Jednoho slunného dne už starý srnec ví – toto je jeho den poslední. Neomylně cítí, že nadešel jeho čas a tak musí jít. Nemá strach. Svůj život prožil tak, jak měl a proto čeká na svůj konec klidně, s pokojem v duši.
Leží v trávě uprostřed malého palouku v lesích a mžourá do sluníčka. Pozoruje hravého motýla, který skotačí po kvítkách. Neslyšně dýchá a odpočívá. Šetří síly na svou poslední pouť. Tráva je tak svěží a šťavnatá, ale on už se nepase. Ví, že už toho není třeba.
Zvolna se zvedá a roztřeseným krokem se vydá ke kraji paseky, kde tiše zurčí malý potůček, co měl vždy tak sladkou a osvěžující vodu. Starý srnec ji sem pokaždé chodil s rozkoší pít. Teď se sklání nad nevelkou tůňku mezi kameny a naposledy pozoruje svůj obraz.
Vidí velké hnědé oči plné moudrosti, klidu a únavy. Ty oči už si zaslouží odpočinek. Viděly toho hodně – radost i bolest, štěstí i křivdu. Viděly život. Srnec zlehka smočí svůj suchý teplý čenich v chladivé vodě. Je dobré vydat se na cestu osvěžen.
Ještě jednou se ohlédne po svém milovaném paloučku a pak odchází do hlubokého lesa. Nachází husté mlází a vkročí do něj. Nechce nikoho rušit, nechce překážet. Ulehne a stočí se do klubíčka.
S radostí v srdci ještě naposledy zvedne hlavu k obloze. Vidí oblaka, kterak plují na své nekonečné pouti a s pokorou zavře oči. Děkuje, že směl spatřit ten krásný svět a chodit po něm.
Naposled zhluboka nasaje jeho vůni a skloní hlavu. Položí svou bradu na suché listí a tiše skoná.
Jeho duše zvolna stoupá ke korunám stromů ozářeným jemným světlem slunka, sklánějícího se k obzoru. Má volnou cestu, je to duše čistá. Celý kraj utichne v posvátné chvíli. Jen příroda umí to tak vycítit. A starý srnec je její součástí.
Neodchází proto opuštěn, celý les se s ním loučí. Bez nářku, bez hluku, bez zbytečných okázalostí. Ptáci v korunách jej pohledem vyprovází, listí stromů přestává šumět, vánek ustává.
Poslední štíhlé větvičky zlatavé barvy, poslední dotyk s lesem, poslední pozdrav a duše letí prozářeným vzduchem k modrému nebi, teď už úplně svobodná.
Les se pomalu ukládá k spánku. Mír a pokoj ovládnou dnešní soumrak. Všichni vědí, že odešel starý srnec.
Jednoho slunného dne…
Fakt krasa 🙂 Uplnej dojak
Jen na chvíli zastavit se, zavřít oči a opřít se o šumějící strom jehož listy plápolají a mazlí se s mírným povětřím…jen zavřít oči a cítit tu sílu, tu největší sílu která snad může být, cítit něco cosi nepoznaného, jako by jsi na této planetě měl velký úkol…být součásti dění…Cítit tu dominantní energii, která čiší ze zvuků širé stráně která je poseta kvítím, a lesem který je okolo Tebe, vše jemně šumí, jako by hovořili…s občasným ptačím zpěvem…Ptáci naznačují že jde pole louky stráně spát. slunce zapadá a Ty cítíš jen klid….klid a sílu, která je a vždy bude ruku v ruce při každém Tvém kroku…po Tvém boku.
by Ther.
moc heský. proste krásny
Já ti nevim, tohle neni úplně tvoje kafe, celkem pod úrovní, nuda, zploštělost, bez jakýkoliv originality nebo zajímavosti. Ale co, i mistr tesař…
A taky, nikdo neumí vše okamžitě, so try again and improve. 🙂
tak tohle teda…….naprosto nečekané, ale krásné…
Moc hezkýMoc hezký blog. Opravdu :).
Tak tohle sem nečekala 🙂 Krásné…
Příjemné,dojemné, jemné a hluboké
Smutné a dojemné.Anna.
našla jsem to náhodou – a je to moc krásné… Dík.
příjemné, ale docela změna. zas jsem od tebe čekal nějakou bejkárnu kdy se budu půl dne smát. tahle věc je k zamyšlení, děkuju… 🙂
Krásný, dík