím Irové sžili a nemají problém to respektovat. Kuřáci tu nejsou žádní vyvrhelové, nekuřáci nejsou žádní zapšklí stěžovatelé. Není co řešit. Kuřáci dodržují pravidla, nekuřáci jsou spokojeni a žádná rivalita neexistuje. Je to jen a jen o osobním přístupu.

Obecně tu plošný zákaz kouření všem spíše dal než vzal.

Strašení panikářů o třetině zkrachovalých provozoven není vůbec na místě. Pokud to zrovna není národ nepřizpůsobivých přízemních trotlů, kteří přestanou do hospod chodit jen z trucu a naštvání, že byla určena nějaká pravidla, pak majitelé žádné výrazné změny nepocítí. Tuto otázku tedy můžeme pustit ze hry.

To, že takový zákon ochraňuje zdraví nekuřáků je také bez diskuze. Prospívá ale i kuřákům, protože rozptylují kouř po venku, kde jim samotným nenadělá tolik škody při jeho zpětném vdechování, jako je tomu v uzavřených prostorách.

My kuřáci zde v Irsku tím navíc získáváme i něco více, což nám nekuřáci leckdy nakonec i závidějí. Ano – překvapivý paradox – čtěte dále.

Představme si nekuřáka, který jde do hospody se třemi kamarády kuřáky. Z nich každou chvíli někdo vstane, že si jde ven zakouřit. My kuřáci jsme banda společenská, která drží při sobě. Kouření o samotě tolik nechutná. Kouření lidi sdružuje – jak se dnes říká „socializuje“. Proto kuřák obvykle vyzve ostatní soukmenovce: „Jdete někdo taky?“

Nechat bratra ve štychu se nesluší a tak se obvykle někdo další také zvedne. Často jdou i ti, kteří byli před chvílí a bez výzvy by třeba ani nešli. Pro nekuřáka to pak vypadá tak, že každou chvíli je část a leckdy i celá parta pryč a on tam zůstane sedět sám. Chvilková samota samozřejmě nevadí, ale pokud tak prosedíte polovinu večera, nebudete z toho nadšení. Vyrazili jste se bavit a tohle vám náladu dovede pokazit. Od řady nekuřáků už jsem slyšel povzdech, že toto se jim dříve nestávalo a že by klidně i překousli zakouřené prostředí, jen kdyby se netrhala parta. Ano, někteří z citlivějších jedinců jsou tím až frustrováni – připadají si nějak opomenutí, odstrčení a kdo ví, co ještě.

Kuřáci se pak obvykle vrací zvenku rozesmátí, seznámili se tam s novými lidmi a vyprávěli si tam příhody a fórky, o kterých ten uvnitř nemá páru. Ten se potom musí vyptávat, o co tam šlo a připadá si ještě hloupěji. Někdy takový kuřák dokonce i přivede dívku, kterou sbalil třeba na žádost o připálení. Nekuřák pak navíc ještě závidí a má na celý ten protikuřácký zákon pěkný vztek. Kuřáky venku totiž ten jejich společný osud „vyvrhelů“ spojuje. Snadno se dávají do řeči, navzájem si připalují, společně si postěžují na zimu nebo déšť, tulí se k sobě, mají k sobě blíže. Ideální socializační nástroj.

Provozovatelé hospod a barů se jim snaží také vyjít vstříc a tak jim budují stříšky, přidávají lavice a plynové hořáky na zahřátí, takže někdy se takový kuřácký koutek změní ve velmi útulnou celoročně venkovní zahrádku plnou lidí, života a zábavy, kde navíc nikdo nenadává na kouř. Co víc si může kuřák přát?

Řada provozoven také chytře zužitkovává své zadní trakty a vnitřní dvorky dobudováním všelijakých přístavků, které spolu s vlastní nálevnou vytvářejí jeden komplex. Není pak vůbec nutné odcházet do vyhnanství na ulici. Stačí projít do této zastřešené polootevřené části, která mívá nezřídka i svůj vlastní bar. Vybavení bývá stejné jako uvnitř – kožená křesílka, dekorace, vyhřívání – žádná z nouze ctnost. Často se tam za kuřáky stahují i jejich nekuřáčtí kolegové a všichni spokojeně paří už jenom tam.

Zpět k oněm osamoceným, kteří však bývají zanecháváni v lokále, kde takové příjemné venkovní posezení chybí. Že to dokáže přinést i takovýto paradox – určitou diskriminaci nekuřáků – to asi nikoho předtím nenapadlo.

Takový opouštěný nekuřák má potom několik možností, jak své trauma řešit:

  • Začne chodit ven s ostatními a jen tam tak postávat bez cigarety. Připadá si pak ale opět hloupě, cítí, že je tam tak nějak za křena a navíc stejně vdechuje kouř.
  • Začne kouřit také. Absurditu toho, že protikuřácký zákon v takovémto případě vlastně tvoří nové kuřáky, snad není třeba dál komentovat.
  • Omezuje své chození do společnosti, až třeba přestane chodit úplně. Cítí, že dříve býval neoddělitelným členem party a teď je každou chvíli mimo dění.

Se všemi těmito případy jsem se už setkal a jak vidno, ani jeden z nich není pro nekuřáka šťastným řešením. Vyštvání kuřáků ven se tak nekuřákům vrací jako bumerang.

Správně namítnete, že ne vždy jsou ale kuřáci v přesile. Máte samozřejmě pravdu – pojďme si tedy naši irskou partičku obrátit naruby: jeden kuřák a tři nekuřáci. Kuřák opět získává více. Pokud je zábava u stolu dobrá – neodchází na cigárko tak často, aby mu něco neuteklo. Šetří tak svou peněženku i zdraví. Pokud ale přeci jen vyjde, opět sbírá ony výhody svého kuřáckého údělu, jak už jsme si je popsali výše.

Co si budeme povídat, ti u stolu toho tolik zažít nemohou. Stoly totiž jaksi automaticky separují společnost. Vytvářejí uzavřené kroužky diskutujících, které nezajímá, co se děje u stolu vedlejšího. Z toho plyne, že si sice užijí tu svou interní debatu, ale málokdy je vůbec napadne třeba oslovit někoho od vedle, tak jak to obvykle dělá kuřák venku. Irové se prostě vydávají za zábavou i proto, aby se seznamovali. Dřepět izolován ve své ulitě, je jejich povaze cizí.

Kuřáci mají tudíž s podporou tohoto zákona většinou zábavnější a pestřejší večer. Navíc se ještě projdou a nesprosedí celý večer jak pecky. Při protlačování se ven z narvaného baru se přihodí další spousta zážitků, setkání a zábavy. Kdo se nerad izoluje, ten to jen uvítá. Obvykle ono sdílení nikotinu bourá bariéry i uvolňuje vztahy – kuřáci se venku pod jednou stříškou seznamují a komunikují přirozeněji a nekřečovitě, navíc tam není takový hluk jako v lokále, což k diskuzi také přispívá.

Osobně mi tedy ono irské „vyhnání kuřáků z ráje“ vůbec nevadí. Nikdy předtím jsem se v hospodách neseznámil s tolika dívkami, nezískal tolik nových kontaktů a užitečných informací, nepoznal tolik různých, více či méně zajímavých lidí, nezažil tolik rozmanitých gagů a příhod, neslyšel tolik různých vtipů, vyprávění ale i nesrozumitelných opileckých blábolů. Můj doutník navíc není rychlovka, beru si k němu ven rovnou dvojitou, a za tu hodinu než dodýmám, zažiju ještě o dost více, než cigaretkáři za tu svou pětiminutovku. Sedět nebo postávat venku mě baví a je to pro mě přidaná hodnota k tomu, že se můžu ostatně kdykoliv vrátit k přátelům, kteří sedí uvnitř a pokračovat s nimi.

Případné zavedení podobného protikuřáckého zákona by tedy nemělo smysl přehnaně dramatizovat a spory o něm hrotit. Na všem zlém lze nalézt i něco dobrého a jak vidno, leckdy se to může i všelijak zajímavě vyvrbit.

Ale kdo chce, ať se s pánem bohem odstěhuje třeba do hor. Tam může ve své chajdě žít naprosto izolován, nikdo ho nebude obtěžovat zápachem, hlukem ani svou přítomností. Může si tam spokojeně dřepět s mrkví v koutku úst namísto cigarety, místo piva usrkávat svůj brokolicový koktejl s pohankou a vdechovat ten průzračný a čistý horský vzduch. Sice se z něj možná časem stane asociál a začne mu pěkně šibat, ale říká se, že zdraví je přeci to nejdůležitější!

Nebo ne…?

Příspěvek je i na Facebooku